Článek
„Věřím v boží mlýny, věřím v to, že co se má stát, se stane,“ zpívá Szidi Tobias v jedné své písni. Bezesporu právě tato víra ji dovedla z malého městečka ve východním cípu Slovenska až na vrchol českého šansonu. „Byla bych ráda, kdyby tam byla souvislost,“ nebrání se srovnání s Hanou Hegerovou, ačkoli své písně za čisté šansony nepovažuje. „Neznám podrobně její život, ale za tu chvíli, kdy jsme se potkaly při vystoupení, jsem získala dojem, že pohnuté citové prožívání a způsob interpretace písní podobný máme.“
Objevil ji Michal Horáček
Pro český šanson Szidi Tobias objevil jeden z jeho klasiků, textař Michal Horáček. Před devíti lety ji k němu přivedla herečka Ivana Chýlková. Horáček tehdy připravoval CD s názvem Tak to chodí a Chýlková na něm zpívala písničku o sněžném muži Yettim. Tehdy ještě u nás málo známá Slovenka nazpívala svým podmanivým hlasem skladbu o kouzelnici Kirké, která po celé věky zaklíná muže do prasat. A od té doby se datuje spolupráce mezi ní a Horáčkem - takřka na každém CD s jeho texty interpretuje nějakou skladbu. Naposledy spolu pracovali na CD Český kalendář.
V inscenaci Gazdova krev, kterou uvádí slovenské Divadlo Astorka Korzo’90, se objevuje jako žena spisovatele Gazdy (Miroslav Noga).
„Zpočátku jsem z něj měla strach,“ vzpomíná na jejich pracovní začátky zpěvačka. „Je precizní, je pedant a přesně ví, co od interpreta chce. Když mám jinou představu, trvá to dlouho, pokud ho o ní chci přesvědčit. Je to takové vzájemné prudění. Ale je skvělé.“ S dvorním autorem hudby pro Horáčkovy texty, muzikantem Petrem Hapkou, zase pro CD Strážce plamene nazpívala písničku Na hotelu v Olomouci o stárnoucích manželích, kteří si dávají srazy vždy v jiném městě v jiném obskurním hotelu.
Sestřenice z Ukrajiny
A jak se seznámila s herečkou Ivanou Chýlkovou, s níž ji pojí sedmnáctileté přátelství? „Bylo to při natáčení filmu Díky za každé nové ráno,“ prozrazuje slovenská herečka a zpěvačka. Ivana v něm tehdy hrála hlavní roli a ona ukrajinskou sestřenici, která přijede do Prahy na prázdniny. Krátce na to trávily léto v Baňské Štiavnici, kde točily film Vášnivý bozk.
„Někdy potkáte někoho, s kým vám sice je hezky, ale zapomenete na něj. My jsme se s Ivankou nějakou dobu neviděly, ale pak to mezi námi bylo velmi intenzivní. Pravidelně se navštěvujeme a i naše děti si rozumějí.“
Ty má Szidi dvě, sedmnáctiletého Kryštofa a osmiletého Jonáše. U obou pozoruje umělecké geny. „Kryštofko je dospívající dítě, kreslí, hraje na klavír. Zpívat jsem ho neslyšela, protože se stydí. Je to takový meditující mnich,“ říká o svém starším synovi, kterého má z manželství s hercem Borisem Zacharem.
Neposedný osmiletý Jonáš, jehož energii chce zpěvačka nasměrovat k bicí soupravě, se narodil ze vztahu s textařem Peterem Lipovským. Žijí spolu už deset let. „Nepište o něm, že je to můj dvorní skladatel, nemá tohle slovo rád,“ napomíná mě. A to i přes to, že většinu textů k jejím podmanivým písním jí skládá právě on. Některé jsou i v češtině.
Jako mladá vdova po generálovi v divadelní inscenaci Antona Pavloviče Čechova Platonov.
Chraplavý hlas má po mamince
A Peter Lipovský stál spolu s muzikantem Milanem Vyskočánym, který Szidi skládá hudbu a doprovází ji na koncertech, u zrodu její sólové koncertní dráhy.
Zpívala vždycky ráda a často. Ostatně v jejich rodině to bylo běžné. „Mívali jsme věčně puštěné rádio a zpívali si s ním. Rodiče i moje dvě sestry. Maminka, která kdysi toužila zpívat, mě povzbuzovala. Říkala, že na tom mém hlasu, který jsem zdědila po ní, něco je. A že bych se mohla zpěvu věnovat.“
Dlouho to bylo jen v rámci divadelních představení v jejím domovském Divadle Astorka Korzo’90. Kromě hraní však snila i o sólovém zpěvu. Šance přišla, když před dvanácti lety hrála v divadelní hře Kazimír a Karolína.
V novém slovenském filmu Meruňkový ostrov režiséra Petera Bebjaka hraje životem zkoušenou ženu plnou vášně.
„Zpívala jsem v ní šest nebo sedm písniček. V nějakém rozhovoru do novin jsem si posteskla, že by bylo krásné mít svého vlastního textaře a skladatele. Peter a Milan zrovna seděli v hospodě, když si ten rozhovor přečetli. No a přišli za mnou. Že by to šlo a že to zkusíme. Tak se mi splnilo další přání, měla jsem skladatele a textaře.“
Pocit, že ten druhý je ten nejbližší
Její první sólové album s názvem Divý mak v Česku zaznamenalo jen pár fajnšmekrů. Neotřelé melodie, citlivé texty a vnímavá interpretace však lákaly stále více příznivců. Je s podivem, že za texty s tak žensky citlivými příběhy a pocity stojí muž, i když se jedná o jejího partnera v osobním životě.
„Ne, texty opravdu neskládám já. Stačí, když mu něco vyprávím, a on z toho text udělá. Moje zápisky by byly na čtyři stránky. Jedna písnička by vydala na celý koncert,“ směje se.
Humorná inscenace Divné odpoledne doktora Zvonka Burkeho jí dává prostor pro uplatnění komických vloh.
Není úplně jednoduché žít s někým, kdo je zároveň jedním z nejbližších spolupracovníků. „Je to obrovské štěstí a nadšení, ale i boj. Jistěže se dokážeme i pohádat. Peter tedy tvrdí, že já mám potřebu se hádat. No nevím, jestli to tak je, ale když vznikají nové věci, je to vždy hledání.
Já mám před ním velký respekt, a proto je pro mě náročné přinést domů ze studia pracovní verzi nějaké nové nahrávky. To čekání, než vysloví svůj názor! To je k nepřežití. A protože Peter není muž, který by hned byl se vším hotov, často to trvá, než se vysloví. Tak řekni už! prosím ho vždycky. A on, že mám vydržet, že přemýšlí. To čekání je opravdové mučení,“ říká o spolupráci se svým partnerem.
„Je to krásné soužití, ale je náročné. Naštěstí máme každý svou práci a jen občas se v ní potkáme. Čím jsem starší, tím víc chápu, že nemůžu druhého měnit, a to samé chci od muže i já. Víme, že druhého nepředěláme. Že lze jen zaoblit některé hrany a že je nutné dát druhému svobodu. A zároveň vytvořit pocit, že ten druhý je váš nejbližší člověk. Že nikdo jiný není blíž.“
Matku Julie hraje v Shakespearově hře Romeo a Julie, kterou s Divadlem Astorka Korzo’90 nastudoval český režisér J. A. Pitínský.
Pracovala v koksovně
Szidi Tobias, která se narodila v Královském Chlmci ve východním cípu Slovenska jako Sidónia Tobiášová, vyrůstala v železničářské rodině spolu se dvěma sestrami, Máriou a Jolikou. Mária nyní pracuje na železnici, Jolika je učitelka.
Szidi se od malička chtěla věnovat keramice, a dokonce dělala přijímačky na střední uměleckou průmyslovku. „Dostala jsem tehdy od maminky nové barvy, štětce a gumu. Ta nešťastná guma! Přijímačky byly z kresby, a kdo gumoval, tak prý neuměl kreslit. Já byla ve stresu a gumovala jsem. Neměla jsem horší kresby než ostatní, ale guma a to, že naši nebyli ve straně, asi sehrálo své.“ Nevzali ji.
Nastoupila na gymnázium, kde se potýkala zejména s tematikou a fyzikou, než se odhodlala zkusit štěstí a jít k přijímačkám na herectví do Bratislavy, vystřídala mnoho nejrůznějších zaměstnání. Dělala nápovědu v divadle, pracovala v knihovně a dokonce i v koksovně. „Tehdy jsem vážila víc než 70 kilo,“ vybavuje si to období.
„Po každém odkopaném pásu jsem běžela do bufetu. Všechny ženy to tam tak dělaly. Po černém uhlí je zkrátka velká chuť k jídlu, protože urychluje trávení!“ Tehdy už, ještě jako amatérka, nastoupila k divadlu do Spišské Nové Vsi. „Tam jsme dělali veliké divadlo! Na východní Slovensko rozhodně veliké bylo. Inscenovali jsme hru podle Ajtmatovovy knihy Popraviště. Vzbudilo to zájem a u přijímaček na herectví v Bratislavě si mě pamatovali jako jednu z postav, vlčici Akbaru!“
Babika z Meruňkového ostrova
Už jako vystudovaná herečka chvíli hostovala ve Slovenském národním divadle, poté zakotvila v Astorce, kde je dodnes. Občas si odskočí i k filmu. Její role výrazných a složitých žen již několikrát ocenila i kritika různými cenami.
Poslední film, který dotočila, se jmenuje Meruňkový ostrov. Hraje v něm zralou ženu Babiku, které změní život letní bouřka, před níž se schová v jednom náklaďáku. „Je to film o hledání lásky, i když to zní banálně,“ usmívá se. Vzhledem k tomu, že dotočila film, před Vánoci vydala čtvrtou sólovou desku Ať se dobré děje a na jaře vyrazila na turné po českých zemích, chce si teď dát nějaký oddechový čas. „Uklidit dům, pracovat na zahradě a být chvíli sama se sebou. To bych si přála,“ uzavírá.
