Svět zázraků a nevysvětlitelných stigmat

Matka Ježíšova projevila i jistou pomstychtivost, když jmenovala tři rodiny v obci, které jsou nevěřící, a hodlá je potrestat. A také oznámila, že 26. srpna se stane zázrak. Pavlína se okamžitě rozběhla za místním farářem a vylíčila mu celé zjevení.

Ten už tak nadšený nebyl. Musel věc nahlásit svým nadřízeným, načež se sešla biskupská konzistoř s úmyslem je posoudit. Všichni se usnesli na tom, že se jedná o podvod, a nabádali své ovečky, aby nešířily bludy. Marně.

Občané si o nadcházejícím zázraku špitali a ještě historku připepřovali. A v neděli 26. srpna 1900 se skutečně dočkali – i když to byl zázrak prapodivný. U starosty Josefa Lejtnara totiž vypukl požár a sousedé prý zahlédli tři ohnivé koule, které dopadly na stavení.

Navíc se vesnicí začala šířit šeptanda, že Marešové se opět zjevila Bohorodička a ohlásila další úkaz za tři neděle. Stalo se – tentokrát vyhořel starostův bratr František Lejtnar.

To už zasáhla policie – zázračného pyromana se ovšem chytit nepodařilo. Na vše doplatila pouze Pavlína – zavřeli ji a vězeňští lékaři konstatovali, že je „obětí halucinací, leč příčetná“. V dějinách zázraků bylo podobných jevů mnoho – zjevení vídala děvčata i hoši, většinou pubertálního věku.

Český lékař a bojovník proti alkoholismu dr. Jan Šimsa, který se zabýval neobvyklými jevy, konstatoval, že za všemi vidinami zřejmě stojí neuvědomělá sexualita mladých lidí a také jistá duševní vyšinutost a posedlost. Dokládal to i příklady z historie.

Tak třeba jistá Marie Fromová se vypravila v roce 1664 k pražským karmelitánům s tím, že „má chuť k výstřednostem, má hojná vidění Panny Marie a 30. 11. 1664 z ní vyletěl zloduch generál Torstenson s padesáti vojáky“. Nebohá nakonec skončila v blázinci, protože karmelitáni usoudili, že je zcela nepříčetná. Obvinili ji z lhavosti a hysterie.

Někdy řešili duchovní podobnou situaci vymítáním ducha, který postiženého posedl. V roce 1864 dvanácti a třináctiletí bratři Josef a Děpold z Iffurstu u Mühlhausenu spatřili na poli Pannu Marii. Zjevení jim štěstí nepřineslo – začali slintat a dostávali křeče. Místní farář proto usoudil, že se jim nezjevila Bohorodička, ale ďábel, a začal jej vymítat tak, že „vyzdvihoval židle s hochy a trhal jimi ze strany na stranu“.

Byl to jistě fyzicky náročný úkol, ale samozvanému exorcistovi se vyhnat ďáblíka nepodařilo. Zato Děpold na následky takového počínání zemřel už v šestnácti letech a Josef se dočkal necelých sedmadvaceti.

Byly ale případy, kdy se stala osoba, která měla vidění, slavnou.

„Podají mi zástěrku, kterou si ovážu okolo těla, je mokrá. Kolik nemocných ji mělo přede mnou na sobě a jakých nemocných? Současně mě uchopí hmatem, z něhož není úniku, dvě dvojic paží, strhnou mě po třech schůdcích do studené, kalné vody a ponoří mě tak hluboko, že mi sahá voda až po ústa,“ tak líčil svůj zážitek z Lurd nezmar Egon Ervín Kisch. Zapomněl si plavky a hluboce toho litoval. Zatlačili jej do špinavé vody a jeho „spoluneduživci“ nezářili zrovna čistotou.

Navíc mu strčili hlavu pod vodu, pomodlili se nad ním a po Kischově vytažení mu lázeňský přistrčil k obličeji frankovou sošku Panny Marie, aby ji políbil. Nad tím si mistr pera později povzdechl: „Nemám čas přemýšlet, proč nekoupili větší, například za dva franky.“

Kische koupání a návštěva jeskyně ověšené berlemi a sádrovými šněrovačkami nijak nenadchly. Také se hned po koupeli běžel umýt do hotelu. Zázračná uzdravení, vítězné odhození berlí, prohlédnutí slepých očí a ozvučení hluchých uší, to všechno Lurdy slibovaly věřícím i nevěřícím.

U počátku proslulosti Lurd stála čtrnáctiletá Bernadetta Soubirousová. Narodila se 7. ledna 1844 ve mlýně Boly v Lurdech ve čtvrti Lapaca. Byla nejstarší z šesti sourozenců.

Otec zchudl a rodina se musela přestěhovat do bývalého lurdského vězení. Bernadetta od dětství postonávala, trápilo ji astma. Do školy nechodila. Její sláva začala ve čtvrtek 11. února 1858, kdy se s dalšími dívkami vypravila do lesa na dřevo. Ve výklenku Massabielské jeskyně uviděla krásnou ženu v bílém. Mlčela.

Před Bernadettou se poté objevila ještě osmnáctkrát. Naposledy 16. července. To už k dívce několikrát promluvila. Představila se jako Panna Marie Immaculata (neposkvrněné početí). Nakázala Bernadettě, aby vyřídila kněžím, že si přeje v jeskyni vybudovat kapli, a ukázala jí, kde najde zapomenutý léčivý pramen.

Milost Panny Marie přinesla dívce plno potíží – brojila proti ní církev v čele s farářem P. Peyramalem i světské úřady zastoupené policejním komisařem Jacometem. Prohlíželi ji i lékaři, kteří vyšetřovali, zda netrpí padoucnicí. Netrpěla. Mnozí nechápali, proč si Bohorodička vybrala právě Bernadettu – údajně byla drzá, hubatá, lhavá a její bratr se pral na potkání.

Přesto se chytrý Peyramale poradil s biskupem a následně označil Bernadettu za „polní květinu, vonící božskou vůní“. Zázračná uzdravení mohla začít. Ne ovšem pro Bernadettu.

Církev ji nakonec izolovala. Vstoupila v červenci 1866 do kláštera sv. Gildarda v Nevers, kde pracovala jako řeholní ošetřovatelka v nemocnici. Sužovala ji tuberkulóza kostí, ale do zázračné jeskyně ji nepustili – tehdy se ještě směli s ostatními koupat i souchotináři, později to bylo zakázáno. Bernadetta zemřela 16. dubna 1879 se slovy: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne, ubohou hříšnici.“ Bylo jí pětatřicet let.

Rozkvět Lurd to nijak neovlivnilo.

Český lékař R. W. Hynek v Lurdy věřil. Liboval si, že je navštěvuje tři čtvrtě miliónu poutníků ročně, a líčil případy vyléčených. Mimo jiné popsal příběh jistého třicetiletého poštovního úředníka, který 17. prosince 1899 jel do Bordeaux vlakem, který se srazil s jiným. Byl vyhozen z kupé, ochrnul na obě nohy a zůstal „vyživován rourkou, přičemž mu špičky nohou snětivě odumíraly“. To mu nebránilo nechat se dopravit na lehátku do Lurd, ač byl nevěrec. Po koupeli ztratil vědomí, načež „pojednou vzkřikl: Matičko Boží, jsem zdráv! Vstává a jde, jako Lazar ze svého hrobu“.

Lurdy léčily všechno: TBC, syfilis, ochrnutí, lupus, rozpouštěly nádory, vyháněly revmatismus i kožní choroby. Dokonce navracely zrak, jako údajně v roce 1908 jisté paní Arnaudové, která měla „zničený nerv zrakový a ten jí byl obnoven“. Rovnaly i údy – podle Hynka v roce 1896 zbavila zázračná voda tříletou Yvonnu „nožek od narození zkřivených“. Sám Hynek věřil v Lurdy bezmezně, jak dokládá jeho sdělení z roku 1927: „Loni měla moje paní štěstí, že viděla křepkým krokem vycházeti odtud mladou Italku, již byli malou chvílí před tím bezvládnou nemocnou přivezli na nosítkách.“

Z Lurd se stala továrna na zdraví – kněží tam prodávali sošky Panny Marie, zázračnou vodu v lahvičkách, a dokonce kosočtvercové bonbóny z cukru lurdské vody. Každý mlsek měl obsahovat jednu kapičku vzácné tekutiny. V Lurdech působila i skupina lékařů a lékařský kontrolní úřad, který měl vyléčení ověřovat. Nemocných k vyšetření ale bylo příliš mnoho a navíc uváděli nepřesné údaje. Lurdy kritizoval Émile Zola, stejně jako Anatole France, který o nich napsal: „Jediná dřevěná noha, která by tu visela, by znamenala mnohem více než všechny ty berle.“

Objevili se i podvodníci – jako souchotinář, „který zvracel drůbeží krev“, nebo jistý Petr Rudder s hnisající přeraženou nohou, která se prý ihned vyléčila. Později se ukázalo, že hnisající noha vesele hnisala dál, neboť Rudder předvedl lékaři tu druhou!

Slavná ovšem nebyla jen Bernadetta.

Do historie nevysvětlených jevů vstoupil případ katoličky Terezie Neumannové z Konnersreuthu u Chebu, zvané Resl von Konnersreuth. Narodila se 9. března 1898 v chudé bavorské rodině jako první z jedenácti dětí a od roku 1915 pracovala jako děvečka na sousedním statku.

V březnu roku 1918 pomáhala hasit požár, načež onemocněla. Postihly ji epileptické záchvaty, o rok později oslepla a přechodně ohluchla. Za několik měsíců ochrnula. Dny trávila v posteli s proleženinami a s krvácejícími ranami na zádech a nohou. O čtyři roky později – 29. srpna 1923, v den blahořečení Terezie z Lisieux, se jí právě tato žena zjevila a Reslino ochrnutí zmizelo. Začala chodit o holi. Ale nebylo dost Tereziiných neštěstí – o Velikonocích roku 1926 měla vidění trpícího Krista, načež dostala zánět středního ucha, začaly jí krvácet oči a na levém boku a pod srdcem se jí otevřely rány. Stigmata se pak u ní objevovala celý život.

Pozorovalo ji několik lékařů – mezi nimi i doktor Jan Šimsa. Lékařská rada vyhlásila dokonce odměnu 10 000 za usvědčení nemocné z podvodu. Nepodařilo se to – Terezie krvácela podle svátků církevního roku dál. Faráři jí věřili a neustále o ní psali – uváděli, že od Vánoc roku 1926 přestala pít, o rok později se začala živit pouze hostiemi, nechodila na záchod a „sem tam močila“. Vážila stále 55 kilogramů.

V roce 1930 byla o masopustu „cítit kořalkou, zvracela a trpěla za hýřily“, ač nic nepila a nejedla. Skeptický Šimsa konstatoval: „Dělalo jí to asi dobře.“ Terezie zemřela v září 1962 na srdeční infarkt. Katolická církev její půst ani stigmata formálně nepopřela ani nepotvrdila.

O Tereziin osud se zajímali čeští spiritisté – sami měli zkušenost s médii, která trpěla vodnatelností a nejrůznějšími nemocemi. Rozhlašovali ovšem, že „jen u katolíků se vyskytují stigmata“. Uváděli případ Pavla Diebela ze Slezska, katolíka, který se tak vypracoval v autosugesci, že předváděl tanec v sandálech přibitých na vlastní nohy a k tomu krvácel z očí. To vše prokládal visením na kříži. Tak či tak, příčinu Tereziina krvácení se vysvětlit nepodařilo.