Článek
„Termín se špatně definuje. Jisté je pouze, že géniové jsou velmi vzácní,“ tvrdí. „Rozhodně takový člověk musí být výjimečně kreativní a odvážný, aby nápady realizoval bez ohledu na odpor, na který naráží,“ nabízí svou verzi.
K tomu se pojí podle vědců odhodlání. Platí to například i pro australského lékaře a vědce Barryho Marshalla. Ten v roce 2005 s patologem Robinem Warrenem dostal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu za nečekaný objev, že za záněty žaludku i žaludeční vředy může infekce bakterií Helicobacter pylori, a ne stres, jak se dlouho soudilo.
Marshall a Warren dlouho nemohli svůj předpoklad dokázat. Na laboratorních potkanech to prostě nevycházelo a experimentovat na lidech z pochopitelných důvodů nemohli.
Je v tom určitý prvek vzpoury. Musíte být připraven bojovat až do konce za svůj nápad, i když si všichni ostatní (včetně autorit) myslí, že nemáte pravdu.
Až jednoho dne Marshall v zoufalství smíchal bakterie s bujónem a směs vypil. Za pár dní se ukázalo, že předpoklad o vzniku vředů je přesný: předtím naprosto zdravý Marshall měl vřed. A dokázal, že se dá vyléčit antibiotiky.
Nevzdávají to, jsou zarputilí
„Je v tom určitý prvek vzpoury. Musíte být připraven bojovat až do konce za svůj nápad, i když si všichni ostatní (včetně autorit) myslí, že nemáte pravdu,“ soudí Snyder.
Podle profesora Darrina McMahona, autora knihy Božská zuřivost: Příběh génia, tyto lidi charakterizuje také to, že nikdy nepřestávají bojovat s problémem, který řeší.
„I když lidé tuto vlastnost nazývají tvrdohlavostí nebo obsesí, je to právě to, co geniální lidi odlišuje od těch ,velmi inteligentních‘,“ vysvětluje.
To je vlastní i Stephenu Hawkingovi, britskému teoretickému fyzikovi, snad nejznámějšímu vědci vůbec. Choroba, která napadá nervový systém, ho drtí už od 21 let, prakticky ho paralyzovala, se světem se dorozumívá pomocí hlasového syntezátoru. Přesto má dnes 73letý Hawking na svém kontě dvě stovky vědeckých publikací a několik zásadních objevů.
Stephen Hawking
Jeho první manželka Jane v knize Cesta do nekonečna: Můj život se Stephenem, podle níž vznikl životopisný film Teorie všeho, tvrdí, že se vědou zabývá se stejnou zarputilostí, s jakou se pokoušel již částečně ochrnutý zdolat schody ve svém domě – dokola, do úmoru, i když jeho pokusy občas působily dost beznadějně.
Fenomenální sluch
Geniální lidi také spojuje odpor k hluku. Ticho a samotu na práci potřebovali podle svých současníků Charles Darwin, zakladatel evoluční biologie, Johann Wolfgang Goethe, německý básník, prozaik, dramatik, právník, politik, biolog a stavitel. A třeba francouzský romanopisec, kritik a esejista Marcel Proust, který jen velmi zřídka opouštěl svůj pařížský byt, při psaní v korkem obložené pracovně s věčně zataženými závěsy nosil špunty do uší.
Podle vědců z americké Severozápadní univerzity jde o to, že géniové mají v drtivé většině zvlášť dobrý sluch.
Například srbský vynálezce a konstruktér Nikola Tesla měl podle svého lékaře 13krát citlivější sluch, než je běžné. Slyšel i mouchu, jak usedla na stůl, nebo tikání nástěnných hodin přes troje zavřené dveře.
Výzkumníci soudí, že podobná přecitlivělost přispívá k tvořivosti, protože rozšiřuje rozsah vnímaného.
Lidé tak absorbují více vjemů z vnějšího prostředí, čímž vzniká větší šance vytvářet nová a neobvyklá spojení mezi různými informacemi. Ale pozor: „To, že vás ruší třeba mlaskání spolustolovníka ve fastfoodu, neznamená, že jste geniální,“ dodává Darya Zabelinaová, která výzkum vedla.
