Štěpán Benoni: S hraním v seriálech nemám žádný problém

Nemám s tím vůbec problém. Ještě na škole jsem hrál v Ulici. Tehdy jsem to dost řešil. Převážilo to, že jsem se tam mohl hodně naučit – pracovat pod tlakem, zvládnout narychlo spoustu textu – denně se točilo třeba deset obrazů.

Vycvičil jsem si krátkodobou paměť, což mi teď moc pomáhá. Navíc jsem byl jak v Ulici, tak teď v Ordinaci v růžové zahradě 2 obklopen vynikajícími kolegy, a to je pro mě zásadní věc.

Je to tak, loni se mi stalo, že jsem točil tři seriály najednou a do toho jsem zkoušel v divadle. Koho ten den hraju, jsem poznával podle kostýmu. Osobní život šel úplně stranou.

Problém jsou pak i termíny: dostanete-li v seriálu velkou roli, počítá jeho produkce s tím, že máte k dispozici deset až dvacet dnů volna v měsíci, aby se to dalo skloubit s dalšími herci.

Ve chvíli, kdy jsem točil víc seriálů najednou, bylo v podstatě nemožné dát to dohromady se zkoušením a představeními v divadle, nemluvě o zájezdech. Pořád jsem musel hlídat, jaké mám kde nasmlouvané povinnosti, byl to pro mě hrozný stres. Teď už mám naštěstí manažerku, která mi hlídá kalendář.

Vůbec o tom nechci mluvit negativně. Toho, že mám hodně práce i nových nabídek, přestože jsem tři roky nebyl na castingu, si vážím. Navíc jsem mohl pracovat s vynikajícími režiséry, jako jsou Ivan Zachariáš, Jan Pachl, Robert Sedláček.

Na spolupráci s Robertem Sedláčkem jsem se hodně těšil, protože s herci pracuje velice pečlivě a specificky. Dost kolegů se ho bojí, neboť má talent rozpoznat herecké manýry, chyby a návyky, které se na nás postupně každodenní prací nabalují. Dokáže je ale důsledně odbourávat, což mě moc baví.

Měl jsem na rozdíl od kolegů kliku, že jsem hrál s miminky, která neměla žádné repliky.

Scénář předepisoval holčičku Adélku, ale zkoušeli jsme zpočátku se dvěma miminky, holkou a klukem. Víc toho na place vydržel Albert a ten mi zůstal. Byl hrozně klidný a hodný, spíš byl problém ho rozplakat.

Režisér Chlumský na mě volal: „Tak ho nějak rozbreč!“ – „To mi řekni jak.“ – „Vezmi mu hračku!“ Vzal jsem mu ji a on se na mě dál usmíval.

V životě jsem nestál na bruslích, výškově na hokejistu taky nemám, podobně jako Jirka Mádl, který hokej opravdu závodně hrál, povídali jsme si o tom při natáčení Severu. Snažil jsem se hodně posilovat a dohnat to aspoň vypracovaným tělem.

Tahle scéna pro mě byla mučení, jsem totiž dost stydlivý. Stejně tak úplně nevyhledávám milostné scény. Jednu jsem musel s Evičkou Josefíkovou absolvovat ve sprše. Měl jsem dojem, že tam stojím nahý celou věčnost: než se to nasvítilo, natočilo…

Naštěstí ne, mojí domovskou scénou je divadlo Studio DVA, kam mě přede dvěma lety přivedl Patrik Hartl, když připravoval svou komedii Líbánky na Jadranu. Je to jedna z nejúspěšnějších inscenací této scény a moc si považuju toho, že v ní účinkuju.

Setkal jsem se tam na jevišti s Evou Holubovou, která mi hrála matku v televizním seriálu Pustina. Stejně tak s Marikou Šoposkou, mojí partnerkou v Ordinaci.

Cítím se ve Studiu DVA skvěle nejen kvůli lidem, které jsem tu potkal, ale hlavně proto, že se tu spojují divácky atraktivní kusy s divadelní kvalitou. Důkazem je ostatně nedávná premiéra hry Odpočívej ve svém pokoji, kde excelují Daniela Kolářová a Marta Vančurová, které hraju syna.

Účinkoval jsem v jejich inscenaci Mnoho povyku pro nic, které od nich v české verzi převzalo Divadlo Bez zábradlí v režii Guye Robertse, principála Prague Shakespeare Company. Skamarádili jsme se a nabídl mi účinkování s nimi.

Můj projev není nijak skvělý, angličtinu mám odposlouchanou z filmů, všemu rozumím. Guy je obrovský nadšenec, i když má člověk dojem, že to nemůže nikdy dát dohromady, pro něho to je great a wonderful a nakonec to opravdu dopadne dobře.

V Zimní pohádce jsem měl českou roli s pár anglickými větami. Podobných zajímavých nabídek mám hodně, ale bohužel na ně nemám čas.

Odmala šermuju, věnuju se hlavně historickému šermu, moc jsem si přál to někdy v profesi uplatnit, jenže za celou dobu se mi to povedlo jen dvakrát v divadle.

Nedávno jsem dostal nabídku na roli v historickém filmu, ale musel jsem ji kvůli seriálovým závazkům odříct.

Chápu kolegy, kteří seriály odmítají a raději se věnují jiným projektům nebo doma čekají, až je někdo osloví s velkou filmovou rolí. To by však nebylo nic pro mě. Já potřebuji pracovat – a nejen proto, že se musím nějak živit. Chci hrát, protože vím, že jenom tak se mohu dál zlepšovat.

Chci vědět, kam až mohu zajít, co si mohu dovolit, tyhle zkušenosti jinak než při natáčení, při zkouškách, reprízách nezískám.

Od dětství vášnivě chytám ryby, takže jsem chtěl být rybářem. Jenže jsem zjistil, že takové povolání neexistuje. Pak už jsem jen chtěl být herec – od takových deseti jedenácti.

Chtěl jsem, ale jelikož jsem v patnácti vypadal tak na jedenáct let, nevzali mě. Podařilo se to až o tři roky později. Mezitím jsem studoval na knihkupce. Sice rád čtu, ale skutečně jsem tam šel proto, že tam nebyla matematika a fyzika.

Bavilo mě to, a když jsem pak nastoupil na konzervatoř, skoro jsem se nemusel učit, protože jsem přišel s dobrými znalostmi literatury i dějin divadla.

Jednou krizí, kdy jsem měl chuť se na všechno vykašlat, jsem prošel – tehdy jsem chtěl vstoupit do armády. K vojákům mám velký respekt, obdivuju je a trochu jim závidím.

Práce, kterou dělám, je v zásadě svobodná, bez bariér a strašně nepravidelná – nepravidelně jím, nepravidelně spím, nepravidelně i pracuji, chvíli má člověk práce nad hlavu, chvíli je bez ní, a pořád se topí v emocích. Je pak logické, že obdivuje něco, kde panuje řád, kde se bez diskusí plní zadaný úkol.

Mám mezi profesionálními vojáky několik kamarádů, obdivuju je. Jsou to chytří kluci, kteří to mají v hlavě srovnané. Opravdu jsou připravení nasazovat život.

Když na sobě pracuju, cítím se dobře. Pomáhá mi to. Myslím, že herec by měl na kondici dbát. Pro mě to je navíc cesta, jak něco umět pořádně. Nejsem dobrý zpěvák ani tanečník, což mnozí herci jsou, tak aspoň běhám, boxuju, plavu, šermuju.

Mám skutečně italské předky, kteří přišli v 17. století jako kameníci do Chrudimi. V rodině se vystřídalo pár uměleckých profesí, například Bohumil Benoni (1862–1942) byl slavný operní zpěvák, jeho žena Hana Benoniová představovala v pražském Národním divadle první Maryšu.

Táta je kameraman, kameru studuje i sestra. Brácha je dokumentarista a sestřenice herečka.

Hraje v kladenském divadle, kde jsme se potkali v komedii Petra Kolečka a Tomáše Svobody Jaromír Jágr, Kladeňák. Toho hrál David Matásek, který mi pak šel na svatbě za svědka.

Kladenské divadlo má velmi kvalitní repertoár, žena tam hraje moc hezké role. My se teď už v práci nepotkáváme, ale skoro ani doma, vlastně jen když se poštěstí, že zrovna ani jeden nehrajeme. Vyjet si spolu někam třeba na den dva, to je vzácné. O to víc si toho pak vážíme.

Potkat dneska herce, hrajícího v seriálu, už není žádná vzácnost. Jsem spíš stydlivý introvert, takže popularitě rozhodně vstříc nechodím. Nijak na sebe neupozorňuju, není mi příjemné být středem pozornosti.

Na druhou stranu chápu, že jsem poslední dobou vidět ve věcech, které diváky baví a dávají mi to vědět. Takže jsem se trochu „polepšil“. O čemž svědčí i tenhle rozhovor.