Článek
Pohybujete se v téhle branži od čtrnácti let. Do jaké míry vůbec znáte nefilmový, neherecký svět?
Je to těžké. Tahle profese kolem vás udělá bublinu, z níž je někdy obtížné vystoupit. Stejně tak do ní někoho vpustit. Ale nestěžuji si, mám spoustu přátel mimo tuhle branži. A taky pocházím z obyčejné rodiny, celá rodina mojí maminky je dělnická. Žijí v Aši, pravidelně za nimi jezdím a to mě usazuje v kořenech.
Výčet vašich filmů, které si získaly přízeň diváků a kritiky, je dlouhý. Můžete si jistě role vybírat. Podle čeho?
Podle intuice. Kdykoli jsem měla pochyby, ale práci vzala, nedopadlo to dobře. Odmítám role, o kterých mám dojem, že už jsem je hrála nebo že by je zahrál líp někdo jiný. To radši zůstanu doma s dětmi.
A taky mám po těch pětadvaceti letech dojem, že už můžu vyžadovat určité pohodlí. Tím mám na mysli, aby produkce respektovala, že jsem máma tří dětí a nebudu točit víc než dvanáct hodin denně, a když mi onemocní dítě, tak jedu domů.
Na druhé straně jste točila dost krátce po narození miminka.
Ano, třeba Díru u Hanušovic, krátce po narození Lojzíka. Moc ráda na to vzpomínám. Šest týdnů jsme všichni žili v Jeseníkách v chalupě. Vojta chodil s kluky po horách, Lojzu nosil v šátku a vždycky mi ho přivezl na kojení. To mám nejradši, když pracuju a mí nejbližší jsou kolem mě.
Je vám dobře se čtyřmi mužskými, netoužíte doma po nějakém ženském elementu?
Já jsem takhle spokojená. Nikdy jsem si nepřála, aby to byla holka nebo kluk, chtěla jsem mít hlavně zdravé děťátko. Ženského elementu se nasytím, když si zajdu mezi kamarádky, to je pak vždycky úplný holčičí gejzír. Můžeme rozebírat z různých stran pocity, což s muži nejde. Mužský svět mě ale taky baví. Přijde mi báječné, jak jsme rozdílní.
Štvou vás někdy?
Samozřejmě, třeba když si všichni čtyři sednou, hrají PlayStation, a kolem je bordel jak v tanku!
Troufla byste si ještě na holčičku?
Kdyby ji někdo odnosil, porodil a naučil na nočník, tak jo! (smích)
Teď asi máte plnou hlavu show Tvoje tvář má známý hlas. Co tomu doma říkají?
Oba starší synové ten pořad znají a byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem do toho šla. Udělala jsem jim radost.
Že umíte tančit, jste ukázala ve StarDance. Choreografie nebudou problém, co ale pěvecká část?
Uvidíme, nějaký hudební sluch mám, taky jsem studovala hudebně-dramatickou konzervatoř. Tak si snad neuříznu ostudu, jak mě varovala moje maminka.
To myslela vážně?
Moje máma je v tomhle drsoň. Když jsem jí volala, že budu ve Tváři, tak mi řekla: Bože, tam ale chodí lidi, co umějí zpívat! Já jen pípla: Oni říkali, že prej umím zpívat. A má drahá maminka to zazdila větou: No tak jo, nebude to první ostuda ani poslední, jednu navíc uneseš! Napřed jsem jí přitakala, ale pak jsem si říkala: Co tím jako myslela?! (smích)
Na druhou stranu, když o mně někdo něco ošklivého řekne, dokáže se za mě do krve bít! Bez toho jejího popichování bych možná nebyla tam, kde jsem.
Jaká byla reakce vašeho partnera Vojty Dyka?
Smál se tomu a směje se tomu doteď. Doma věčně zpíval jenom on, teď ho přeřvávám já.
Zazpíváte si někdy spolu?
Doma často a všichni. Vojta vlastně zpívá všude a stále. Zbožňuje zpívat normálně s lidmi třeba u táboráku. Jenže jak někam přijde, všichni přestanou, protože přišel pan profesionální zpěvák. A přitom nejkrásnější zpěv je ten od srdce, i třeba trošku falešný.
Jste i herečtí partneři. Bláznivého Petříčka spolu hrajete v La Fabrice už šest let, tehdy také mezi vámi přeskočila jiskra. Jak se představení po těch šesti letech vztahu změnilo?
Otevřelo se, rozkvetlo, uvolnilo. O tom to představení ostatně je: o svobodě, o překračování bariér. To tam vykvetlo později, když jsme se s Vojtou propojili. Je hodně založené na improvizaci a ta funguje nejlépe, když to mezi herci klape, když jsou na sebe napojení jako lidi, nejen jako herci. Není to upečená bábovka, je to těstíčko, které pořád hněteme. Nebaví mě, když je představení hotové a jen se driluje. Není to pro mě žádný požitek.
Na rozdíl od zpěvu máte herecky navrch. Nemáte tendenci ho mistrovat?
K tomu mám sklony všeobecně! (smích) A ještě k tomu mám pocit, že to přece dělám pro dobro věci, a tak to musí všichni přijmout. A to se občas nedaří. Nemám ráda, když se něco uzavře a zapouzdří, takové to: Já to takhle už dělám dlouho a dělat dál budu! To je pro mě mrtvolné.
Mám to v sobě z Dejvického divadla, kde jsem byla dvanáct let v angažmá. Tam jsou herci otevřeni jakýmkoli připomínkám, v tom je to divadlo výjimečné. Jinde na to nejsou herci zvyklí. Nějak si tu roli postaví a už přes to nejede vlak.
Vojta mi ale taky říká svoje připomínky, není to tak, že já jsem zkušenější a hotovo. Každopádně nás spolu baví hrát. Jak jsme na sebe napojení, nemusíme se bát, abychom se nedotkli svého ega, niterních bolestí jako s někým, koho neznáte. Baví nás i jezdit po zájezdech, je to náš společný čas.
V pražské Viole hrajete Boženu Němcovou. Jaká byla vaše cesta k ní?
Hru o Boženě Němcové napsal Miloš Horanský a rovnou mě oslovil, zda bych ji nechtěla hrát. Když jsem si to přečetla, byla jsem trochu rozpačitá z náročného textu, ale čím víc jsem si ho četla, tím víc mě přitahoval. Jenže jsem otěhotněla, takže jsem se na první zkoušce omluvila, že roli musím vrátit. A pan Horanský na mě čekal.
Zkoušet jsem začala s půlročním Lojzíkem, který se mnou jezdil do divadla, kde měl svůj koutek s hračkami. Musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších období mého života. Představení hrajeme už tři roky a stále úplně nechápu, jak jsem se text mohla naučit. (smích)
Čím je pro vás Božena Němcová?
Žena v pravém slova smyslu! Krásná, inteligentní, něžná, vášnivá, na svou dobu emancipovaná, láskyplná matka. Je tam krásná scéna, kdy o dětech hovoří jako o květech lásky, rodičům rovných, které by se neměly svých rodičů bát, ale ctít je, otec by měl být autoritou, ne příkazcem. Měly by se učit k svobodě, pravdě a myšlenky své zpříma říkat. Protože když se žije v sebezapření a křivdách, ničí to život. S tím jsem naprosto zajedno.
Svár rozumu a citu, který celý život sváděla, měl pro ni zničující důsledky.
Doba, v níž žila, v tom byla krutá. Naštěstí dnes už nikdo nikoho nenutí do sňatků z rozumu, a když se necítíme ve vztahu šťastni, odcházíme. Nemyslím, že by lidé spolu měli žít čtyřicet let v pohaslém vztahu, když máte šanci potkat někoho, s nímž vzplanete.
Jak je to u vás? Jdete za hlasem srdce, nebo zvažujete?
Následuju svůj vnitřní hlas a nikdy se mi nestalo, že bych toho litovala. Naopak vždycky, když jsem šla proti němu, nedopadlo to dobře. Je k tomu ale potřeba odvaha.
Pro tenhle druh odvahy nemají všichni pochopení…
Do 33 let jsem si naivně myslela, že když já všem přeju, tak všichni přejí mně. Teprve díky svým životním karambolům a zpřeházeným výhybkám jsem pochopila, že zase úplně všichni kamarádi nejsme a že ne úplně všichni mi přejí.
Když se můj život otočil o 180 stupňů - rozpad manželství, Vojta, nemoc - poznala jsem řevnivost a vůbec to nebylo omezené hereckým světem. Každá paní na ulici měla potřebu mi říct, co si o mně myslí, jaká jsem hrozná, že opouštím manžela kvůli mladému klukovi, když mám dvě děti, bla bla bla…
Tehdy jsem se probrala. Přišlo období, kdy jsem byla hodně nemocná (těžký zánět mozkových blan - pozn. red.) a měla jsem příležitost si všechno v sobě uspořádat. A konečně jsem poznala, že se tím vůbec nemá cenu zaobírat. Jistě jsou lidé, kterým ležím v žaludku, že mám práci, že žiju s idolem nebo že nesedím ztrhaná se třemi dětmi doma. Už o tom vím a klidně s tím žiju, protože to je jejich boj, já s tím vlastně nemám nic společného.
Nebyla daní za tohle poznání těžká nemoc, kterou jste prošla?
Jsem vděčná i za ni, mě by jinak nikdo nezastavil. Nic bych si nevyřešila, neoddala bych se Vojtovi, řítila bych se jen dál. Kdyby nebylo té nemoci a mé půlroční bezmoci, nevyřešily by se mi vztahy, nepoznala bych, co ve Vojtovi je, nepoznala bych, že nemusím všechno zvládat sama, že je dobré si o pomoc říct a umět ji přijmout. Do té doby jsem byla bagr.
Takže poslouchat svůj vnitřní hlas, umět se nechat opečovávat, nemyslet, že všechno musím udělat sama…
Zároveň nemám ráda závislost. Myslím, že by nikdo neměl být na nikom závislý - děti na rodičích, rodiče na dětech, ženy na svých mužích a naopak.
Jak se vám daří vyvažovat profesi a rodinu?
Když je velký zápřah, chci pak mít třeba měsíc volna. Teď po Tváři ho určitě budu potřebovat. Už to mám vyznačené v diáři.
Vše zvládáme i díky třem babičkám - máme Winklerovou (maminka Táni, která se podruhé provdala - pozn. red.), Dykovou a Čechákovou, které nedělají rozdíly v příjmení vnoučat a někdy je hlídají všechny dohromady.
No a nemůžu opomenout dědečky, vždycky se ohradí, že na ně zapomínám: jeden dědeček vaří, druhý hraje na piano. Máme i chůvu, kamarádku, která mi pomáhá od narození prvního syna.
Jste ambiciózní matka?
Jsem matka, která chce pro děti to nejlepší. Rozhodně je nikam netlačím. Jako každá máma chci, aby byly zdravé, měly dobré výsledky ve škole, aby je škola bavila, stejně jako sporty, které dělají.
Mají vaše děti dva tatínky?
Ne. Každé dítě má svého a pak má ještě parťáka. Tatínek je jen jeden na světě! Vojta je pro Pavlovy děti parťák.
Funguje to?
Jsem přesvědčená, že ano.
Jaký je Vojta otec?
Obdivuju jeho klid a to, že se dokáže dívat na věci z úplně jiného, nekonvenčního úhlu.
Vím, že jste oba velcí čtenáři. Liší se váš čtenářský vkus?
Vojta čte beletrii, já moc ne. Dávám přednost odborným knihám - psychologickým, duchovním, přírodovědným. Baví mě číst o vesmíru, stromech, o lidském těle. Taky mám svého oblíbeného Oshoa (indický mystik - pozn. red.), toho čtu pořád. Všichni se diví proč, že to je stále o tom samém. Je, říkám, ale já nejsem od přírody tak dobrý člověk, potřebuju se v tom pořád trénovat.
Jinak byste byla potvora?
To snad ani ne. Prostě mě tyhle knihy uklidňují. Dělá mi dobře číst o soucitu, o lásce ve všech jejích podobách, o vesmírných a přírodních zákonech, o víře v dobro. Dobře se mi pak spí.
Žije i hraje naplno
- Narodila se 13. 7. 1978 na pražském Žižkově, vyrůstala s maminkou a bratrem.
- Věnovala se baletu a zpěvu v Kühnově dětském sboru, studovala na Státní konzervatoři v Praze, kterou však nedokončila.
- V letech 2002-14 byla členkou souboru Dejvického divadla.
- Hrála v desítkách filmů i seriálech jako Četnické humoresky, Okresní přebor, Nevinné lži, Já, Mattoni, Labyrint.
- Mnohokrát byla nominována na různá ocenění, je držitelkou Českého lva za hlavní ženský herecký výkon ve filmu Štěstí.
- Byla provdána za producenta Pavla Čecháka, s nímž má syny Františka (2005) a Cyrila (2008).
- Posledních šest let žije s o 7 let mladším (a o 40 cm vyšším) zpěvákem a hercem Vojtou Dykem, v roce 2013 se jim narodil syn Alois.