Článek
Psychologové se shodují na tom, že za problémem, který je označen jako syndrom vyhoření, stojí především dlouhodobý stres a vyčerpání. Tím podle německých studií z roku 2009 trpí každý třetí člověk.
„Kritici k termínu syndrom vyhoření říkají, že fenomén vyčerpání existoval vždy. Podle mého názoru jde o novější dobový jev, který se rozmáhá v důsledku změn v pracovní oblasti, globalizace, rozpadu rodinných struktur a demografického rozvoje,“ popisuje psychoterapeut Christian Stock v knize Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout, vydané nakladatelstvím Grada.
Za vše může stres
Syndrom vyhoření vzniká jako důsledek chronického stresu a dlouhodobé nerovnováhy mezi množstvím zátěže a odpočinkem. Přitom dlouhodobým stresorem může být celá řada faktorů, mnohdy i zdánlivě nevýznamných. Mezi fyzické příčiny rozvoje stresu patří například nadměrný hluk, dlouhodobý nepořádek nebo hlad. „Psychickým stresorem může být časová tíseň, příliš vysoké, ale i naopak nedostatečné vytížení, nebo několik zásadních změn, které se odehrají rychle za sebou, například změna zaměstnání, bydliště a zároveň probíhající rozvod,“ popisuje Stock.
Mezi příčiny rozvoje stresu patří ale i tzv. sociální stresory, mezi ty se řadí dlouhodobé konflikty s kolegy v práci nebo úmrtí blízké osoby.
Míra a délka prožívaného stresu, která může nastartovat syndrom vyhoření, je velmi individuální a záleží především na tom, jak jedinec stresové situace zvládá. Faktor, který je u jednoho člověka považován za významný stresor, druhá osoba nemusí vůbec jako stresovou zátěž vnímat a dokáže ho bez problémů zvládat.
Pokud u jednoho člověka působí stresově dojíždění do zaměstnání, které je dlouhodobě doprovázeno dopravními zácpami, druhý člověk toto snadno vyřeší vyhledáním jiných cest, třeba i nižší třídy, které sice budou horší úrovně, ale jízda po nich bude rychlejší a plynulejší.
„Stres může vyvolat i přemíra byrokratických nařízení a předpisů v zaměstnání, které člověka obtěžují a znepříjemňují mu práci, či vyčerpávající péče o nemocného člena rodiny,“ popisuje Stock.
Přesto, že se to nemusí zdát, stresem netrpí pouze nervózní a přepracovaní lidé, ale dostat se do něj může i člověk naprosto klidný, který všechny přicházející potíže řeší s nadhledem a bez emocí. A trpět jím může i člověk, který zdaleka není vytížený tak, jak by být mohl, a na potřebnou relaxaci a odpočinek má dost času. Tento stav se nazývá syndrom nudy, a podle odborníků jsou jeho příčinou neuspokojivé výsledky se
sebou samým a pocit nedocenění.
Pomalý a plíživý
Syndrom vyhoření nepřichází ze dne na den, ale jeho rozvoj je velmi pomalý a dochází k němu v několika fázích. Odborníci se shodují na tom, že u většiny „vyhořelých“ je první fází rozvoje syndromu nadprůměrné pracovní nasazení. Člověk pracuje s nasazením velké energie a věří mnoha ideálům. Přeceňuje své síly a hýří bezmezným optimismem.
Ovšem tato fáze netrvá stále. Po ní přichází stagnace a uvědomění si, že realita je velmi odlišná od původních představ, ruku v ruce s tímto zjištěním přichází první zklamání. „V této části velmi často vznikají nejen první konflikty v zaměstnání, ale i v rodině. Příčinou je to, že v předchozím období člověk většinu svého času věnoval pouze práci. Ani postižený, ani okolí však zdaleka netuší, že problémy jsou vlastně prvními známkami rozvoje onemocnění,“ popisuje Stock.
Po stagnaci přichází fáze frustrace, při níž nemocný pochybuje o smyslu všeho, co dělá. Má negativní postoj k sobě samému, k práci i k okolnímu dění. Jako obranný mechanizmus organismu přichází apatie a vnitřní rezignace – syndrom vyhoření.
Jak se mu bránit?
Syndrom vyhoření je výsledkem dlouhodobých pochodů a u mnoha lidí trvá celé roky, než se skutečně dostaví. I tak je ale dobré vědět, jak je možné se mu bránit.
Prvním krokem prevence vzniku syndromu vyhoření je přesné zmapování svého života, svých pracovních a rodinných aktivit, všech koníčků a povinností. V této fázi je třeba si ujasnit, které činnosti nám dodávají energii a které nám ji ubírají. Zároveň s tím by si měl člověk uvědomit, co je jeho nejsilnějším stresorem.
Zda je jím nadmíra práce v zaměstnání, nebo přemíra například volnočasových aktivit, které byly v minulosti radostí, ale postupem času se proměnily v povinnost. Zároveň s tím by si člověk měl stanovit své priority a cíle a reálné cesty, jak jich může dosáhnout. V mnoha případech je v rámci prevence zdraví vhodné své cíle přehodnotit, případně učinit zásadní změny v pracovním a rodinném životě.
„Účinnou ochranu proti syndromu vyhoření zajišťuje vyvážený program doplněný relaxačním cvičením a dostatkem pohybu. Nutná je funkční síť sociálních vztahů a zařazení oblíbených volnočasových aktivit do svého denního programu,“ uzavírá Christian Stock.
Příznaky vyčerpání | |
---|---|
Emoční: | Fyzické: |
sklíčenost | nedostatek energie, slabost, chronická únava |
bezmoc | svalové napětí, bolesti zad |
beznaděj | náchylnost k infekčním onemocněním |
ztráta sebeovládání, vznik například nekontrolovatelného pláče, podrážděnosti či výbuchy vzteku | poruchy spánku |
pocity strachu | funkční poruchy – například kardiovaskulární a zažívací potíže |
pocity prázdnoty, apatie, ztráta odvahy | poruchy paměti a soustředění |
osamocení | náchylnost k úrazům a nehodám vlivem nepozornosti |
Obecné rizikové faktory
Nejistota pracovních poměrů spojená s nestabilitou na trhu práce a obavami ze ztráty zaměstnání
Rostoucí náchylnost ke stresu v souvislosti s globalizací – například nejistota související s přesunem pracovních pozic a příležitostí do zahraničí
Vyžadování přesčasů ze strany zaměstnavatele, rostoucí tlak na zvýšení produktivity práce
Rostoucí emociální náročnost práce
Neslučitelnost soukromého života a zaměstnání