Štěpán Kozub: Nemám o sobě iluze, a to je výhoda

Mám pocit, že v práci se konečně zúročuje to, co jsem doposud v životě nabral. Zároveň je to mnohdy trošku smutné, protože se velmi zužuje prostor, který mám na sebe a své blízké. Hledám v tom balanc.

Za poslední dva roky jsem natočil šest filmů a k tomu všechny ty online přenosy, které jsme v čase uzávěr dělali v Divadle Mír. Naordinoval jsem si, že se trochu ztiším, zvolním.

No jasně. Ono je to asi dáno i mým obličejem, který je snadno zapamatovatelný. Děje se to a nemůžu říct, že je to něco, bez čeho bych neuměl žít. Snažím se být realista a vím, že to k popularitě patří, ale dokázal bych bez toho normálně fungovat dál.

Když mi režisér Emil Křižka poslal první verzi scénáře, věděl jsem, že to nebude úplně jednoduché. Mám však sklon přijímat výzvy. Vzal jsem to i jako zápas se svým strachem, protože jde o téma smrti.

Před pěti lety jsme s Emilem natočili krátkometrážní film Ruchoth Raoth. Tehdy mě oslovil jako ještě zcela neznámý režisér. Šlo taky o temný thriller, ale krátký.

Docela se uchytil na různých festivalech, byť témata, se kterými Emil pracuje, se týkají těch nejtemnějších lidských vlastností, které v sobě ale každý bezpochyby má. A to mě na jeho práci baví. Dotýká se tabu, křehkých věcí. To je téma smrti obecně. Pro mnoho lidí je to něco, o čem se za žádných okolností nemluví. Neříkej to, vyhrknou, když o smrti slyší. Ale ona je přirozenou věcí.

Emil je v tomto naprosto otevřený a jeho realistické vnímání reality je mi blízké. Nabídka navíc přišla v době, kdy frčely skeče Tři tygři (jsou ke zhlédnutí na Youtube). Tohle bylo tak diametrálně odlišné, že jsem měl pocit, že se tím trochu vyčistím.

No spíš jde o to, co bylo nejlehčí. Nejsnazší byly situace, kdy mi nebylo vidět do obličeje a zabíraly se detaily, třeba ruce. Byly to uvolněné natáčecí dny, kdy jsem moc nehrál, a jen tak chodil. Něco jsem vzal, odnesl nebo do něčeho praštil.

Emil mě na dobu natáčení ubytoval u sebe doma, takže jsme spolu trávili spoustu času i po natáčení. Jeden natáčecí den trval třeba patnáct hodin a po těch jsme se odebrali k němu domů, a stejně jsme dál pracovali.

Rekapitulovali jsme, co se stalo a přemýšleli, co bude zítra. Neustále jsme byli ponořeni v tématu. Těch čtrnáct dní, které jsem natáčení obětoval, jsme v sobě probouzeli to, o čem běžně vědět nechcete a necháváte to spát. Tady bylo na místě ty pocity zveřejňovat a ukazovat. Pojmenovávat.

Musím se přiznat, že ke konci natáčení jsem už prožíval krizi. Měl jsem pocit, že jsem tím tématem zatěžkaný už moc.

Takže natáčení pro mě neskončilo poslední klapkou, ale až po týdnu, čtrnácti dnech, kdy jsem se z toho oklepával. Chtěl jsem tu postavu co nejvíc autenticky zpravděpodobnit. Obhájit ji, aby jí divák věřil. Rozuměl jí a zároveň ne, ztotožňoval se s ní a zároveň ne. Hledal jsem míru, aby ten kluk nebyl úplně černobílý. Aby ho divákům bylo i tak trochu líto.

Ano, a o to mi šlo. Najít míru, kdy je ještě oběť a kdy už pachatel. Kde je ta hrana. To bylo těžké, protože to obnášelo intenzivní vnitřní práci.

Moje velká výhoda je v tom, že nejsem snílek. Nemám vize ani iluze o sobě. Neujíždím si na svém egu. Což je v téhle profesi celkem výhoda.

Ne, není. Práci, kterou zrovna dělám, se snažím propůjčit, co nejvíc to jde. Ale nemám sny, kde budu za pět let a co bych chtěl. Nepřemýšlím o sobě v superlativech, a docela těžko se mi i přijímá to haló kolem mě.

Je to pro mě takové zvláštní a spíš to pozoruji z dálky, než že by mi to hladilo ego.

Řekl bych, že jsme se v tomto projektu dotkli pomyslného vrcholu. O letních prázdninách jsme natočili svůj první celovečerní film, který půjde příští rok na jaře do kin.

Viděl jsem zatím hrubý střih a věřím, nebo mám pocit, že z toho, co vidím kolem sebe, vybočujeme. Domnívám se, že vznikl typ komedie, který zde v Čechách ještě nebyl.

Produkovali jsme si ho Třemi tygry a Divadlem Mír. Investovali jsme do něj všechny peníze, které se nám podařilo vydělat. Řekli jsme si, že tím filmem v sobě něco vnitřně ukončujeme. To neznamená, že končí Tři tygři. Jedeme dál. Ale jak říkám, splnili jsme si sen.

Když jsme si s klukama kdysi na kafi řekli, že budeme dělat nějakou zábavnou improvizační show v Ostravě, mysleli jsme, že budeme rádi, když někdy bude plno. Takový úspěch jsme nečekali. Ano, je to příjemné.

Ne. Máme s klukama tu výhodu, že se stále ještě navzájem dokážeme překvapovat. A že humor, který spolu budujeme, zabírá i v těch nejchmurnějších časech. Na nás vzájemně i na diváky.

Po dvou letech uzávěr jsme měli několik živých představení. Sjeli se lidé z celé republiky, kteří nás za lockdownu sledovali v on-line režimu. Byly z toho tři nádherné večery. Máme tedy v plánu jezdit se Třemi tygry po celé zemi. Myslím, že to lidem, kteří nás podrželi v pandemii, dlužíme.

Bezpochyby. Herectví obecně je vlastně darem umět pozorovat. A vidět. Ne lidi, ale do lidí. Když se někdo nějak chová, vždy mě zajímá, proč se tak chová. Když někdo nějak chodí, tak mě taky zajímá proč. Hůře našlapuje na levou nohu? A proč? Je to vlastnost, kterou v sobě člověk rozklíčuje už v dětství.

Ano, byl, i když jsem si to tak nepojmenoval. Byl jsem pozorný a zvídavý. Takové by dítě být mělo, ne? Abych jako herec mohl svou práci dělat dobře, musím si v sobě tu zvídavost uchovat tuplem.

Taky v pandemii.

Úplně! Paradoxně mi pomohla. Kolega Jiří Krhut, s nímž jsem nahrál album, je ostravský muzikant a komik, který vystupuje v klubu Heligonka. Má tam svoje pravidelné pořady. Věděl jsem o něm, že si skládá autorskou hudbu. A má své stand-upy. Na pár jsem byl a bylo to vždycky zábavné. A vždycky jsme se tak nějak pozdravili, ale více jsme se neznali.

A pak přišel moment, kdy s námi Jiří Krhut vystupoval jako host Tří tygrů. Tam jsme se sblížili. Zjistil jsem, že píše i poetické věci, básně. Četl mi je a zpíval a mně přišlo jako obrovská škoda, že se nedostávají k lidem, že jsou jen zavřené v šuplíku.

A tak jsme se dohodli, že zkusíme jednu píseň nazpívat. Pustíme ji do světa a uvidíme, co to udělá.

Jiná moje ambice tam nebyla. A nemám ji doteď. Nemám ambici být zpěvák. Nahráli jsme album a vyjeli jsme na šnůru. Kluby byly plné a lidi si písničky zpívali s námi. Mám radost, že se texty dostaly k lidem. Přišlo by mi jako hřích, kdyby to tak nebylo.

Tušil jsem to. Ale nikdy jsem nezpíval. Na konzervatoři je povinný zpěv a tam jsem poznal, že slyším hudbu. Věděl jsem, že nejsem hudebně hluchý. Ale až s Jirkou jsem objevil žánr, který mi sedí. A to je šanson. A trochu folk. Našel jsem se díky těm textům.

Když jsem tu nabídku dostal, dotáčel jsem zrovna film Grand Prix s Janem Prušinovským. Byli jsme zhruba v půlce, když mi volal režisér David Laňka, že má pro mě roli ve filmu Spolu. Hlavní roli autistického kluka. Já byl v procesu natáčení Grand Prix, a tak jsem se zeptal, kdy by to mělo být. Řekl mi termín a byl šibeniční.

Znamenalo by to, že bych dotočil Grand Prix a za dva dny bych šel do téhle obtížné role. Odmítl jsem to s tím, že je mi líto, ale je to moc rychlé. Kdybych měl hrát kluka s tímhle omezením, musel bych ho poznat, připravit se. Nesázel bych přitom na empatii, ta by mě mohla zrazovat, ani na talent. A režisér Laňka mi řekl, že má o mě takový zájem, že natáčení posune. Klidně i o měsíc, když budu chtít. A tak jsem kývl. Měl jsem měsíc na to, abych mohl nakouknout do světa autismu.

Velmi podobně. V Ostravě jsem navštěvoval autistické centrum, kde jsem trávil čas s lidmi s tímto hendikepem. Bylo celkem těžké se tam dostat. S autistickými dětmi jsem byl na terapiích, doma se koukal na dokumenty a četl odbornou literaturu. Byl jsem taky v kontaktu s rodiči autistů. Je zajímavé se na to podívat i z jejich úhlu pohledu.

Že jsou mi velmi sympatičtí.

Mám pocit, že to, co my na nich označujeme za omezenost, je spíš omezenost naše. Zjistil jsem, že mi s nimi bylo moc příjemně. Jako by ti lidé měli rozvinuté něco, co my nejsme schopni rozklíčovat. Je to nějaká čistota.

Oni nekalkulují. Ti, se kterými jsem byl, mě nechtěli nijak obelstít či napálit. To může na pozorovatele, na nás, takzvaně normální lidi, působit skoro divně.

Bavil jsem se s jedním autistou, který mi byl obzvlášť sympatický, byli jsme až kamarádi. Byl stejně starý jako já. Řekl mi, že ví, že je nemocný a v hlavě že to má trochu jinak. „Ale když se dívám na vás, mám pocit, že vy taky,“ tvrdil. Oni nás vnímají tak, že jsme to my, kdo je trochu jiný.

Kdo je tedy divný? My jsme jen v přesile. To ale zase tolik neznamená. Zjistil jsem, že autisté mají svůj vlastní svět a pravidla, která v něm platí. Když jim je začnete porušovat nebo nějak nabourávat, jsou z vás znechuceni. A pamatují si to dlouho. Někdy umí být velmi nemilosrdní. Ale jsou přirození. Nemají masky, vůbec se nepřetvařují.

To je pravda. Bavili jsme se i o věcech, jako je láska nebo nenávist. Co to pro ně znamená. A oni chápou, co to znamená, ale nejsou schopni to pocítit, což je zvláštní. Jsou pragmatičtí až k neuvěření.

„Já nechci děti, jsem autista a moje holka má Aspergerův syndrom. Takže je velká pravděpodobnost, že naše dítě by taky bylo autista. A já nechci, aby moje dítě zažívalo to, co já,“ říkal mi ten můj kamarád. Zvláštní nastavení! Strávil jsem s nimi dost času a potom jsem se snažil tu zkušenost do filmu dostat.

Prostor pro roli byl obrovský a bylo to krásně napsané. Každý večer, když jsem přišel na hotel, jsem se modlil, aby to bylo trefené, aby to zkrátka bylo ono.

Najednou jsem hrál velmi pudově, racionalitu jsem musel upozadit. Jinak o práci dost přemýšlím hlavou a pak ji teprve dostávám do těla. Tady to muselo jít trochu naopak.

Jsou věci, které, i když nechcete, vás pohltí. Pokud k nim přistupujete vnitřně zodpovědně, a to platí v jakékoli profesi, stanou se součástí vás. Mně pak najednou ten kluk tak trochu chyběl. Zároveň jsem byl rád, že jsem se ho zbavil.

Být na place patnáct hodin denně, dvacet dní v měsíci autistou, není jednoduché. Pak bylo těžké nad tím nepřemýšlet a nebýt v tom trošičku zaseknutý.

I já měl možnost zkusit poslední dva roky žít v Ostravě a pracovat v Praze. Je to tedy trošku masakr, co se týče času a energie. Ale jde to.

Mě si Ostrava nějakým prazvláštním způsobem úplně podmanila. Představa, že bych se odstěhoval, je pro mě teď nepřijatelná. A je tam i Divadlo Mír, pro mě tak osobní prostor. Pokud bych mohl stále fungovat tak, jako poslední dva roky, zůstanu v Ostravě. Chci tam zůstat, je mi tam dobře.

Přesně tak.

Přál bych si jet po dvou letech na dovolenou. Dva roky jsem nikde nebyl. Chtěl bych někam vzít dcerku. Více času trávit na své zahradě. Ale i v divadle před lidmi. Živý kontakt s lidmi mi chybí, dva roky jsem stál jen před kamerou a světlem.

Chyběl mi divák. Ten mě motivuje a dává mi energii. Chtěl bych si zase pořádně zahrát divadlo, hrát ho ve volnějším tempu a nehrotit to. Odpočívat je pro mě těžké, vydržím to vždycky tak dva dny. Pak se stejně přistihnu, že něco třeba píšu.

Velmi dobře. Se ženou se známe už deset let. Je se mnou od mých studií a vidí a zná celou moji dráhu. Moc se o tom nebavíme, ale myslím, věřím, že mi fandí.

Ví, co mě to stojí za úsilí a věci, které nejsou vždy příjemné. Jsem teď ale více doma, a tak je to lepší. Chci se věnovat hlavně Anežce a dát jí veškerou svou pozornost.

Rozmazlovač. Cukruju, kde můžu, přísný nejsem vůbec.

Nemám. Jen by mě možná potěšilo, kdybych i za patnáct let věděl, že lidi moje práce pořád baví. To by mi úplně stačilo. Kdyby to lidi přestalo bavit, tak mě asi taky.

Může se vám hodit na Seznamu: