Svatby v keckách i naboso

„Do svatebních kytic stříhám, co najdu a líbí se mi. Nejraději mám plevel, který jiní vyhazují,“ vysvětluje Lenka Šviderská před činžovním domem v Ostravě-Vítkovicích. „Nejsem floristka, neabsolvovala jsem žádný kurz aranžování květin. Nectím žádná pravidla. Dělám, co se mi líbí,“ tvrdí.

Devětadvacetiletá absolventka obchodní akademie pochází z Bohumína v Moravskoslezském kraji a vyrůstala na vesnici. „Měla jsem krásné dětství a jako každé vesnické dítě jsem nejraději běhala po zahradě,“ říká.

Pracovala jako úřednice, narodil se jí syn, a když mu byl rok, vdala se. Vlastní svatba jí změnila život. Klasická rozhodně nebyla. Nekonaly se šlehačkové šaty ani nazdobená auta a svatební holubi při písni Hallelujah také na povel nevylétli z klece.

S partnerem, fotografem Radkem Šviderským, se brali netradičně. Slavobránu měli z větví a ženich své „ano“ řekl v keckách a kalhotách s kšandami. I kytky a výzdoba byly v režii Lenčiny fantazie. A dopadlo to výborně. Svatba se líbila kamarádkám dokonce tak, že chtěly svůj velký den prožít v podobném duchu.

„Během příprav jsem si říkala, že je to hezká práce, že by mě bavilo organizovat svatby. Nejprve jsem přichystala oslavu synových narozenin. Potom máma měla padesát, pro ni jsem zorganizovala akci v retro stylu. Také kamarádka mě oslovila, abych jí pomohla vymyslet oslavu pro dcerku.“

S každou další párty jí ve skladu přibýval inventář doplňků, nádobí a rekvizit. Vrátila se proto k myšlence, že by ji vlastně bavilo chystat svatby. Založila si účet na sociálních sítích, absolvovala kurz pro svatební koordinátorky a založila svatební agenturu Láskočas.

„S manželem se dodnes nemůžeme shodnout, kdo název vymyslel, kdo to řekl první,“ směje se Lenka. „Chtěli jsme spojit lásku, která ke svatbě patří, a čas, jako že ke svatbě je nutné dozrát.“

„Pracuji hlavně s přírodními materiály, ale mám ráda i industriální styl. Staré, rezavé věci, to mě strašně baví,“ říká. Podle Lenky jsou svatby s jejím rukopisem trochu punk i v dalších ohledech.

„Nechávám tomu živelnost. Ono se to vyvíjí nějakým směrem a já to maximálně trošičku kočíruju, držím nad tím ochrannou ruku. Mám ráda, když svatba není přehnaně zorganizovaná, když se přirozeně vyvíjí,“ vysvětluje.

V proutěném koši se kupí šlahouny břečťanu a v kovovém vědru přibývají větvičky jívy, lísky a túje. „Břečťanu potřebuji větší množství, protože kromě toho, že ho zapojím do svatební kytice, vytvořím z něj běhoun na stůl a závěsnou dekoraci nad něj,“ líčí majitelka agentury.

Práce, kterou dělá, vyžaduje velkou dávku empatie, aby její a nevěstiny představy souzněly. „Poznám na první schůzce, jestli mezi námi probíhá napojení,“ pokračuje. „Nevěstám neříkám, takhle to bude přesně vypadat. Pro mě je to pak strašně svazující. Někomu to vadí, s těmi se nedomluvím.“

Zbývá ustřihnout už jen myrtu, proto se z dvorku přesouváme na chodbu činžáku. „Pěstuje ji tu maminka nevěsty. Možná ji zakomponuji do svatební kytice, ale určitě z ní udělám kytičky do klopy ženicha a svatebčanů,“ říká Lenka Šviderská.

Do svatebního kolotoče naskočila před rokem, za sebou má desítky svateb a před sebou další sezónu. Svatební scénář si chystá týden dopředu. „Co bude na stolech – ubrusy, záclony a další věci. Zhruba týden dopředu mapuji, jestli mi neodkvetly kytky, které jsem si vyhlédla. Obvykle mám vytipovaná místa, která před svatbou musím objet. Letos mě čeká i první pěstování na poli, abych ušetřila čas hledáním.“

Dva dny před svatbou ještě ladí poslední detaily. „Obvolávám dodavatele, uklidňuju nevěsty, které mají pocit, že nemáme dost zábavy a jídla. Všechno to znovu procházíme a uklidňujeme se navzájem. To je téměř pravidlo,“ směje se Lenka.

Diář má v nadcházejících měsících nabitý k prasknutí. „Svatby v přírodě si často vyhledávají ti, kteří takovým způsobem života žijí,“ vysvětluje. První malou svatbu se vším všudy organizovala v Beskydech. Nevěsta se ženichem nechali všechno na ní. Pro Lenku to byl trochu nervák. Bylo jaro a ona naplánovala, že svatební kytici vytvoří z magnolií. „Dva dny před svatbou opadaly všechny květy kvůli vydatnému dešti, takže jsem improvizovala se šeříkem.“

Určitě také nezapomene na svatbu v severních Čechách. „Bylo to na louce a snoubenci šli bosí. To bylo opravdu krásné.“ Další svatba, která se jí nesmazatelně zapsala do paměti, proběhla v horách. „O přípravu mě požádala kamarádka, majitelka bistra, se kterým spolupracuji,“ vypráví.

„Obě jsme místem, které si vybrala na internetu, byly okouzlené,“ líčí. „Jenže to bylo na samotě u lesa. Sice nádhera, ale všechno se tam muselo navozit na traktoru: výčep, stoly, stany, jídlo. I hosté si vyšlápli dvacet minut do kopce. I když nakonec pršelo, měla svatba ohromnou atmosféru,“ popisuje Lenka.

Finální úpravu kytice Lenka dokončuje v ateliéru den před svatbou. „I když mám všechno naplánované, je to vždycky adrenalin. A v tomto případě musím hodně improvizovat. Barevně jsem květinu volila tak, aby ladila k šatům nevěsty,“ vysvětluje. Co nenašla na zahradě rodičů nevěsty, nakonec doplnila o kytky ze zahrady těch svých.

„Narcisy, hyacinty, dřín jarní, kapradí a další,“ vyjmenovává Lenka, z čeho kytici uváže. Pugét ještě omotala ústřižkem z nevěstiných šatů. „Nechávala si je zkrátit, tak mě napadlo, že látku použiju.“

Zdá se, že něžná punkerka se v nové profesi našla. „Cítím se dobře všude tam, kde mě přijmou jako kamarádku. S ženichem a nevěstou prožívám všechno naplno, dokonce brečím na obřadu,“ usmívá se.