Taneční školy učily etiketě i grácii

Plesy a čaje se pořádaly hlavně v Lucerně, Radiopaláci a v Národním domě na Smíchově a musely mít patřičnou úroveň, protože o tu taneční mistři velmi dbali. Proto je rozzlobila akce z října 1931.

Členové Organizace koncesovaných tanečních mistrů se už 8. října setkávali v pražských ulicích s podivnými lidmi s letáčky s troufalým názvem Nejzábavnější akce.

Zorganizovali ji pražští restauratéři v obchodním paláci U Nováků. Měla propuknout v pátek a sobotu 9. a 10. října a šlo o taneční maraton. Na pár, který zvítězí, čekala údajně tisícikoruna a večeře u Šroubka. Všechno ale dopadlo tristně.

Národní osvobození popsalo maraton takto: „Vidíme krásný rozlehlý sál s tanečním parketem. Gramofon hraje tango a šest párů v pomalém tempu klouže po parketu. Jsou již 28 hodin v kole. Vlastně jenom muži, neboť tanečnice se střídají, nenašla se žádná, která by chtěla riskovat své zdraví. Nikde špetku zábavnosti. Nemůžete se zbavit tísnivého dojmu, že těch šest figur na parketu prodělává fysická muka, že v oteklých kloubech to vře, že každým okamžikem zřítí se tanečníci k zemi.“

Nešťastníci se pohybovali jako mumie, trhaně a mdle, a obecenstvo se vůbec nebavilo, zato ale tipovalo, kdy se první oběti skácejí na parkety a zkolabují.

Sami taneční mistři vyhlásili „závod o vytrvalost v tanci zdraví škodlivý“. V půl sedmé večer v sobotu 10. října opustil parket další pár a „soutěžící mladík se svalil, úplně vysílený na stůl. Plakal. Prý nad hloupostí, do čeho to vlezl. Následující pár vezli rovnou do nemocnice, mladík si prodřel kyčelní pouzdro a trpěl velkými bolestmi“.

Skončil později tragicky – na vozíku. A vítězný pár obdržel od organizátorů místo tisícikoruny jen stokorunu! Večeře u Šroubka se také nekonala.

Taneční mistři organizátory žalovali – prohlásili, že krásný zdravý pohyb proměnili v utrpení. To se v jejich řadách nemohlo stát. Měli za sebou také dlouhou minulost.

„Protože prý mají všichni vznešení potentáti v Němcích vlaské taneční mistry na dvořích, kteří cvičí mládež. Je to cvičení čerstvé, zdobné i ctné, cvik obzvláště v nohou,“ chválil vlašské taneční mistry v Německu jistý Guarinoni. Stejní taneční mistři proudili do českých zemí především za Rudolfa II.

České země se ale chlubily i vlastními mistry tance – podle historika Čeňka Zíbrta se výraz tanzmeister nebo hemolinus (taneční mistr) objevil už v roce 1375. W. W. Tomek zase našel údaje o tanczmagistrech z let 1377–1388.

V 18. století u nás působila škola mistra Bílovského a Jana Libertina, který hlásal: „Ti, kteří tancovat učí, není na tom, aby tancovat ukazovali, ale také musí tancovat sami.“ Oba mistři vyučovali tehdy moderní alamodový tanec, hezky česky nazvaný skočootačník. Tanečníci při něm dost divoce poskakovali a učili se i „chůzi, šacení, šňupání a vyšlapování a také jak okuláry dvorně přidržovati“.

V témže století vytvořili taneční mistři vlastní cech s právem „držet veřejné tančírny“. Rozkvět tanečního umění znamenalo pro pány klouzavého pohybu 19. století.

„Taneční školy se probouzely i v samé Praze k životu na podzim. Dlouhá léta tu byl v popředí taneční mistr Link, po němž ji někdy v sedmdesátých letech přejal a řídil syn a po něm zase syn. Za naší mladé paměti byla Linkova škola v ulici Michalské, až v léta osmdesátá Karel Link zakoupil staveniště na nároží ulice Krocínovy a Divadelní a vystavěl tam vlastní dům a školu taneční,“ vzpomínal na své mládí Ignát Herrmann.

Sám tančil rád, a když pracoval ještě jako obchodní příručí v galanterii pana Tučka, dokonce vyráběl proslavené taneční pořádky. Plesoví výboři je objednávali dlouho před chystaným bálem a byly rozmanité.

Vyráběly se ze slonoviny, z bronzu, kůže, hedvábí i aksamitu. Jednou vypadaly jako album či malý chundelatý rukávník, jindy jako Amorův toulec z hedvábí.

Herrmann líčil, jak se často pořádky dodávaly výborům až v den plesu, což u nich vyvolávalo téměř nervové zhroucení.

Jan Neruda se stavil k tanečním pořádkům kritičtěji. Napsal: „Některé ty hračky jsou, byť i ne zrovna důmyslny, přec ještě dobře vybrány, avšak co se má říci, když taneční pořádek např. na plesu německých studentů v Praze má podobu nože, jiný zase deštníku?“

Vedle Linkovy školy se proslavila ještě škola Gorského v Lažanském paláci a Kaskova v sále Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. Linkova škola vyučovala mazurce, polce, valčíku, čtverylce a besedě, sloužila k výuce tance pro žákyně Ústavu anglických panen a sester svatého srdce Ježíšova stejně jako pro vojáky pražské kadetky.

I na venkově patřilo umět tančit ke společenským povinnostem. Výuku venkovanů měli na starosti takzvaní kočující mistři. Stěhovali se z jedné obce do druhé, „i když byli pokládáni za jakési lepší komedianty“ (Ignát Herrmann).

Aby se mladí mohli účastnit masopustních bálů, besed a maškarád, museli se v tanci stále zdokonalovat a trénovat. A k tomu sloužily domácí taneční zábavy. Na ně matky zvaly známé slečny a studenty, uctily je bábovkou a rosolkou a tanec mohl začít.

Herrmann si na celé věci chválil nejvíc pohoštění: „Paní domácí se vytratila do kuchyně, odtud se ozývalo všeliké kutění, chřest nožů, cinkání talířů – slibná chvíle. A potom se panička přitasila s mísou uzenek přikrytých bělostným ubrouskem a kuchyňská Kačenka nebo Baruška přišla s přichystaným rozkrájeným chlebem.“

Někdy měl i větší štěstí: „Ba někdy bývala i třetí mísa – horkých pečených zemčat. A k tomu džbánek piva.“ Plesy a bály měly sloužit především jako seznamovací aréna. Ale také vyjadřovaly vlastenectví.

Jan Neruda, zvaný tancmajstr, vynikající tanečník, si dělal legraci z „kondelíkovského shánění ženichů“.

Vydal imaginární dialog mezi otcem a dcerou na plese. O dceru projevil zájem Antonín Plískavec, kandidát práv. A dcera souhlasila, poněvadž: „Bez něho nemohu být živa, ne a ne! Raději skočím do vody!“

A rozpředla se rozprava. Začal otec: „A čím bude, až bude doktorem. Každý druhý je teď doktorem a doktorských paniček je jak jepic na podzim!“ „Ale tati!“ „Nic, potřebuješ se s ním tahat kolik let!“ „Ale…“ „Pan Novák je už advokát a bere na tebe. Pan Vondra má zase dobrý obchod! Nech toho kandidáta!“ „No tak víš, co, tatínku – já ho tedy nechám.“

Vlastenectví se ovšem projevovalo jinak.

Myšlenka uspořádat ryze český bál pocházela od Josefa Kajetána Tyla. Připojil se k ní František Ladislav Rieger, Josef Bojislav Pichl a mnozí další. České plesy měly přispět nejen k rozvoji národního hnutí, ale i k rozvoji české literatury. První český ples se konal v Konviktu v Praze v neděli 5. února 1840. Vstupenky se prodávaly jen opravdovým vlastencům.

Všechno, vstupenky i taneční pořádky byly v češtině. Tančila se polonéza, galopáda, sousedská. A především česká polka vzniklá zřejmě z populárních polských krakováčků. Všichni zářili spokojeností.

Ještě slavněji probíhal druhý český bál, který se konal na Žofíně ve středu 3. února 1841. Sešlo se na něm 2500 lidí. Pamětník si liboval: „Posléz ve skleněném sínci z kočáru slézáme, vstupujeme na předsíň a již zaslécháme hovor líbezný. Vítají nás výborové bálu po česku.“

Český ples měl i svůj politický podtext. Předtím než se v roce 1842 sešla společnost na třetím českém bálu, zatkli jednoho z jeho organizátorů F. L. Riegera. A to pro podezření z přepravy polských revolučních novin. Na znamení protestu bál navštívila i česká patriotická šlechta. A v tanci se pokračovalo v dalších desetiletích, takže taneční mistři měli stále co na práci.

Za první republiky vznikaly další taneční styly. Ty nejoblíbenější pocházely ze Severní a Jižní Ameriky, například prvopočátky tanga, rumby, samby či foxtrotu. A někde se objevily i zmíněné taneční maratony.

K známým pražským tanečním školám patřila například škola Břetislava Oplta, založená v roce 1932. Učilo se v ní mambo, kalypso a twist.

Tehdy se také zrodila v hlavách anglických tanečních mistrů takzvaná internacionální taneční metoda s pravidly a požadavky pro nejtypičtější tance. Do té doby panoval v tanci chaos řízený či neřízený vkusem jednotlivých „tancmajstrů“. Rejím na parketu a jejich rozvoji zabránila až druhá světová válka. Na čas.