Táňa Pauhofová: Kontinuita ženství mi chybí

No vidíte. A já přitom bývala úplně klučičí.

To nebyl moment, to bylo postupně. Velmi za to vděčím svému tehdejšímu partnerovi, který v tom období při mně stál a nenápadně mě podporoval. Jsem ráda, že jsem si to dovolila. Být ženou je fajn.

Nemyslím, že je to dobou. Ta je naopak příznivější než kdykoli předtím. Tohle asi ženy řešily vždy. Také je to dáno výchovou. Jak rodiče vedou děvčátko k tomu, že jednou bude krásné a že má svou hodnotu. Tedy není to pouze věc rodičů, ale přispívá k tomu, jak dítě bere samo sebe a jak se utváří. Následkem nějaké nevinné legrace v dětství se dítě může obrnit. Sama s tím mám zkušenost.

Říkám, že být ženou je fajn, ale před pár lety to tak nebylo. Dělala jsem všechno pro to, abych jako žena nevypadala. Ne, nechtěla jsem být muž. Takový extrém to nebyl. Ale nechtěla jsem, aby si mě někdo jako ženy všímal. Cítila jsem se tak bezpečněji. Proč to tak bylo, vám řeknu tak za dvacet let.

Nemyslím, že bych volila podle svého otce. Otec je mým nejlepším kamarádem, to ano. Nedám na něj dopustit. Ale že bych si podle něj vybírala partnery? To ne. Ale je to jistě jeden z nejpodstatnějších mužů v mém životě. Víte, jsem prvorozená. A on chtěl, aby se mu narodil Sandokan.

Ano. Dítě se tak dokonce mělo i jmenovat.

Ano. A to nevyšlo. Takže si představte chlapa, který je jinak fantastický, ale prostě čeká na Sandokana. A pak přijde něco, co se narodilo strašně brzy, takže má všechno tenké a dlouhé, a vůbec je to zrzavé a příšerné. No jak se s tím ten můj chudák otec měl vyrovnat! V době, kdy se s tím vyrovnával, se děly věci, o kterých mluvím. Já pro něj byla takový malý kámoš. Ne princeznička, ale malý vagabund. Vždy mě miloval a nikdy nedával najevo, že by ze mě byl nešťastný nebo zklamaný. Ale měl ke mně přesně ten typ vztahu, jako bych byla malý Sandokan. Otec mi taky dlouho říkal Mariangela, podle příšerné dcerky účetního Fantozziho z Malérů pana účetního. A to byl projev lásky!

Pak, když přišel Pán prstenů, změnil oslovení na Gluma, což je ta příšernost, co se plazí po zemi a vydává skřeky. Nikdy jsem to nevnímala ve zlém, ale říkala jsem si, že to asi nebude krása, čím můžu muže zaujmout. A že to musí být něco jiného. A tak jsem se jako dítě pustila do všeho možného, ale kontinuita ženství mi chybí. Chodila jsem na karate, na různé olympiády, dobře jsem běhala, no prostě děsivé děcko!

To právě vůbec. Nehrála, nijak jsem je nepřevlékala a nečesala jim vlásky. Ani sobě, nic takového. Nechci říct, že to bylo kvůli mému otci, to ne, ale kolem puberty pro mě bylo strašidelné si přiznat, že jsem žena. A co teď s tím?

Řekla jsem si, že budu to co doteď. Takže jsem nosila vytahané věci a v naraženém kulichu jsem plula po ulici. V bezpečných a ohavných hadrech. Byla jsem dvacetikilové něco navlečené do otcových košil, různě jsem se v nich klátila a ještě jsem se v tom cítila dobře a bezpečně.

Velmi se na to těším. Bude to léto ve znamení Richarda III. Bude se totiž hrát v Česku i na Slovensku. Divadlo shakespearovských slavností je velmi specifické. Nemá atributy běžného divadla. Tím, že se hraje venku, na Hradě, vládne tam specifická atmosféra. Pozornost diváka je rozptýlená. Často bojujeme i s počasím.

Představení musí být nadupaná, abychom diváka zaujali. Aby, když začne pršet nebo je zima, se divák rozhodl, že nepůjde na víno či pivo, ale že si vezme pláštěnku a zůstane. Richard III. je moje nejoblíbenější Shakespearovo dílo, a proto jsem za roli Anny velmi ráda, i když jsem díky slavnostem měla už tři léta pracovní. Předtím jsem zase hrála Puka ve Snu noci svatojánské. Lady Anna je pro mě výzva.

Nerada mluvím o tom, jaká je. Postava je daná autorem a příběhem, ale taky hercem, interpretem.

Tak to vám neřeknu už vůbec. Nechci to definovat, protože pak už diváky dopředu ovlivňuju. A já mám ráda, když výsledek naší práce prostě ukážeme, a pak se o tom můžeme bavit.

Lady Anna se ocitá v situaci, ve které jsem nikdy nebyla a doufám, že ani nebudu. Po smrti svého manžela a krále se setkává s jeho vrahem Richardem. A teď přichází moment, který bych si ráda vyříkala se Shakespearem. Jak to myslel?

Anna se setkává s někým, kdo jí zabil muže. Je ublížená a nahněvaná. Shakespeare napsal, že Richarda poplive, míří na něj mečem. Jenže po šesti stranách dialogu, ze kterého je cítit - nebojím se říct - i nenávist, souhlasí s tím, že si ho vezme za muže. To, že toho vzápětí lituje, to už plně chápu. Ale je velkým dobrodružstvím vysvětlit ten dialog mezi nimi a to, aby lady Anna nebyla pouze prvoplánová koketa, která podlehne kouzlu Richarda III. Hned v prvních verších říká, že ho příroda krásou neobdařila. Většinou se zobrazuje jako hrbáč, kulhavý a šeredný.

Má však charisma a schopnost manipulovat s lidmi. Má geniální mozek a ví, za které nitky zatahat a kam šlápnout, aby mohl jít výš. To je jasné. Ale lady Anna přece nemůže být jen hlupačka, která ze sebe dští nenávist, ale přesto chvíli nato Richardovu kouzlu podlehne. To jsme s režisérem nechtěli. To je nezajímavé. O tom bych si fakt ráda se Shakespearem popovídala, jak to myslel.

Manipulace je v mezilidských vztazích úplně běžná praktika. Každý ji více či méně používá. Pokud není do očí bijící, nedívám se na ni špatně. Když však za ní není čestný úmysl, bránit se umím. Mám ráda dialog a ráda se nechám poučit. Zároveň nechci nikoho přesvědčovat o tom, že co si myslím, je neměnné a pravdivé. Vše je relativní. Pokud za manipulací není nic, čím by se chtělo ublížit, neřeším ji.

Ovládat a vládnout je jeden z nejsilnějších pudů každého z nás. Nechci to ale hodnotit, mě zajímá moje cesta. Když jsem vyrovnaná já a vím, co mohu a co už ne, když znám svůj příběh, tak nepotřebuju a nechci ovládat nikoho jiného.

Důležité je mít cíl. To je to, o čem mluvím. A snažím se - a chci - tak žít. A doufám, že se mi to podaří. Ale jasně, že jsem někdy hrozná! Ale i to si musím umět odpustit. I to je součástí cesty, že jsem netrpělivá, zachvacuje mě úzkost, to všechno se stává. Ale učím se s tím pracovat. Jeden krok dopředu, dva dozadu. (směje se) Pokud však přijde někdo, kdo mě chce ovládnout, mám na to senzory i zkušenosti. Nedám se.

Kterou situaci myslíte? Já kolikrát nereaguju stejně ani ve stejné situaci… Ale nejsem hysterická, to ne. Kolikrát si říkám, že bych mohla být, aspoň bych to ze sebe dostala ven. Všechno držím spíš v sobě a postupně si to zpracovávám. Jenže někdy se to nakupí a je toho moc.

Film Hořící keř začíná aktem sebeupálení Jana Palacha, který přinesl ledacos a mezi jiným i obvinění jednoho poslance ÚV KSČ, jenž o něm řekl, že to bylo vše jinak a žádný hrdinský čin to nebyl. Že byl navedený zahraniční skupinou, západní rozvědkou. Palacha pošpinil a celý čin devalvoval. To se velmi dotklo jeho maminky a bratra. Rozhodli se pro věc tehdy nevídanou a toho poslance zažalovali. Pustili se do dlouhého boje, protože takové věci se tehdy neodpouštěly.

Já hraju tu, která byla oslovená, aby je zastupovala, a to byla Dagmar Burešová.

Od momentu, kdy jsem se dozvěděla, že budu na tomto projektu pracovat, jsem začala to období velmi studovat. Každý má nějakou úroveň přehledu o té době, ale já jako příslušnice mladé generace jsem se o tom potřebovala mnoho dozvědět. Naštěstí to není až tak dávno, aby nebyli lidé, kteří to zažili a mohou o tom mluvit. Stále mi z toho vychází, že jsem ráda, že žiju v období, v jakém žiju. Bez ohledu na to, že socialismus měl jistě i svá pozitiva. Lidé přece žili a dělali, co mohli, nic není černobílé, ale co se týká politického zázemí, tak ta nesvoboda, cenzura, to bylo strašné.

Lidé se dostávali do popředí ne úplně čistými praktikami. Byla to do velké míry absurdní doba. My taky nežijeme v ideální době, ale to, co jsem měla možnost se dozvědět, je pro mě jako pro mladého člověka absurdní. Hrozně obdivuji lidi, kteří v té době žili čestně a dokázali si najít svou cestu.

Přišlo mi zajímavé, že moje babička byla stejně jako paní Burešová velmi mladá právnička, která žila na východě Slovenska s malým dítětem a pomáhala třeba ženám ze spolku Živěna (slovenský spolek bojující za práva žen - pozn. aut.) i jiným lidem. Dělala mnoho věcí, které se režimu nelíbily. A tak moje maminka nemohla studovat to, co chtěla, neodpovídal tomu kádrový profil rodičů.

To neříkám z pozice oběti režimu, protože jsou lidé, kteří na něj doplatili podstatně víc. Tak jako moje rodina žila většina lidí. Díky své rodině jsem se ale dozvěděla mnoho věcí, dovedli mi tu dobu přiblížit. Dnes jsou možnosti, že mohu studovat, co chci, mohu i cestovat. Je to neporovnatelné. I proto je pro mě to, co bylo, absurdní.

Ano. Byla jsem jistou dobu velmi monotematická, protože jsem to opravdu hodně studovala. Tak moc mě ta doba zajímala. Říkala jsem si, že je důležité, abychom nevypadali jako herci, kteří hrají dobu a okolnosti, ale abychom to žili. Musela jsem zapomenout na optiku dnešní doby. Je jiné, když se člověk rozhoduje na základě tehdejších okolností. Paní Burešová se tehdy rozhodla jít do něčeho, kde bylo jasné, že ji za to nikdo nepochválí, nepovýší, nepoplácá po zádech. Byl začátek normalizace. Nebylo jasné, kdy a jak to skončí. To jsou malá hrdinství. A to je důležité i dnes.

Vyčítala.

Doufám, že ano. A že se jí revanšuju aspoň touto rolí vzácné ženy. Že na mě bude hrdá. Protože při vší úctě k tomu povolání, ono by pro mě nebylo.

Maminka je kandidátka věd a neuvěřitelně chytrá hlava. Asi to dopadlo tak, jak mělo. Dokázala najít zalíbení v tom, co musela studovat. Ale máte pravdu, původně chtěla studovat zpěv. Krásně zpívá a zpěvu se začala věnovat i na konzervatoři, odkud ji vyloučili. To jsem však po ní nepodědila.

Ten bych snad ještě našla. Ale intonovat, zpívat, to nechávám povolanějším. Ne že by mě to nebavilo, ale přišla jsem na to, že není dobré tím otravovat společnost. Když přijde na zpěv, jsem spíš nadšený posluchač.

Nelituji ničeho. Věřím, že se věci dějí tak, jak mají. Do velké míry jí vděčím za mnoho, ale doufám, že já jako rodič některé věci budu řešit jinak.

Měla. Ale nebyl to strach, který paralyzuje. Přetavil se do výzvy. Chtěla jsem to ustát a být Karlovi absolutně rovnocenným partnerem.

Celkem dobře. Protože jsem se na to připravila. To byla jedna z věcí, které jsem se musela naučit. Nevnímat, že na kanapíčku sedím já. Seděla tam destruktivní psychopatka Sandra, a k té podobné výroky patří. Ale Karel z ní byl dost v rozpacích.

Protože před ním najednou sedělo něco divného, vůči čemu musel zaujmout nějaký postoj a ještě se do toho zamilovat. A je jasné, že mu takové ženy jako Sandra neimponují. Ale i to byla část jeho práce. Pamatuju si, že jsme tam jednou seděli a já opět začínala tím, jak květnatě a šťavnatě rozebírám nějaký sex, abych ho vydráždila a vzbudila v něm žárlivost.

A Karel pil asi šedesátý mrkvový džus, vrtěl se v křesle a nevěděl co s tím. Ale zvládli jsme to. Už se konečně těším, že se na všechny díly v klidu podívám. I na ty, kde hraju já, ty jsem ještě neviděla. Otevřu si vínko a půjdu do toho.