Století Medy Mládkové

Celé století, a jeden lidský život v něm… Využila ho měrou vrchovatou, neboť do vínku dostala zarputilé odhodlání prosadit, cokoli si umane. Žila v pěti zemích a na dvou kontinentech. Studovala, tančila a nikdy se nevzdávala. Nadarmo se jí nepřezdívalo Tvrdohlavá Meda.

„Když se k něčemu rozhodnu, tak bojuji a neustupuji,“ přiznala v životopise od Ondřeje Kundry, který nese název Meda Mládková: Můj úžasný život. Jejím heslem dodnes je: „Když chceš, můžeš!“

Maruška, pozdější Meda, přišla na svět 8. září 1919 v Zákupech u České Lípy v rodině pivovarského sládka Františka Sokola. Věřící maminka Ida pocházela z rodiny sudetských Němců, táta byl český patriot a zarytý ateista. V rodině se mluvilo česky i německy.

„Když jsem se měla narodit, tatínkovi na jméně nezáleželo, vymínil si ale, že nesmím být Marie, Františka či Magdaléna. Do kostela ke křtu pochopitelně odmítl jít, a když se ptal kněz na mé jméno, nevěděli vlastně, co říci,“ uvedla v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas.

„Dnes má svátek Marie, tak ji tak pokřtíme, navrhl. A tak se i stalo. Když se se mnou vrátili domů, bylo zle, a tak mi říkali jen Mädi od německého Mädchen – děvčátko. To mi už zůstalo a já si tu Marii nakonec nechala přepsat i v matrice. A tak jsem se stala Medou Sokolovou.“

Finančně se rodině dařilo dobře, prchlivý otec ji však řídil pevnou rukou. „Myslím, že maminku nikdy neměl rád. Někdy jí dal pár facek. Šel do kuchyně a tam ji praštil,“ vzpomíná Meda ve svém životopise.

Sládek Sokol nešetřil ani dceru a o rok mladšího syna, tvrdě je trestal za sebemenší prohřešek. „Nebylo to šťastné dětství. Tatínek byl hrozně přísný a zlý. Měli jsme v chodbě karabáč, a když jsme něco udělali, tak nás tím karabáčem bil. Já jsem často plakala,“ vypráví ve Třinácté komnatě ČT.

„To by bylo něco, kdyby se tatínek odstěhoval. Jen ta volnost,“ napsala si tehdy do deníku.

Otci nikdy neodpustila. V roce 1953 pomohla z Československa emigrovat matce Idě a bratrovi Františkovi, ale jeho nechali doma. Nestáli o něj. Když daleko od nich v Čechách zemřel, neplakali. Dodnes netuší, kde je pochovaný. „Ztratila jsem k němu lásku,“ přiznala.

Gymnáziem v Hradci Králové se Meda protloukala jen s velmi průměrnými výsledky, a tak ho ráda vyměnila za rodinnou školu v Praze. Rázem se zbavila těžké školy i přísného otcovského dohledu. Bydlela u laskavé tety Anny, maminčiny sestry, a mohla se přihlásit na taneční kurzy choreografky Marty Aubrechtové.

Jak píše ve svém životopise, v osmnácti už „propadla víru noci“ jako šantánová tanečnice ve Velké operetě (dnešní Divadlo v Dlouhé). Pro nacisty však tančit nechtěla, tak se nechala přeložit na méně exponovanou scénu v Klajpedě. Svému původu neunikla ale ani daleko na severu. Jako sudetskou Němku ji nutili přihlásit se k německé národnosti.

„Opakovaně ji prý vyslýchalo i gestapo, a to za potupných podmínek – nařídili jí, ať se vysvleče,“ popisuje Ondřej Kundra v jejím životopisu. „Nikdy nezapomenu, jak jsem jako velmi mladá dívka stála celá nahá před gestapákem, který si mě prohlížel,“ vzpomíná sama Meda.

Konec války zastihl Medu v nočním kabaretu Femina ve Vídni a posléze v Praze. Ta však byla sebevědomé, ambiciózní mladé ženě malá, a tak v roce 1946 zamířila studovat jazyky na Ženevskou univerzitu. Se školným jí zpočátku pomohli bohatí přátelé, poté si vydělávala jako tanečnice. Přes den studovala, v noci stepovala.

Místo jazyků ji však nakonec zaujaly ekonomické a politické vědy, a tak studium ukončila dizertací o Druhé internacionále. Mezitím se z ní nečekaně stala exulantka.

Po převratu v roce 1948 přišla Medě stejně jako všem ostatním studentům v zahraničí výzva, aby se vrátila do vlasti.

„Žila jsem v otevřeném světě, vše jsem měla před sebou, nechtěla jsem se toho najednou vzdávat,“ vysvětluje ve svém životopise. Tak požádala ve Švýcarsku o azyl. „Nebyla jsem emigrant, já jsem žila v exilu. Emigrant je někdo, kdo tam chce zůstat. Já jsem se vždycky chtěla vrátit,“ zdůrazňuje ve Třinácté komnatě.

Švýcarský azyl byl jen dočasný a získání tamního občanství obtížné. A tak se krásná žena, která milovala krásu, vdala – jak sama přiznává – cíleně a bez lásky. Sňatek se šlechticem Remim Antoinem Josephem de Müelenaer jí otevřel cestu k životu na Západě. Získala belgický pas a občanství.

„Velmi vzdělaný, velmi bohatý“ manžel jí umožnil dostudovat. Na cestách s ním poznala řadu evropských muzeí a galerií a zamilovala se. Ovšem nikoli do něj, ale do umění. Životní láska na ni teprve čekala.

Srdce svého budoucího muže dobývala trpělivě, vytrvale a neoblomně. Aby ne, když se poznali, bylo jí třicet šest let. Nejvyšší čas založit rodinu. Ekonom Jan Viktor Mládek, spoluzakladatel Mezinárodního měnového fondu a jeden z jeho prvních guvernérů, byl skvělá partie.

Elegantní, vysoký, čtyřiačtyřicetiletý ekonom patřil sice mezi zapřisáhlé staré mládence, ale svému štěstí neunikl. Poprvé se potkali v Paříži v roce 1955, kdy ho Meda přišla požádat o finanční příspěvek pro své exilové nakladatelství Edition Sokolova.

„Vešla jsem do krásné kanceláře, seděl tam jako král, a povídám – pane Mládku, já pořád slyším, jaký jste český patriot, máte takovou pozici, a přitom nám posíláte jen dva dolary. On se usmál a povídá – pardon, to mi nějak ušlo, odpusťte. A hned to napravil,“ popsala v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas.

Jan Mládek ten drobný poklesek napravoval – a rád – až do konce života. Krásná, energická, trochu drzá Češka, která vydávala české knížky, ho okamžitě zaujala, takže ji pozval na večeři. A za pět let se už představovali jako manželé Mládkovi.

„Po letech pak říkal svým známým – v životě mě knížky nestály tolik peněz,“ dodává paní Meda.

Zpočátku to byl bouřlivý vztah plný zvratů. „Na jedné straně uhlazený, diplomatický, vychovaný Mládek, na druhé straně temperamentní, neukázněná a prostořeká Meda,“ popisuje manželka rodinného přítele Ferdinanda Peroutky Slávka.

Meda už žila s Janem, ale vdaná byla stále za Remiho. Bydleli odděleně, když však v bytě narazila na oblečení Janovy bývalé partnerky, vyházela je rozezleně z okna…

Jan se ženit nechtěl. Navždy spolu, ale bez sňatku a závazků, tak nějak si to představoval. Tím se však Meda nenechala odradit.

„Ty nebudeš šťastnější s jinou ženou, stejně tak jako já bych nemohla být šťastnější s jiným mužem – ale my dva budeme šťastni spolu – uvidíš, že jsem měla pravdu,“ napsala svému vyvolenému po jedné hádce.

Rok 1960 byl zlomový. Už rozvedená Meda přišla do jiného stavu, ale dítě na svět nepřivedla.

„Proč, není jasné, ale ona se k tomu už nechce vracet,“ píše Ondřej Kundra v jejím životopise. „Chodím jako v mdlobách. Bolí mě tělo a duše, nevím sama, která bolest je větší a kterou budu mít sílu vyzdravit… Bože, pomoz nám!“ napsala si Meda do deníku, když se vrátila z nemocnice bez miminka.

Vzali se pár měsíců poté v americkém Washingtonu, kam byl Jan Mládek povolán do centrály Mezinárodního měnového fondu. „Bránil se statečně, jak mohl, do posledního momentu,“ napsala příbuzným.

„A od té chvíle žijeme šťastně.“ Byla to pravda. Bezmála tři desítky krásných let společně lyžovali a cestovali, milovali zvířata.

„Dům paní Medy Mládkové byl domem šesti koček a čtyř psů, a hovorů jen a jen o českém výtvarném umění,“ napsal Bohumil Hrabal po návštěvě u Mládkových. Jan zemřel v létě 1989, ale Meda si s ním dodnes každý večer povídá…

Druhého nejdůležitějšího muže svého života poznala Meda Mládková v roce 1956. To už studovala výtvarné umění na pařížské L’École du Louvre při Sorbonně.

„Kubismus jsem ale strávit nemohla. Říkali mi – tady je mandolína, ale já jsem tam neviděla nic. Profesor mi radil – dívejte se, dívejte se. Tak jsem se dívala, leč marně. Až jednou jistý slavný pařížský antikvář přinesl mému manželovi obraz a povídá – není to nic zvláštního, koupil jsem ho na aukci za padesát dolarů, ale je to váš umělec a věřím, že jednou bude slavný. Tak jsem na toho malíře byla zvědavá, že jsem odjela kamsi za Paříž do jeho ateliéru,“ řekla Týdeníku Rozhlas.

Když zazvonila na dveře malého domku v Puteaux, otevřel jí starý pán v bílém kabátu, sám František Kupka. Krásná studentka umění mluvící rodnou češtinou ho okouzlila. A ona byla nadšená jeho plátny.

„Běhala jsem od obrazu k obrazu a volala jsem: To je nádhera! Úplně jsem se vzrušením chvěla… Kupkovo dílo na mně zanechalo celoživotní stopu,“ uvedla v rozhovoru pro Novinky.cz.

„Měl mě rád a já jeho. Přátelé to vycítili a prodávali mi jeho díla za snesitelné ceny, jednou za vysavač, někdy i zadarmo. Samozřejmě – to, co mě tehdy stálo padesát dolarů, bych dnes nedostala ani za šestnáct tisíc,“ popsala v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas počátky své slavné sbírky.

Ani ve Spojených státech Meda nezahálela. Studovala americkou literaturu a umění, a přitom systematicky podporovala české výtvarníky, kteří nemohli svobodně vystavovat: doporučovala jejich díla světovým galeriím nebo je sama kupovala.

Postupně vznikala sbírka moderního umění, jejíž cena se dnes odhaduje na 30 milionů dolarů a která tvoří základ dnešního Musea Kampa.

Milovaný manžel zemřel čtvrt roku před listopadem 1989 a Meda se zapojila do revolučního kvasu s temperamentem jí vlastním. Takto na ni vzpomíná bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý v knize Černínský palác v roce nula.

„Jednou mi řekla: Poslyšte, vy všichni chodíte nemožně oblečeni. Pořád ve svetrech, to nemáte ani pořádné kravaty? Já mám po svém muži plné skříně obleků, něco vám pošlu.

A skutečně koncem ledna 1990 jsem obdržel plný kufr šatů, vest, košil a kravat. Přiložen byl lístek: Když vám to nebude, dejte to Dienstbierovi.“

A protože se do šatů nevešel ani Dienstbier, ani Šedivý, rozdali oblečení dalším členům Občanského fóra. Kravaty po panu Mládkovi prý měli i Václavové Havel a Klaus.

Zatímco Janovu sbírku obleků podědili členové Občanského fóra, se sbírkou obrazů to bylo poněkud složitější. Paní Meda ji odmítla umístit do prostor Národní galerie. Nakonec si vybrala zpustlé a zchátralé Sovovy mlýny na pražské Kampě a nasadila všechny páky, aby je získala a mohla zrekonstruovat po svém.

Byl to velkolepý boj titánů: zkostnatělí pražští radní versus zarputilá stará dáma. Padala slova jako závist, nenávist, korupce - až to vypadalo, že vleklý spor zastíní význam samotného daru. Naštěstí se tak nestalo a Museum Kampa spravované Nadací Jana a Medy Mládkových otevřelo v roce 2003 slavnostně své brány.

Paní Meda Mládková je nositelkou českého státního vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně a francouzského státního vyznamenání Řád za zásluhy. Její jméno nese planetka č. 29 419.

A v těchto dnech se k poctám přidali dokonce i pražští radní. Ke stým narozeninám se rozhodli udělit jí čestné občanství.

Samotná vlast však ke štěstí nestačí a sto let je příliš dlouhá doba i na tvrdohlavou Medu. Krásná stará dáma zůstala nakonec sama. Vykořeněná.

„Nemáme děti, nikoho, komu bych to měla dát,“ řekla o své sbírce obrazů smutně ve Třinácté komnatě.

I proto padla její volba nakonec na Prahu: „Je to moje země, moje město. Ale žiju radši v Americe, i když ani Washington není město, kde lidi vydrží celý život. Už nemám nikde domov. Jen jedu něco dodělat. Ale budu se vracet, protože mám pocit, že to, co dělám, dělám správně.“