Tajemství zmizelé Karoly Frankové

Donedávna všemocný vládce v Protektorátu Čechy a Morava Karl Hermann Frank se k útěku z města odhodlal doslova na poslední chvíli. Využil dohody povstalecké České národní rady s velitelstvím německých vojsk o volném průjezdu německých jednotek a se svým doprovodem se vklínil do zástupů vojáků i civilistů, valících se k Plzni.

Vyjížděli ještě za tmy. Frank seděl v osmiválcovém mercedesu s pobočníkem Hoffmannem a velitelem ochrany Vossem, za ním jela ve třetím voze Karola s dětmi a chůvou. Kolem jedné hodiny odpoledne kolona dorazila do Rokycan. Na náměstí byl Frank v automobilu poznán. Lidé bušili do kapoty, hrozili mu zaťatými pěstmi a na auto dopadlo i několik kamenů.

Byl přinucen vystoupit, následně byl zatčen a dopraven na velitelství amerického 9. pěšího pluku. Po několika hodinách ho převezli do Plzně a potom do amerického zajateckého tábora ve Wiesbadenu. Na příkaz čs. vlády byl 4. srpna 1945 transportován do Prahy a v březnu 1946 postaven před soud.

Při soudním líčení řekl: „V Rokycanech mě Češi neustále ohrožovali, ale pod americkou vlajkou jsem byl převezen do Plzně k americkému velitelství… Důstojníkovi americké armády, který vůz zastavil, jsem řekl, že v dalším voze jede manželka se třemi dětmi, na což mi bylo odpovězeno, že mě následují a že nemusím mít o ně strach.“

Frank si neuvědomil, že na jeho manželce Američané žádný zájem nemají a zřejmě ji vydají Čechoslovákům. Podle dobového tisku však celá záležitost nebyla tak přímočará.

V plzeňském listu Nový den můžeme 17. května 1945 číst: „Frankově 31leté manželce se podařilo utéct až do Stodu a skrýt se tam v chorobinci. Včera však byla rovněž dopadena a zatčena českými revolučními orgány, které ji dopravily do plzeňské věznice.“

Zřejmě se tedy Karole (ať již s dětmi, nebo bez nich) podařilo nějakým způsobem dostat z rokycanského náměstí do nedalekého Stodu. V každém případě však po jejím vydání čs. orgánům byla už sama převezena do Prahy na policejní ředitelství do Bartolomějské ulice. Děti zůstaly v některém plzeňském deportačním táboře, kde se jich ujaly jiné německé ženy a vzaly je s sebou do Německa.

Karola Blaschkeová se narodila v srpnu 1913 v severočeském Mostě v dobře situované německé rodině, otec byl ředitelem v jednom z uhelných dolů. Běžně se uvádí, že ovládala velmi dobře češtinu, pravděpodobně zásluhou své české matky.

S tehdy již exponovaným politikem a o patnáct let starším Karlem Hermannem Frankem se seznámila v Praze na podzim 1938. Studovala posledním rokem na lékařské fakultě německé univerzity a Frank – ve funkci zástupce říšského komisaře pro sudetské území – několikrát do Prahy přijel z Liberce, kam se po okupaci Sudet přestěhoval ze západních Čech.

Sám později uvedl, že při těchto cestách do hlavního města tzv. druhé Česko-Slovenské republiky „se scházel se svým spolupracovníkem a budoucím švagrem dr. Blaschkem“, z něhož později udělal šéfa zemského úřadu.

V tom čase již skomíralo Frankovo první manželství s dcerou karlovarského krejčího, s níž měl syny Haralda (1927) a Gerharda (1932).

Po válce před soudem řekl: „Moje první žena se jmenovala Anna, rozená Müllerová, datum narození květen 1898. Bylo to manželství nešťastné, a proto došlo v únoru 1940 k rozvodu. Od roku 1933 jsem se svou ženou nežil, ježto jsem byl v politickém životě tak zaměstnán, že jsem se o ni nestaral. V soudním rozsudku bylo manželství rozloučeno z mé viny.“

Již dva měsíce po rozvodu si Frank 14. dubna 1940 bere na Staroměstské radnici za manželku MUDr. Karolu Blaschkeovou a přivádí ji do přepychové vily v Praze-Bubenči (dnešní ulice Nad Zátorkou 11). Novomanželka zřejmě ještě krátce pracovala jako lékařka na interní klinice Všeobecné nemocnice v Praze na Karlově náměstí, než se jim v srpnu 1941 narodila dcera Edda. Přesně o rok později přišel na svět syn Wolf Dietrich a v březnu 1944 pak druhá dcera Holle Sigfried.

Podle svědectví současníků měla Karola Franková slušnou pověst a byla popisována jako příjemná žena. Je sice členkou nacistické strany (NSDAP), ale politicky se nikterak neangažovala. Svého manžela – pokud právě nebyla těhotná – často doprovázela na různé společenské akce.

Poprvé ji fotografové zachytili ještě „za svobodna“ počátkem roku 1940 u příležitosti návštěvy říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse ve filmových ateliérech na Barrandově.

I z jiných fotografií a vzpomínek pamětníků je patrné, že Karola byla půvabnou dámou. „Mezi ostatními ‚německými paničkami‘ vynikala mládím, krásou i vzděláním,“ poznamenává Miroslava Burianová na stránkách své knihy Móda v ulicích protektorátu.

„Pro velké společenské události volila nádherné imprimé róby (potištěné hedvábí – pozn. red.), a to i když byla těsně před porodem. Svoji roli jistě hrál věk, štíhlá postava a přitažlivá tvář, ale pokud bychom hledali nejelegantnější ženu mezi manželkami politiků, byla by jí jistě Karola Franková.“

A zdá se, že její vizáž v ledasčem „ovlivnila“ i její další osudy. Když se někdy kolem 20. května 1945 ocitla ve vazbě na policejním ředitelství v Praze a byla vyslýchána, objevil se prý již druhý den v Bartolomějské jistý vysoký důstojník Rudé armády.

Traduje se, že mu Karola Franková „padla do oka“, a tak si ji vyžádal na práci do hotelu na Malé Straně, kde tehdy bydleli vysocí představitelé Rudé armády.

Podle jiné verze tam chodila pracovat několik měsíců. Pak se po ní slehla zem a údajně teprve v květnu 1946 oznámily sovětské úřady československému ministerstvu zahraničí, že je v Moskvě, a tázaly se, zda ji nepotřebují. Dostalo se jim odpovědi, že proti MUDr. Karole Frankové nezahájil Mimořádný lidový soud žádné trestní řízení a „že na ní nemá zájem“.

Rudolf Ströbinger publikoval ve své knize Poker o Prahu (česky vydané v roce 1997) časově blíže nedatovanou vzpomínku Karoly Frankové: „Po odjezdu z Bartolomějské ulice jsem brzy pochopila, že jsem v rukou sovětské vojenské zpravodajské služby. Pak, koncem května, jsem byla dopravena na polní letiště nedaleko Drážďan. Ve velkém stanu bylo několik německých důstojníků, jeden z nich v hodnosti generála. Museli jsme čekat několik hodin. Pak bylo letadlo připraveno ke startu. Cílem letu byla Moskva, věznice v Lubjance.“

K. H. Frank o manželce od okamžiku svého zatčení na rokycanském náměstí nic nevěděl. Když později seděl na Pankráci ve vazbě, požádal generála Josefa Bartíka (který vyšetřování proti Frankovi a dalším válečným zločincům řídil), zda by ho mohla jeho žena navštívit. Generál mu to údajně přislíbil, ale k jejich setkání nikdy nedošlo. Zařídit to zřejmě už nebylo v generálových možnostech…

Frankův obhájce ex offo JUDr. Kamill Resler sepsal po hrdelním rozsudku podrobnou zprávu o posledních třech hodinách života svého nedobrovolného klienta, kterou sám nazval Zaniknutí K. H. Franka. Z jedné pasáže tohoto elaborátu je zřejmé, že Frank krátce před popravou věděl, že se jeho žena nachází v Moskvě.

O příčině a okolnostech pobytu Karoly Frankové v Sovětském svazu kolují všelijaké dohady, mající někdy až fantasmagorické parametry. Podle jedné z těchto verzí byla údajně již od roku 1937 příslušnicí sovětské zpravodajské služby v hodnosti poručíka a dostala za úkol provdat se za K. H. Franka. Po zadržení americkou armádou v Rokycanech prý prohlásila, že je spojenecký důstojník, a požádala, aby byla předána Rudé armádě.

„Vzhledem k tomu, že byla agentkou sovětské výzvědné služby,“ mudruje například Václav Miko na stránkách své knihy České milenky nacistů (nakl. Petrklíč, 2015), „nebyla na území Československa souzena, ale převezena do Sovětského svazu. Pro nedovolenou spolupráci s britskými výzvědnými službami byla odsouzena ke 12 letům vězení. Více než rok strávila ve věznici Lubjanka a zbytek trestu v gulagu v Kazachstánu.“

I jiné, rovněž žádnými fakty nepodložené verze hovoří o tom, že byla dvojitým agentem (spolupracovala údajně s MI6 a SOE), a právě za tuto „neohlášenou a tím nepovolenou spolupráci“ byla odsouzena k deseti letům pracovního tábora.

Zmiňovaný R. Ströbinger vše ještě doplnil douškou: „Když se náčelník tábora dověděl, že je lékařka, pověřil ji zdravotní péčí o vězně.“

Skutečnost byla prozaičtější. Karola Franková se zřejmě opravdu zalíbila jednomu sovětskému důstojníkovi, snad i generálovi, který se postaral o to, že byla dopravena ještě koncem května 1945 do Sovětského svazu.

Jak a kde tam potom žila? Byla souzena? To se dosud nepodařilo spolehlivě objasnit, jisté pouze je, že se odtud dostala až po deseti letech v roce 1955, a to na základě smlouvy mezi SSSR a SRN o předávání válečných zajatců.

Jako dvaačtyřicetiletá odjela do tehdejšího západního Německa a údajně se teprve tehdy dověděla o popravě manžela v květnu 1946. Často se uvádí, že čtyři další roky hledala svoje tři děti, až je postupně našla v náhradních rodinách.

Ovšem podle jednoho našeho reportéra, který je s příběhem Karoly Frankové dobře obeznámen, to za pomoci příbuzenstva ve skutečnosti dokázala už během několika týdnů.

V 60. letech se Karola Franková opět habilitovala a posléze pracovala až do důchodu jako lékařka v jednom městě ve Vestfálsku. Zemřela v roce 1982, podle jiného zdroje však až po roce 1989, když prý předtím ještě stačila navštívit rodnou zemi.