Tajemství Werichovy milenky

Ačkoli Jan Werich zemřel již před 36 lety, čas od času se kolem něj vynoří nějaká nová skutečnost. Jednou z nejpozoruhodnějších je jistě informace, že měl nemanželského syna, který je mu nápadně podobný.

Objeven byl v ředitelském křesle Evropské obchodní akademie v Děčíně. To ještě Jiří Petrášek používal jen příjmení po svých adoptivních rodičích. Dnes k němu přidává druhé - po svém slavném otci.

Jiří Petrášek se narodil 30. května 1956 a původně se dokonce jmenoval Jan. Jeho biologická matka, o níž Petrášek říká jen to, že pocházela z uměleckých kruhů, ho odložila do kojeneckého ústavu.

Věděl vůbec Werich o tom, že se mu narodil syn? Nezasáhl by do jeho osudu navzdory tomu, že pro něj jeho vlastní rodina byla nedotknutelná? Alespoň to o něm tvrdil Josef Vinklář: „Werich měl ženy rád, ale nikdy by nerozbil rodinu.“ Werichův vztah s manželkou Zdenou však měl své trhliny a na Kampě, kde žili s dcerou Janou, bývalo často pořádné dusno.

V době, kdy Jan Werich syna počal, mu bylo padesát. Byl na vrcholu tvůrčích sil a prožíval příznivé období. Od srpna 1955 působil jako principál Divadla satiry (později ABC) a v kinech právě běžela pohádka Byl jednou jeden král, kde si zahrál pyšného vladaře, jenž vyhnal svou nejmilejší dceru z domova. Hrála ji Milena Dvorská, shodou okolností původem z Prostějova stejně jako Manon Chaufour.

Manon Chaufour se narodila v roce 1914 ve francouzsko-německé rodině. Zajímavě znějící příjmení získala po otci Georgovi Charlesovi Chaufourovi. Víme o něm, že původně bydlel v Praze a posléze se přestěhoval do Prostějova, kde působil jako profesor francouzštiny a angažoval se také v Alliance francaise, organizaci, která si kladla za cíl posilování přátelských vztahů mezi Francií a ostatními evropskými zeměmi.

Manonina maminka byla Němka, pocházela z Ústí nad Labem a učila hru na klavír. Manon odmalička tančila a již ve svých třinácti okouzlila prostějovské publikum na tříkrálovém večírku, pořádaném ženským odborem Národní jednoty.

Od šestnácti působila v zahraničí. Tři roky byla v angažmá v divadle v saském Chemnitzu, deset let, až do roku 1944, pak tančila jako sólistka ve Státní opeře v Berlíně. Po válce přišla i s maminkou do Prahy, kde se brzy setkala s Janem Werichem.

Manon se s Werichem poznala zřejmě již v roce 1947, když byla spolu se svým profesním partnerem Bedřichem Füssegerem angažována jako tanečnice do hry Voskovce a Wericha Pěst na oko. Následovala spolupráce na Divotvorném hrnci, který se díky dvojici V+W stal prvním americkým muzikálem uvedeným v Čechách.

Zatímco Werich vystupoval na jevišti karlínského divadla (v té době nazývaného Divadlo umění lidu) jako Čochtan, Voskovec hru režíroval. V obsazení nechyběla Ljuba Hermanová, kterou později - podle svědectví publicisty Ondřeje Suchého - Werich neprávem považoval za zrádkyni, která donesla jeho manželce Zdeně informaci o mileneckém poměru s baletkou Manon.

Ta si v muzikálu zahrála hluchoněmou dívku Zuzanu. Ve své roli se vyjadřovala tancem, pouze na konci hry kouzelně, s francouzským šarmem, pronesla k vodníkovi tři osudná slova „Mám tě ráda“.

V té samé době ji obsadil režisér Václav Wasserman do menší role v komedii Tři kamarádi. I když její debut před kamerou kritici označili za filmový omyl, dvakrát ji pak obsadil do svých filmů Kariéra a Soudný den režisér Karel Steklý. V roce 1953 ještě tančila spolu s Füssegerem ve filmovém dramatu Jestřáb kontra Hrdlička.

Zatímco herečka možná nebyla valná, jako tanečnice a choreografka byla skutečně vynikající. Tak na ni alespoň dodnes vzpomínají ti, kteří ji viděli na pódiu anebo pod jejím vedením začínali kariéru. Podařilo se mi vyzpovídat několik někdejších členek karlínského divadla a ve svém pohledu na šarmantní „Šafůrku“ se víceméně shodují. Ptala jsem se jich i na názor, zda by právě tato výjimečná dáma mohla v roce 1955 s Werichem čekat dítě.

Do angažmá v Karlíně přijímala v roce 1953 jako tanečnici Stanislavu Seimlovou, která říká: „Chovala se k nám profesionálně, byla příjemná, měla vrozený šarm, prostě pravá Francouzka. S nikým z nás ale nekamarádila. Dělala nám choreografii, tancovala snad jen jednu roli. Byli jsme velký soubor, celkem nás bylo pětatřicet. O tom, že byla Werichovou přítelkyní, věděli jen jejich nejbližší přátelé.“

Ještě o dva roky dřív vzala do svého souboru Ismenii Siegelovou, která vzpomíná: „Manon byla výtečná tanečnice, na všechno, na klasiku, na modernu, dělala ohromné věci, byla skutečná bohémka. Potkaly jsme se třeba v tramvaji a ona jela z domova s kýblem. Když šla ráno vysypávat odpadky, myslela už na divadlo a koš si prostě vzala místo kabelky. Sama sobě ani druhým nic neodpustila, byla maximalistka. Werich ji miloval, ale pochybuji, že by s ním měla dítě,“ tvrdí.

„Po letech jsem se s ním sešla na narozeninách sochaře Preclíka. Špatně slyšel, měl naslouchátko, a tak jsme vyšli ven a on začal vzpomínat na Manon s takovou nostalgií, že ji ještě v tu chvíli měl v srdci. Věřím, že kdyby s ním Manon měla dítě, tak si ho nechá!“ Podle dobového telefonního seznamu bydlela Manon v Rybné ulici 22 a tam ji pan Werich zřejmě také navštěvoval.

Vraťme se však ještě k Bedřichu Füssegerovi, který s Manon vytvářel taneční pár a byl její důvěrný přítel. Byl gay, takže ho nelze podezírat z žádné jiné než přátelské náklonnosti.

V roce 1993 na Manon vzpomínal: „Byla bystrá, inteligentní, efektního zjevu, ovládala nejen techniku klasického tance, ale i tanec výrazový a akrobacii. V Karlíně jsme spolu tančili jako sólisté ve všech uváděných operetách. Každý rok bylo šest až sedm premiér. Probojovali jsme i nastudování celovečerních baletů. Každý rok jsme také uváděli v Karlíně nebo v Divadle ABC vlastní taneční večer. Kromě toho jsme účinkovali v různých estrádách a koncertech po celé vlasti.“

„V roce 1956 Manon odešla do Komické opery v Berlíně. Působila zde jako sólistka baletního souboru pod jménem Manon Ehrfur. Její zdravotní stav se postupem let zhoršil. Měla velké bolesti nohou, které jí otékaly. Přesto denně absolvovala tréninky a stále tančila. Při představení Čajkovského Šípkové Růženky, kde tančila matku, ji postihla náhlá nevolnost. Byl to infarkt. Představení nedokončila; zemřela v sanitním voze při převozu do nemocnice 28. prosince 1970.“

Časové údaje by možnosti, že by Manon byla matkou Werichova syna, nahrávaly. Po porodu a vyřízení všech náležitostí by zkrátka odešla do Německa, aby začala nový život a zapomněla na svého milence a česká společnost zapomněla na ni.

Předčasná smrt na infarkt by také napovídala tomu, že se vnitřně trápila a svého rozhodnutí vzdát se syna později litovala. Ať už to bylo jakkoli, jistě se s Werichem v letech 1947 až 1955 vzájemně inspirovali a prožili mimořádný vztah.