Článek
„Jsme tu spíš jako kulisy,“ usmívá se Kateřina Zonygová, která se v improvizované šatně, tedy pod jakýmsi lešením omotaným černou látkou, chystá na čtyři vstupy.
Zatančí s hedvábnými vějíři, předvede takzvané drum solo, egyptský pouliční styl a vystoupí i s ohněm. Pro společnost Indů bude její vystoupení jistě zlatým hřebem kulturního programu.
Bělošky odkudsi ze Západu, které předvádějí místní folklor, pochopitelně vzbuzují jejich pozornost a zájem. A pro Katku je Puné, po Bombaji druhé největší město svazového státu Maháráštra a celkově osmé největší v Indii, paradoxně opravdu dobrá štace.
Protančila mnoho zemí
Podobně jako mnoho jejích vrstevnic po studiích pracovala v korporátní firmě, už tehdy se ale věnovala orientálnímu tanci. Ve svých čtyřiadvaceti však dala jednoho dne výpověď, hodila do krosny pár tanečních kostýmů a vyrazila směr Thajsko.
„Na jednu stranu jsem v práci byla spokojená, ale zároveň ve mně hlodal pocit, že dělám blbost. Říkala jsem si: Tak za tímhle se budeš jednou ohlížet? Pak přišlo pár inspirativních setkání a já se prostě sebrala a koupila letenky. Bez žádného konkrétního plánu a vize,“ vysvětluje, proč se rozhodla vyrazit vstříc dobrodružství.
A tak na druhé straně světa ťukala na dveře restaurací a čajoven a nahodilá práce se prý vždy někde naskytla. Takhle protančila i dalšími zeměmi nejen jihovýchodní Asie. Malajsií, Indonésií a také Austrálií.
Většinou v arabských podnicích předváděla tradiční egyptské tance a vystačila si s tím, co se naučila doma v Česku od lektorů, kteří v Egyptě studovali nebo odtamtud přímo pocházeli. V Indii, ve které pak Kateřina našla v řadě ohledů největší zalíbení, to je trochu jiné.
Indický Tádž Mahal je víc než monument lásky
Bollywoodská show
„Tady je spíš poptávka po ‚show‘. Hlavně aby se něčím mávalo a bylo to rychlé. Oheň. Křídla. Bubny. Nebaví je ta krása egyptského stylu, ale mají rádi ten svůj Bollywood. Místní folklor jsem proto musela trochu studovat, abych si rozšířila obzory a přiblížila se vkusu publika,“ přibližuje jinakost indické tradice.
Indie je každopádně zemí tanci zaslíbenou. V tamních takzvaných bollywoodských filmech se dlouhé minuty jen tančí. Taneční vystoupení také obvykle nechybějí na nejrůznějších společenských akcích, podobně jako je ta dnešní. Členové sportovního klubu se scházejí tak jednou za měsíc, popovídají si, najedí se, pobaví hudbou a tancem, alkohol se tu ale nepodává.
Tereza Bonnet Šenková: V Moulin Rouge jsou prsa v zákulisí prostě všude
V Česku je to těžší
Orientálních tanečnic lze samozřejmě najít bezpočet i v Česku. Živit se tím je ale podle Kateřiny na rozdíl od Indie dost obtížné.
„V naší kultuře není tolik zažité, aby se při každé příležitosti tančilo. A možná i z podstaty toho stylu tance. Výjimky se ale najdou, i když nestačí jen tancovat. Práce se pak pojí s vyučováním, pořádáním seminářů, festivalů a jiných akcí. Celkově je zapotřebí mít mnohem širší záběr,“ srovnává poměry doma a v Indii Kateřina Zonygová.
Indii si Kateřina zamilovala a ráda ji fotí.
„Indie má duši. Je krásná a hluboká. Baví mě lidi, hudba, jídlo a teplo, kontrasty mezi vším. A podmínky pro tančení samozřejmě, ačkoli se trochu zhoršují. Nové hotely třeba musí platit velké poplatky za licence, aby mohly pořádat taneční vystoupení. Indové ale každopádně tančí pořád a všude. Vystupujeme na svatbách i na sjezdech top manažerů firem. Odprezentují tam výsledky za čtvrtletí a začne se tančit,“ směje se.
Ondřej Vinklát: Balet bolí, ale to k němu patří
Zírá celá ulice
A v Puné si pochvaluje i bezpečnost, což je jinak mnohde v Indii poměrně velké téma, zvláště pokud jde o bezpečí a práva žen.
„Můžu srovnávat s ostatními městy, kterými jsem projížděla. Rozdíl je v infrastruktuře, v obydlích nebo v reakcích místních na cizince. Někdy se dostanu na místa, kde se život zastaví, když vystoupím z auta. Přijde na mě zírat celá ulice, a to není zrovna příjemné.
Třeba v Dillí je to večer s bezpečností prý dost špatné, ale tady v Puné si často připadám lépe, než pokud bych měla jít večer některým z evropských parků,“ říká Kateřina, kterou na cestách jihovýchodní Asií alespoň občas doprovázel její přítel.
S kalhotami u kolen
V indických rodinách se setkala s různými situacemi. Zvláště na vesnicích prý nemají ženy prakticky žádná práva, jen těžko se mohou vymanit ze svazku, i když je jim ubližováno. Pokud utečou, zřekne se jich vlastní rodina, která takový čin vnímá jako velkou ostudu.
„U některých rodin jsem ale měla naopak usměvavý pocit, že tam spíš panuje těžký matriarchát. Babička sekýrovala a řídila celou rodinu. To jsem zažila i v jedné vesnici při práci na poli. Ano, děje se tu leccos, ale je to obrovská země s miliardou lidí. V Bombaji uvidíte svobodné mladé studující Indky v minisukních, táhnoucí se na party nočním městem.“
K tomu ale Kateřina dodává, že jednat neuváženě a riskovat se v Indii samozřejmě nemusí vyplatit.
Sama naštěstí nemá mnoho negativních zkušeností, až na pár oplzlých Indů, kteří se nechali snadno odehnat. Snad jeden nepěkný zážitek jí utkvěl více v paměti.
„Toalety byly mimo areál vystoupení, a když jsem přišla na řadu, varovala mě žena ve frontě přede mnou, že tam možná je někdo za oknem. Když jsem pak byla v bezbranné pozici s kalhotami u kolen nad dírou do země, vskočil do okna muž. Půl těla měl venku, půl uvnitř, a začal se po mně sápat. Uskočila jsem polonahá a ztuhla. A po chvilce začala ječet. To byl skvělý nápad. Dovnitř se začaly dobývat další ženy, aby mi přispěchaly na pomoc, chlápek se lekl a utekl.“
Jana Zelenková: Tančit se má srdcem
Být ženou a užívat si to
Být tanečnicí či tanečníkem není v Indii nijak ojedinělé. Jsou tu mnohé skupiny, v nichž účinkují muži i ženy, a ty se často věnují bollywoodskému tanci. Ženy sólistky se zase zaměřují spíše na indický folklor nebo orientální tanec, kterým si přilepšují i některé cizinky a cestovatelky.
I když je pravda, že na rozdíl od diváků indické úřady k tanečnicím z dálných zemí takový obdiv nechovají. Mají totiž pocit, že takovou práci zastanou dost dobře místní ženy. Tak jako tak ovšem platí, že jste-li v tanci dobří, můžete se těšit společenskému respektu.
Indové milují svůj bollywoodský tanec a dávají to najevo.
„Obecně tady na takovém povolání není nic divného. Když ale řeknu u nás doma, že pracuji jako tanečnice, neminou mě soucitné a nechápavé pohledy následované větou: Ale vždyť máš vysokou. A praxi v korporátním světě! Lidé nechápou, proč by se někdo takový živil tancem,“ říká dívka s dobrodružným srdcem.
Ponecháme-li ale stranou exotické místo jejího současného působení, není vlastně Katčino nové povolání žádné překvapení. Na veřejnosti poprvé zatančila už v pěti letech v pražském Paláci kultury. Jak přibývaly roky, měnilo se i zaměření, v pubertě nechybělo ani období kapucí, hip hopu a graffiti.
V patnácti ale navštívila Egypt a poprvé viděla autentický orientální tanec. V ten moment prý věděla, že tohle je ono. Hned po návratu z rodinné dovolené šla na svůj první kurz.
„Díky orientálnímu tanci mě baví být žena. Užívat si to. Baví mě pozorovat ostatní ženy, jak je tanec mění. Víc si uvědomují své tělo, učí se ho nosit a zacházet s ním. Není nic krásnějšího,“ říká Kateřina, která na cestách strávila se dvěma malými přestávkami více než čtyři roky.
Není proto divu, že i když už uvažuje o návratu, tančit podle svých slov rozhodně nepřestane.
Může se vám hodit na Firmy.cz:
