Stoletá Marie Svobodová: Moje století? Plno práce a život bez chlapa

Téhle dámě to stále mimořádně myslí, napadne určitě každého návštěvníka, jenž překročí práh jejího bytu. Vévodí mu vlastní nábytek, šicí stroj a pohodlné křeslo. Žije v něm posledních pár měsíců. V létě se totiž po více než patnácti letech rozhodla odstěhovat ze synovy rodiny do pečovatelského domu.

„Máme se rádi, ale já jsem chtěla vídat víc lidí. Všichni mají své starosti. A proto jsem udělala tuhle změnu,“ směje se mému údivu, že v tak vysokém věku vlastně „utekla z domu“. Pochvaluje si zejména, že jí a sousedům chystají pečovatelé každé úterý nějaký ten kulturní pořad. „Nejradši mám písničky. Ty z mého mládí, lidové. Dodnes zpívám,“ podotýká. Nedávno spočítala, že se o ni s různým nasazením nějak stará třiatřicet lidí. Do čehož počítá své nejbližší, příbuzné. Třeba syn se ženou se za ní snaží zajít pokaždé, když jim čas dovolí.

Ve zbylé denní hodiny, kdy je v bytě sama, se věnuje hlavně ručním pracím. „Každý, kdo přijde, chce vidět mé háčkované zvonečky. Vymyslela jsem i čtyřlístky pro štěstí, jsou jednodušší. Jeden mám za patnáct minut. Nejhorší ze všeho je pak u obojího stejně stříhání přebývajících cancourů, škrobení…,“ svěřuje se s pohledem na rozdělané výrobky.

Pečlivě si je počítá, aby měla na nadcházející svátky něco přichystaného pro všechny z rodiny a pro ošetřovatelky. „Těch výtvorů jsem jen letos udělala přes tři sta třicet pro rodinný sraz,“ vypráví mi a ukazuje na komínek plastových krabiček plných krásných naškrobených pokladů. Nechybějí v nich pečlivě vedené soupisy na papírcích.

Podle nich ví, že do Vánoc musí ještě zabrat, aby splnila svůj plán, který si vytyčila. Právě řád a smysl pro detaily ji ostatně provázejí celým životem. „Vždy jsem pracovala v kanceláři. Nejdéle jsem se živila jako ekonomka, mzdovka a personalistka, prostě mám ráda ve věcech pořádek,“ říká s tím, že šít, plést, háčkovat se naučila jako dítě a nikdy tyhle činnosti neopustila. Ostatně látky roky získávala v textilní továrně, kde rovněž pracovala, jako zaměstnanecký bonus.

„Oblékala jsem syna a tyhle kalhoty a vestu jsem si taky šila,“ ukazuje na oblečení, které si dnes vzala na sebe. Jen tak mimochodem dodá, že prsty má sice stále hbité, šikovné, jenže zrak se po její denní háčkovací kvótě dvou zvonečků přece jen unaví.

„Na jedno oko nevidím, ale mohlo být hůře. Narodila jsem se s těžkou vadou zraku, měla jsem oslepnout,“ vrací se do doby, kdy Československá republika počítala existenci na roky.

Marie Svobodová, za svobodna Maříková, přišla na svět ještě před jejím vznikem, 22. září 1918, v jihočeském Kostelci nad Vltavou do rodiny řezníka, uzenáře a hospodského. V živnosti byla třeba každá ruka. „Takže já, šikovná Máňa, jsem na stroji zašívala zástěry našich učedníků snad od první třídy. Běžně jsem v podniku taky dělávala pikolíka,“ líčí. V obci poblíž Orlíku strávila jinak krásné dětství, i když se líp cítila mezi dospělými než mezi vrstevníky. "Oči mi sice operovali ve třech letech, ale musela jsem nosit brýle. Víte, jaké to bylo, mít je jako jediná na vsi? Hrozné! Byla jsem pro děti brejlovec, slepýš. Proto jsem nechtěla chodit do školy. Rodiče to vyřešili tím, že mě poslali jinam, na studia do Prahy, k příbuzným. Chodila jsem pak na ekonomku poblíž Českého rozhlasu," zavzpomíná.

Myšlenky ji vrátí do období, které považuje za vůbec nejkrásnější. Dospívala, velké město ji fascinovalo. A nikdo tam mimo jiné neřešil, kdo (ne)má brýle. Do jeho poznávaní se vrhla s nadšením. Opatřila si mapu, podle níž chodívala do školy i na procházky. Milovala kostely, do nichž - spíš než na bohoslužby - mířila za jejich krásami. "Na ekonomce se mě ujaly Žofka a Květa, spolužačky. I kluky jsme řešily, ale málo. Vždyť i třídy byly dělené podle pohlaví. Po ránu jsme se jen okukovali ve vestibulu školy. To byla legrace," směje se. I po více než osmdesáti letech přesně popíše, co mívala oblečené, kde její kamarádky bydlely a jak jejich rodiče byli vůči ní, holce z venkova, neskonale vlídní.

Společně úspěšně dostudovaly v osmnácti. Květa záhy odešla do Švýcarska, ale Žofka zůstala její celoživotní přítelkyní, o níž vždy tak nějak věděla. "Měla za tátu námořníka, který dělal už pro Rakousko-Uhersko. Právě ona mi hodně pomáhala poznat Prahu. Byt měli v Mánesově ulici. Stejně jako já později zažila nešťastné manželství. Kvůli špatným výsledkům ve škole se jí navíc oběsil syn. Dopis, který mi tehdy napsala, stále mám. Já už byla v Teplicích," odskočí si v čase výrazně dopředu.

Ovšem druhá polovina třicátých let, kdy nastoupila do své první práce, do čokoládovny Rupa, byla stále ještě šťastná. Továrnu vlastnil Rudolf Pachl. Tehdy konkurovala dnes asi známější značce, Orionu. "Byl to obrovský podnik se stovkami poboček po celé republice. Začínala jsem v něm jako holka pro všechno v nákupním oddělení. Dodnes s láskou vzpomínám na svého vedoucího. Někdy mi nechával oběd, protože mu nechutnal. Vždy se zeptal: Maříčku, dáš si?" podotýká zasněně a pokračuje:

"Moc se mi tam líbilo, zničili to ale Němci, nacisti. Vždyť to znáte z dějepisu. Podnik zabrali brzy po okupaci, v březnu 1939, protože jeho majitel měl židovský původ. Říkali tomu arizace. Stále vidím, jak jedna z mých tehdejších nadřízených, jmenovala se Berta, vstoupila k nám do kanceláře, zvedla ruku a řekla: Heil Hitler," říká s tím, že původní majitelé firmy měli v té době štěstí, stačili z rozbitého Československa včas odejít do ciziny.

Svá studia i první zaměstnání má spojené ještě s další velkou životní láskou: divadly. Chodívala do nich, jak jen mohla. "Lístek vyšel na dvě koruny. Na představení šla vždy větší parta. Naše místa byla takzvaně na bidýlku. Když jsme nebyli v Národním, mířili jsme do Stavovského divadla," vzpomíná.

Aby ušetřila, chodívala po Praze hodně pěšky. Upřesní, že jízdenka na tramvaj stávala šedesátník, což byla pro slečnu jejího věku poměrně vysoká částka. S touhle aktivitou se pojí i jedna z řady jejích vtipných životních historek: "Hodně jsem se stěhovala. Bydlela jsem také poblíž náměstí Míru, v Americké ulici, kde byly pajzly se štětkami. Pět jich tam jeden čas fungovalo. Po jednom divadelním představní jdu takhle domů, když mě zadržel strážník s tím, ať se legitimuju, že má podezření, že jsem taky lehká."

Strávila kvůli tomu část noci na policejní stanici. Žádný průkaz dokazující, že v ulici bydlí, neměla, lístek z divadla dávno zahodila. "Pamatuji si, že jsem hodně plakala. Když mě bez obvinění ve tmě pustili na svobodu, běžela jsem hned ráno na úřad a tu občanku si nechala udělat," doplňuje dnes již se smíchem.

Druhou světovou válku strávila jako miliony dalších pracujících Čechů a Češek. Zaměstnání našla v Nemocenské strojnické pojišťovně, jejíž budova stála poblíž nynějšího obchodního domu Kotva. Sloužila firmám, které se zapojily do výroby pro německou armádu.

"Jak boje pokračovaly, ve vestibulu přibývaly červené tabulky se jmény Čechů, kteří se Němcům vzepřeli. Zastřelili je. My jsme kolem nich museli chodit... Ráno jsme pak vždy vstávali, abychom pozdravili našeho šéfa, Franze Czerwenku z Reichenbergu, z Liberce. Němce v uniformě SA. S našim vedoucím si vždy zahajlovali a my jsme mohli pracovat," vybavuje si dávno zapomenuté rituály okupantů.

V paměti jí výrazně utkvěl ještě konec 2. světové války, kdy se k Praze blížila Rudá armáda, ale Němci se "svého" vzdát nechtěli. Vypuklo povstání, do něhož se zapojila i ona. "Jednoho dne přišla sekretářka a rozdala nám, děvčatům, stužky, abychom si je daly v podobě trikolory na šaty. Pustili nás domů s příkazem jít co nejrychleji. Upevnila jsem si trikoloru na šaty a vyrazila do ulic. Když jsem míjela Repre (dnešní Obecní dům - pozn. red.), blízko mě dopadla bomba. Zapadla jsem se schovat hned do prvního domu. Byl plný německých vojáků. S hrůzou jsem trikoloru přikryla, čekala, až vše přejde, abych se rychle vytratila," líčí.

Měla štěstí. Vyděšení Němci ji moc nevnímali. Po uklidnění situace vyběhla ven, běžela až do Jindřišské ulice, kde chytla tramvaj číslo 14 jedoucí do Nuslí, kde měla pronajatý pokoj. Tu noc v něm nespala. Na Václavském náměstí se vůz dostal do bojů mezi Němci a vlasovci. "My, cestující, jsme si lehli na zem. Dodnes nevím, zda jsem byla nahoře, dole. Vím jen, že se všude kolem nás sypalo sklo z rozstřílených oken. Když jsme šťastně Václavákem projeli, tramvaják vystoupil a sdělil, že dál nejede a my musíme pěšky," konstatuje. I v tomhle případě je její paměť dokonalá. Osvětluje podrobně detail za detailem z květnového povstání v roce 1945. Paní Svobodová se tedy vydala do Nuslí po svých. Jenže okupanti tehdy tvrdě bojovali doslova o každou ulici. Ve strachu o život tak skončila raději v bytě u kamarádky z jižních Čech, jež bydlela poblíž.

"Pamatuji si, že jsem Máše říkala: Nemám sušený chleba. To byla povinnost, když se šlo do krytu. Uklidnila mě, že má zásoby, a s těmi, s vodou jsme se vydaly do sklepa. Sedly jsme si na krabice položené na haldy uhlí. Vybavuje se mi taky, že s námi byl v malém prostoru i vážně nemocný chlapec, který ale začal běsnit," zvážní. Po neklidné noci, kdy toho moc nenaspaly, se s Mášou zapojila do budování barikád. Demontovaly dlažební kostky, z nichž jiní dělali překážky pro nepřátelské vojáky. I na vypjaté období, kdy opravdu šlo o život, však vzpomíná s velkou láskou, ostatně jako na všechno, co se v jejím životě odehrálo v Praze.

"Mám pocit, že všechno špatné začalo poté, co jsem se rozhodla z milovaného města odejít. Po válce jsem pracovala pro město a rozhodla jsem se vyslyšet vládní výzvy na osídlování bývalých Sudet. Byla jsem určena do Ústí nad Labem," říká a viditelně posmutní.

Ve 27 letech se tak jako svobodná, pohledná žena s pěkným platem vylepšeným dietami ocitla dobrovolně v severočeském kraji, odkud s odsunem Němců odešla většina obyvatelstva. "Já v Ústí potkala kolegu Svobodu. Vybral si mě a já, pod hrozbami, si ho vzala, čehož dodneška hodně lituju," tvrdí s tím, že do podrobností zacházet rozhodně nebude. K téhle životní kapitole přece jen ještě dodá, že se ve 46 letech stala vdovou a dalšího partnera poté nikdy nehledala. "Nezlobte se, chlapa jsem nechtěla," obrací se k jedinému muži v místnosti během našeho povídání, redakčnímu fotografovi.

Ještě zmíní, že se s manželem poměrně záhy přestěhovali z Ústí do Teplic, kde následně prožila desítky let. Ani tohle město si prý nijak nezamilovala, i když v něm vychovala jediného syna, vysokoškoláka, který dnes pracuje na jednom z pražských ministerstev.

"Na manželství opravdu vzpomínám hodně nerada. Nu, co nadělám," shrnuje s tím, že ačkoli si do pozoruhodných detailů pamatuje meziválečné a válečné roky, ty další se jí vybavují hůř. Věnovala je hlavně péči o syna, práci a jiné dějinné zlomové události kolem ní prostě procházely. S větší nadsázkou se dá říci, že ji - až na měnovou reformu v roce 1953 - nijak výrazně nepotrápily. "A to i přesto, že jsem nebyla v partaji. Dobře jsem ale vždy věděla, kdo na mě může donášet. Lidi jsem dokázala většinou včas odhadnout," hodnotí.

Svůj nynější vysoký věk přičítá z části také tomu, že příliš nesledovala ani nesleduje politiku. V televizi se sice ráda dívala na zprávy, konkrétně na ČT24, ovšem v posledních letech ji příliv toho negativního znechutil natolik, že raději dělá něco jiného, smysluplnějšího. Vedle háčkování ráda luští křížovky, řeší sudoku, hlavu trénuje na osmisměrkách

"Táta, oblíbený hospodský, říkával: My jsme tady pro všechny. Když si nějaká strana u nás pronajala sál, my, děti, jsem tam nesměly. Obsluhovaly jsme jiné lidi.

A ještě vás něčím pobavím. Já, holka z hospody, neumím tancovat. Přitom jsme dělali plesy pro hasiče a lesníky od Schwarzenbergů," dává se znovu do smíchu. Doplňuje, že v Maříkovic rodině vyrůstali sourozenci celkem čtyři. Ona z nich žije nejdéle.

"Každý se ptá, co jím a piju. Jenže v tom to není. Maminka odešla v 92 letech. Asi jsem po ní zdědila nějaké ty geny. Řeknu vám to na rovinu: Být takhle stará dobré není," nepochybuje. Nelíbí se jí hlavně poslední rok. V únoru upadla dozadu, uhodila se do hlavy a přestaly jí sloužit nohy.

"Před dvaceti lety jsem měla i zlomenou patu. Možná že se teď projevuje i ona. Mám pocit, že místo nohou mám polena," postěžuje si a dodá, že v noci i špatně spí.

A co si přála k zářijovým kulatinám? "Dárky mi nechybějí. Potřebuji zdraví. Já, odvěká turistka, která každý rok trávila aktivní dovolenou na Slovensku, se pohybuju s chodítkem, anebo o holi. To mi hodně vadí," shrnuje. Vzápětí přece jen optimističtěji dodává, že je na tom vlastně dobře: "Kdybyste viděla sousedy. Někdy jsou o desítky let mladší, ale zdravotně jsou na tom mnohem hůře!"

Svým postřehem ukazuje, jak dokonalý má stále přehled o dění kolem sebe. Ráda sleduje čilý ruch před domem. Přirovnává jej k "Václaváku". Na parkovištích pod jejími okny se totiž střídá auto za autem, park přiléhající k budovám zase vyhledávají pejskaři...

To, co by mohla zapomenout, co musí udělat, si píše. "Kolegyně si vše zaznamenávaly do kalendáře, já byla odjakživa na lístečky. Staré věci se měnit nemají, papírky mi zůstávají," říká s tím, že jen obsahy zachycovaných sdělení se mění. Dávno neřeší, kdo co požaduje, jaké potvrzení, ale spíš si poznamenává, kdo a kdy přijde, na co se má koho zeptat.

"I vás mám na lístečku. Až za vámi zaklapnou dveře, skončí jako všechny další splněné úkoly v koši," uzavírá s typickým úsměvem.