Světlana Witowská: Právnické vzdělání mi bylo vždycky k dobru

„Je to knižní rozhovor. Tedy vlastně to, co dělám normálně, jenom mnohem delší. A to mi na tom přišlo nejzajímavější, že jsem mohla s jedním člověkem probrat celý jeho život. V televizi mám omezený čas, rozhovory trvají zhruba 15 minut, často mě přitom zajímá mnohem víc, ale už nemám čas se ptát dál.

Takže tohle jsem si opravdu užila. S Kamilou jsme měly tolik času, kolik jsme chtěly. Příprava byla jiná, ale jinak je to vlastně to, co dělám už hodně dlouho: ptám se,“ řekla ke své knižní prvotině Světlana Witowská.

To tedy je, je jí už 91! Mozek má ale možná stejně starý jako já. Myslí jí to. Ale je unavená, tělo samozřejmě chátrá. Myslím, že je unavená životem.

Má pocit, že už všechno řekla, všechno zažila a stáří ji nebaví. Je člověk, který hrozně rád pracuje, a teď nemůže. Loni si zlomila nohu v krčku, ale skoro zázračně se z toho dostala. Chodí a její vůle to překonat a fungovat je obdivuhodná. Ale sil je už málo...

Čte knihy, noviny, občas zajde do divadla nebo na koncert, dívá se na televizi, sleduje zpravodajství, je v obraze. Dokonce letos 21. srpna vystoupila na Václavském náměstí v Praze, sama si napsala projev.

Má názor, pořád je to ženská, kterou baví svět, ale trpí tím, že už toho moc neudělá.

Určitě. Já sama jsem její příběh znala, ale ne moc detailně. V knížce se bavíme i o věcech, o kterých ještě moc nemluvila. Ptám se jí i na nepříjemné věci, jako je stáří, myšlenky na smrt. To bylo jediné, co ji trochu zaskočilo: Na co se mě to proboha ptáš? Vytřeštila oči. No, je ti devadesát, tak co čekáš?

Bavily jsme se i o soukromí, o vztazích s muži, o tom, jaká byla máma. I proto, že nebyla takzvaně matkou roku, která by seděla a opečovávala dětičky. Všechno obstarala a zařídila, ale hrozně ji to táhlo do práce. Bavilo mě to i proto, že máme podobné zážitky z práce, i když každá v jiné době.

Myslím, že se v knize člověk dozví hodně nového. I to, jak se zpětně dívá na to, co zažila a jak se zachovala. Kamila je schopná říct, že udělala chybu, třeba že ublížila svému prvnímu manželovi.

Kolik si toho pamatuje. To nechápu. To, co bylo před padesáti lety, vysype z rukávu a je schopná sebereflexe. Přiznává, že se mohla v některých situacích zachovat jinak, že možná měla udělat něco jinak, nehraje si na hrdinku, i když by podle mě mohla. Nesnáší, když o ní někdo říká, že je legenda nebo ikona. Říká, to přinesla doba, takhle to bylo.

Překvapila mě, když jsem se jí ptala, jestli není zahořklá, když dvacet let musela lepit pytlíky. Řekla mi, že není, že to tak asi mělo být.

„Nejsem naštvaná ani na tenhle národ, že si to všechno nechal tak dlouho líbit, mám tuhle zemi pořád ráda, nikdy bych neemigrovala, neumím si představit, že bych žila někde jinde,“ vysvětlila mi. Byly i okamžiky, kdy jsme obě – my dvě ženy, které si o sobě myslíme, jak jsme silné – bulely.

To nenapadlo mě. Přišel za mnou Honza Pergler a říkal mi, že má s kamarádem Honzou Dražanem nakladatelství, ve kterém vydávají knižní rozhovory, a že by jeden chtěli napsat se mnou. Řekla jsem mu, že se snad úplně zbláznil! Že jsem ještě mladá na to, abych psala paměti, a hlavně to nikoho nebude zajímat. Měla jsem záchvat smíchu.

Ale napadlo mě, že bych mohla s někým udělat rozhovor já. Honza chtěl hned vědět, koho mám na mysli, tak jsem mu řekla, že mě zajímají silný ženský. A že jednu takovou znám, Kamilu Moučkovou.

Dohodli jsme se, že ji oslovím, a ona byla nadšená. Byl to pro ni zas nějaký impuls, vidina práce. Takže jsme se domluvily, že to zkusíme. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Vůbec.

V životě jsem neměla ambici psát knížky, ani bych to neuměla. Tohle je knižní rozhovor.

Sedávaly jsme s Kamilou tři, čtyři hodiny dopoledne, vždycky, když jsem měla volno. Pro mě to bylo náročné v tom, že je silná kuřačka a za ty tři hodiny vykouřila třeba deset cigaret. Já se stala pasivním kuřákem.

Vždycky jsem jí říkala: Kamilo, já od tebe chodím a smrdím hůř než z hospody. Když jsem přišla domů, rovnou jsem se šla převléknout a umýt si vlasy.

To nevím. Tahle mě strašně bavila, protože mě bavila Kamila a její životní příběh. Ona podle mě prožila to, co by jiným vystačilo na deset životů.

Baví mě, že jsme si blízké postojem k životu, tím, že práce je pro nás důležitá a že jsme ve svém oboru něco dokázaly a zároveň máme děti a všechno jsme musely nějak koordinovat. Kamila je mi blízká.

Má stejně stará vnoučata, jako jsem já, ale já jsem nikdy neměla pocit, že bych se k ní měla chovat jako ke svojí babičce. Pro mě je skoro jako vrstevnice, akorát ve starší schránce.

Chtěla jsem být soudkyně. Zajímalo mě trestní právo. Studovala jsem v době, kdy jsem se soudkyní mohla stát už v 26 letech. A představa, že v tomhle věku bych měla někomu zásadně rozhodovat o životě, mě vylekala. Takovou zodpovědnost jsem nechtěla.

Na soudech jsem potom jako novinářka proseděla stovky hodin, protože redakce, ve kterých jsem pracovala, rády využívaly mé vzdělání.

V jednacích síních mi došlo, že soudit v našem systému nechci. Protože u nás jsou procesy strašně zdlouhavé a zkostnatělé. Dobrat se spravedlnosti je někdy velmi obtížné.

A když jsem viděla soudce, jak jsou zavaleni horou spisů, tak... Když jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych skončila s novinařinou, tak asi jediné, co by mě jako právničku lákalo, je práce policejní vyšetřovatelky.

Skoro každý den. Žiju z toho a občas z toho žijí i lidé kolem mě. Studovala jsem už před dvaceti lety, ale hlavní zásadu, kterou nám profesoři opakovali, si pamatuju: Nemůžete vědět všechno, musíte vědět, kde to najít. Díky tomu, že jsem studovala práva, si vím rady s některými pojmy a asi se rychleji orientuju v právnických textech.

Mám taky hodně kamarádů právníků, se kterými můžu konzultovat věci do vysílání. Právnické vzdělání mi bylo vždycky mi k dobru.

Už před debatou jsme probírali moje nové zařazení v práci, myslím ale, že debata to uspíšila. Stala jsem se jednou z šesti hlavních moderátorských tváří zpravodajství České televize. Šla jsem do toho kvůli Událostem, komentářům.

Řeknu upřímně, že Události mě baví ze všeho nejmíň. Je na nich strašně moc práce, kterou nikdo nevidí, a pro diváky jsme jen čtecí hlavy. Přitom to tak není.

Dobrý moderátor ve zpravodajství musí být dobrý novinář, mít přehled, musí umět odchytit chybu, umět napsat text, aby byl pro diváky srozumitelný... Z mého pohledu je to ale málo kreativní práce. Není tam žádná interakce.

V televizi mě nejvíc bavil pořad Interview ČT24, který jsem dělala čtyři roky. V Událostech, komentářích si za vysílání udělám malých interviewů třeba pět, ale je na ně strašně málo času.

Kariéra nějak postoupila, to ano, ale přišlo to samo. Nijak jsem o to neusilovala. Bavilo mě to, co jsem dělala. Neměla jsem žádné ambice.

Už je mi 46, asi už se z toho nezblázním. V šestadvaceti bych se možná zbláznila (směje se).