Světlana Nálepková: Společné soužití je zázrak, který jen málokdy vyjde

Točil se pro Novu a bude mít třináct dílů. Hraju v něm učitelku hudby, zakřiknutou starou pannu, která o sebe nedbá, dokud jednoho člena učitelského sboru neopustí manželka. Toho hraje Olda Navrátil. Před kamerou jsem stála po dlouhé době a bylo to příjemné vystoupení ze stereotypu zpívání a divadla, poznala jsem zase nové lidi. Cítila jsem se jako ryba ve vodě, moc mě to bavilo.

Původně ta učitelka měla být hodně ošklivá, a tak mě pro kamerové zkoušky v maskérně změnili tak, že mě ani kolegové nepoznali. Když to pak viděl režisér Jiří Vejdělek, rozhodl, že až tak šeredná být nemůžu, takže mě snad diváci poznají.

Nikdy jsem jenom nezpívala. Dělala jsem v karlínském divadle muzikály, třeba Moje férová Josefína, a samostatné projekty, například představení v Divadle Ungelt o Marlene Dietrichové. Ráda spojuji hraní se zpíváním.

Určitě ženy, jsou citlivější. Chtějí slyšet příběhy a mé písně jsou příběhy.

Neskončila, tam se dá budovat ještě několik let, ale už je to obyvatelné. S prací jsem začala před šesti lety ještě s tehdejším partnerem Břéťou Syrovým. Ten mi pomáhal a byl hodně šikovný. Dnes je nejhorší sehnat dobré řemeslníky. To zná každý, kdo něco stavěl. V tomhle státě to není žádná radost, v normálně fungující společnosti lidé odvádějí kvalifikovanou práci, a ne takový šlendrián.

To zrovna moc veselé nebylo. Můj pes pořád utíkal, je to chronický tulák, tak jsem musela náš poměrně velký pozemek oplotit. Vybrala jsem ten nejvyšší, tedy dvoumetrový plot, pak přišli chlapíci a začali stavět. Jenže v polovině práce odešli a už se nevrátili. Asi měli lepší kšeft. Naštěstí jsem jim dopředu zaplatila jen polovinu dohodnuté ceny. Pak jsem přes známé sehnala další dělníky, a když bylo konečně hotovo, pes se rozběhl a plot přeskočil. Tak jsem musela pořídit elektrický plot.

Společenského života, večírků, kafíček, víneček jsem si užila dost, ráda od toho ruchu odjíždím do klidu, kde se cítím svobodnější. Je to v kraji Oty Pavla, přímo nad Stradonicemi, na úpatí největšího evropského keltského oppida, v malebné, ještě nedotčené přírodě, protože tam byly vojenské prostory s protivzdušnou obranou Prahy. Měla jsem nedaleko ustájené koně, tak jsem ten kraj znala.

Je jí dvaadvacet a studuje malbu na akademii výtvarného umění. Zdědila talent po dědečkovi (Miloš Nesvadba – pozn. red.), já jsem antitalent. Pepina je v pohodě, miluje přírodu a zvířata, koně jsou její život. Udělala si trenérský kurs a trénuje děti a dospělé v parkurovém ježdění. Pronajala si stáj a trochu podniká. Tak uvidíme, jak to půjde.

Nevím, ale asi to tak rychle nebude, moc se do toho nežene. Já bych se zase tak nebránila.

Jasně, teď zrovna u nich byla. Nějak to ale nekomentuje, Marek se narodil v srpnu. Máme navzájem dobré vztahy, ale příliš často se nestýkáme. Pepča ano, já ne. Není důvod.

S Martinem Sochorem v komedii Jestli řekneš, kolik mi je, zabiju tě! Vždycky jsem se zamilovala tak, že jsem neviděla, neslyšela. Jeden mě podváděl, jiný ze mě tahal peníze, kvůli dalšímu jsem přišla o kamarády, protože chtěli, abych přišla, ale ne s ním.

Ano, všichni v okolí mě varovali, ale já jsem ho vždycky bránila. Vydával se za trenéra psů FBI, ale žádného psa nikdy nevytrénoval ani neprodal. Po roce a půl jsem ho vyhodila z domu.

To sice sliboval, objednal studio, ale nikdy nezaplatil. Je to profesionální podvodník a gigolo. Byl mi představen jako bohatý podnikatel a opravdu se tak choval. Jenže všechny papíry byly falešné, mercedesy, byty a kanceláře vypůjčené. Lítal pracovně do Libye, vozila jsem ho na letiště, přitom nikdy neopustil Ruzyni. Počkal, až odjedu, a šel někam za milenkami, nevím.

Po týdnu mi zavolal z letiště a já jsem pro něj zase jela. Byl to absolutní psychopat. V únoru to budou dva roky, co jsem ho vyhodila z domu. Nejsem sama, koho podvedl. Chodí mi e-maily od různých žen, že je také okradl. Ozvali se mi i lidé, kteří mu dali peníze na údajné evropské granty. Teď je asi někde v cizině.

Myslím, že je pro mě těžké někomu uvěřit. Chlapy sice k životu potřebuji, ale nemám o nich žádné iluze.

Ruce se mi třásly proto, že jsem žila v permanentním stresu, všechno jsem si moc brala, všechno mě ničilo. Za všechno jsem měla odpovědnost, nikdo mi nepomohl. Trpěla jsem také šílenou svazující trémou. Ale s věkem jsem se uklidnila. Hodně jsem na sobě zapracovala a nastal zlom, duchovně jsem vyspěla, najednou jsem ty stresy pustila a ulevilo se mi.

Navíc Vojta je dobrý, hodný chlap. Potkala jsem ho v tom nejšílenějším období, kdy jsem byla úplně na dně a kdy jsem chtěla být nejméně rok sama. Byl kamarádský, držel náš vztah v přátelské rovině, potom na delší dobu odjel a tím se naše spojení utužilo. Když se vrátil, nemohla jsem se ještě další půlrok otevřít, bála jsem se. Nakonec jsem Vojtovi pomalu začala důvěřovat a zvykat si na to, že je vedle mě. Pořád se ale uvnitř bojím, že se zase něco stane.

Vojta dělá z bronzu, jeho největší jezdecká socha je na Karlštejně, ale většinu objednávek dostává z ciziny. Ateliér má v Brdech, kousek ode mě. K výtvarnému umění tíhnu, od dětství jsem k němu byla vedená a jsem dokonce i v tomto oboru vzdělaná, tak si rozumíme.

Ano, hned na začátku si sedl na koně a jako by se v sedle narodil. Jezdí a hodně ho to baví.

Dám na ni. Vojtu má ráda, Břéťu taky, s Alexandrem měla problém, chtěla, abych to skončila, nevěřila mu. Ale Davidovi i ona podlehla, on to s námi fakt uměl, měl promyšlenou taktiku, která fungovala. V krizi mi Pepča hodně pomohla a doufám, že si ze mě vzala ponaučení.

Vyrazit, pokud jsou muži zlí a sprostí! Nemít s nimi smilování! Společné soužití je zázrak, který jen málokdy vyjde. Mám dojem, že lidé často vztahy jen přetrpí. Kam se podíváte, tam to nefunguje.

Neprožívala jsem zrovna utěšené dětství. Měla jsem velký problém s otcem, nejen vztahový, ale i názorový. Byl zarytý komunista. Nestal se pro mě vzorem a udělala jsem si vůči němu psychický blok, sestra také. Chodila jsem k psychologům, kineziologům, chtěla jsem to ze sebe dostat. Toužila jsem po inteligentním, vzdělaném, všeobjímajícím otci, ale to nevyšlo. U nás bylo na denním pořádku domácí násilí.

Hlavně maminku. Angažuji se v Lize proti domácímu násilí. Myslím si, že mnoho žen je mu vystaveno, ale stydí se to nahlásit.

Některé věci bych si určitě odpustila. Třeba ztráty přátel. Mrzí mě například nedorozumění s Ondřejem Havelkou, které naše přátelství přerušilo. Byli jsme si hodně blízcí, lidsky a pracovně. Už je to dávno. Ondřej tehdy režíroval jeden hudební projekt a také divadelní představení Má férová Josefína v Karlíně, kde jsem hrála. To se pak mělo natáčet.

Tenkrát se nedohodl s Vačkářem a já jsem byla odkopnuta. Šlo o scénář. Myslela jsem, že to vůbec nepřežiju, trápilo mě to. Už jsme se nikdy nedali dohromady. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí.

Šansonový recitál s kapelou k nové desce Láska se vrací, kterou jsem si sponzorovala proti své vůli sama tím, že jsem si vzala půjčku. Předpremiéry už se konaly mimo Prahu a pražská premiéra by měla být začátkem příštího roku.

Žít a neskončit u popelnic. A kdybych jednou měla hodně peněz, přestala bych hrát divadlo a cestovala bych. To ale v dohledné době opravdu nehrozí.