Stefanie Reinspergerová: Marie Terezie? To jsem já

V lednu oslaví dvaatřicetiny, přesto má za sebou až závratnou kariéru. Ve 27 letech získala titul rakouská Herečka roku.

„Vždy jsem měla štěstí na lidi, s nimiž jsem pracovala,“ tvrdí. A práci na Marii Terezii řadí také k těm, které si užila. Projekt opět režíroval Američan Robert Dornhelm, který znovu před kamerami nechal mluvit herce jejich mateřštinou.

Ano, především pánové mě několik výrazů naučili, ale veřejně je vyslovovat nebudu, protože si myslím, že jsou všechny sprosté. Tedy dala jsem si ten závazek vůči České televizi.

(smích) Já vám je vážně neřeknu. No, možná tahle česká věta v pořádku je: „Jsem tu bez manžela.“ Kluci říkali, že ji mám případně používat v barech, až tam půjdu.

Manžela nemám, takže bych nikomu ani nelhala. A ještě jednu větu mě pánové naučili: „Hej, fešáku, na slovíčko.“ (Zazní opět česky – pozn. red.) Vysvětlili mi, že tím vybídnu chlapa, aby mi koupil něco k pití. Zbytek mé české slovní zásoby zůstane raději neveřejný.

Samozřejmě. Ovšem také oni by vám řekli: „Nesmíme to vyslovit.“ (smích)

Vidíte, aniž bychom chtěly, vracím se k nevhodné slovní zásobě… Přiznám se, že někdy před natáčením padala velmi ostrá slova. Ty šaty byly těžké. Měly několik vrstev. Těžko se mi chodilo, i na toaletu…

Teď mluvím o těch honosných. Jiné, šaty na cestování, používané v běžném životě, byly sice lehčí, ale stejně to nešlo srovnat s oděvy, které nosíme dnes. Teď hodně skočím, ale musím pochválit lidi, co měli kostýmy na starosti. Vytvořili neuvěřitelné, úžasné dílo. Vše promýšleli do nejmenších detailů.

Ručně se dělalo skoro vše. Knoflíky, stuhy. Proto bylo pro mě pak přímo ctí kostýmy, ač těžké, před kamerou předvést.

Přemýšlela jsem nad každým krokem. Podobné šaty vás ke zpomalení přímo nutí. Patřily ovšem k jiné době. Myslím si, že Marie Terezie jako vladařka nikam moc neběhala.

Abych ji dobře ztvárnila, musela jsem se rovněž já narovnat, napřímit hlavu. Někdy jsem měla ke konci natáčecího dne až ztuhlou horní část těla. Bolelo mě za krkem.

Nehledejte v tom složitosti, protekci. Jednou mi takhle zavolali. Právě jsem dotočila ve Vídni jiný projekt, kvůli němuž jsem bydlela v tamním Hotelu Maria Theresia. Takže ten telefonát byl dost vtipný.

Chápete? Zvali mě na kostýmní zkoušky do televizní Marie Terezie a já bydlela v hotelu po ní pojmenovaném… Asi po třech týdnech „námluv“ jsem odjela do Prahy, potkala se s Vojtou, který v projektu pokračoval. Moc se mi líbil. (smích)

Oba.

Bude jako já, protože ji hraju já. (smích) A že nevypadám jako Marie-Luise? Každý z nás je jiný. Navíc hraju matku několika dětí. Nevím, proč by se měly v uměleckém světě pohybovat jen dokonalé modelky.

Já jsem herečka. Jsem žena. A ženství má mnoho podob. Fyzická krása nemá s herectvím nic společného! V něm se cení hlavně upřímnosti.

První série byla hlavně o lásce. Druhá se posouvá poněkud jinam. K příběhu silné ženy, která žila v době ovládané hlavně muži. Snaží se dělat to nejlepší pro svou zemi, v čemž ovšem občas naráží na svého manžela. Ten se jako schopný podnikatel někdy pouští do obchodů, jež nejsou úplně v souladu s jeho pozicí prvního muže císařství.

Vedle toho každý z nich začíná žít tak nějak vlastní život. Sice se stále milují, ale každý chce mít v manželství i svůj prostor.

I o tom televizní pokračování jejich příběhu je. Miluji na něm to, že Marie Terezie svou pozici v manželství vnímá také tak, že i ona se může „bavit“. Dělá-li to dost neskrývaně i její muž.

Každý z nich se tak začíná obklopovat novými lidmi, kteří ovšem posouvají mocnářství vpřed. Je to například lékař Gerard van Swieten (1700–1772, pozn. red.), jenž se stal dvorním doktorem a mimo jiné prosadil reformu rakouského zdravotnictví.

Marie Terezie se pod vlivem nových přátel snaží vyvést zemi z uzavřeného katolictví, chce ji modernizovat. Tohle se jí, jak už víme, zdařilo. V dalších věcech ale selhávala. Mnohdy totiž hledala sama sebe.

V Rakousku o ní uslyšíte první den, kdy vstoupíte do školy. Nejpozději. Učitelé vám sdělí větu podobnou této: Sedíte tu, protože to Marie Terezie umožnila. Asi si nějak neuvědomují, že každý jejich nadšení nesdílí… (smích)

Nicméně pravdou je, že právě ona udělala revoluci vzdělání, díky níž dostal každý právo nějak chodit do školy.

Hrdinkou asi ano, ovšem na pozici celebrity je podle mě někdo jiný. Poslední generace spíše řeší život Alžběty Bavorské, přezdívané Sissi, manželky Františka Josefa I., již proslavily filmy s Romy Schneiderovou.

Když přišla na dvůr, byla tou princeznou. Marie Terezie se stala známou až jako dospělá, z pozice výkonné císařovny, chytré političky…

Předběhla dobu, jistě. Podívejte se na diskuse o obsazování vysokých pozic ženami… O mnohém vám napoví, že právě ona byla v Rakousku dlouhodobě jedinou ženou takto vysoko. Až letos v létě se naší kancléřkou stala Brigitte Bierleinová.

Vážně? Vlastně se ani nedivím. Po staletí jsme přece žili v jednom státě. (smích)

Rakušané ji vnímají jako velkou císařovnu. Znají její život do detailů. Kdežto zbylé národy, jak jsem pochopila, se zaměřují často na její vládu. A teď nemluvím jen o Maďarech, Češích, Moravanech, Slovácích…

Marie Terezie byla vládkyně i bojovnice. Válčila s Pruskem, Bavorskem, Francií o své dědictví (1740–1748 – pozn. red.). Tamní školáci se určitě učí o konfliktech něco jiného než rakouské děti.

Pro mě jako herečku bylo obrovským darem především to, že pokračování zachycuje její život v době, kdy do něj vstupovaly hodně vypjaté emoce. Nejen v podobě zmíněných válek, ale i ve vztahu s mužem. Mnohdy to připomínalo jízdu na horské dráze.

(smích) Já si to tak neberu. Je ale pravda, že za nejtěžší asi považuju ty dlouhé hodiny, několik dnů v kuse, v nichž jsem měla s Vojtou řadu scén, kde se Marie Terezie a Štěpán zrovna nemilovali. Nebyli na sebe vůbec milí.

Musíte se totiž dostat do určitých pocitů. Ty musíte ale po natáčecím dnu pustit ven. Myslím si, že nám to s Vojtou dobře šlo. Věřili jsme si.

Jazykový babylon mi tak problémy na place nedělal. Zda spolu budeme před kamerou fungovat, jsme věděli předem. Důkladně jsme role pilovali. Museli jsme se naučit i jiné části scénáře než ty naše.

Museli jsme vědět, co nám partner či partnerka v dialozích odpovídají, jak reagují, co se stane dále, aby vše na sebe hladce navazovalo. Naučili jsme se časem vnímat neverbálně… Podobný proces probíhal i s dalšími herci.

Nejhorší to bylo s proslovy, jež císařovna přednášela před svými ministry, úředníky. Stála jsem v místnosti jako jediná žena. Cosi pronášela třeba ke třiceti mužům, kteří se mnou evidentně nesouzněli.

Já přesto hájila své pozice. Vlastně jsem s nimi bojovala. Řeknu vám, tohle ve mně vyvolávalo řadu zajímavých pocitů.

Tohle je vždy těžké. Ale měla jsem tam pocit, že jsme takový vzorek Evropské unie. Tedy podoby, jak by měla fungovat. Nemusíme mluvit stejnou řečí, používat stejná slova, aby se daly věci do pohybu dobrým směrem, směrem, o nějž usilujeme. Musíte hlavně vnímat, co vám druzí říkají, chápat i jejich pozice.

Ano, opakovaně. Mám totiž takového divadelního tatínka. Já mu tak alespoň říkám. Dušana Davida Pařízka. Hodně spolu pracujeme, hlavně v Německu a v Rakousku.

Ovšem práce nás zavedla také opakovaně do Olomouce. Díky tomu mám k vaší zemi, k lidem jakýsi bližší vztah. Jako bych se dokázala nějak snadněji, velmi rychle napojit na vaše myšlení. Dušan mě také seznámil s řadou českých herců, jiných osobností ze zdejší divadelní scény.

Je to v mé angličtině nějak slyšet?

Rakouská němčina je vážně oproti té „klasické“ zatížená přízvukem. Ten je také jednou z prvních věcí, na níž začínáte pracovat po nástupu na jakoukoli hereckou školu.

Pedagogové na vás „zakleknou“ a nutí vás se nežádoucí řečové ozdoby co nejrychleji zbavit. Osvojíte si pak čistou jevištní němčinu, která vám umožní pracovat v jakémkoli divadle.

(smích) To jste mě pobavila. Jakmile slezu z jeviště, vracím se do normálu. A tohle vám také ještě řeknu. Snad každý německý režisér, s nímž jsem doposud pracovala, začínal naši spolupráci větou: zapracujeme ještě na odstranění tvého rakouského přízvuku. Tak nevím.

Spíš mě tahle věta pobaví. Jenže vím, že rodilým Němcům prostě rakouský přízvuk zní nelibě. Takže, chci-li tam pracovat, musím na to myslet. V Rakousku na to kašlu.

Do Berlína. Jsem tam členkou Berliner Ensemble. Mým šéfem je Oliver Reese. A je to skvělý člověk, protože mě pustil na televizní natáčení Marie Terezie na čtyřicet dnů.

Ano, Burgtheater zní hezky, je to slavné divadlo, krásná budova, jenže nemůžete koukat jen na pověst, jména. Mám-li volit mezi slavnou budovou, souborem a lidmi, kterým věřím, zvolím vždy lidi. Jen ti vás posunou dál.

Neřeším, kde pracuju, ale s kým pracuju. Třeba s Dušanem Pařízkem jsem se sešla jako velmi mladá v německém Düsseldorfu. Hodně mě ovlivnil, jak osobně, tak pracovně. S ním jsem odešla do Vídně, do Burgtheateru. Když odcházel jinam (Volkstheater – pozn. red.), šla jsem s ním.

Myslím si, že především pro mladé lidi je velmi důležité poznat více věcí, hledat to, co jim může vyhovovat.

Tohle mě tedy vůbec dost zaujalo. Jak mí čeští kolegové hodně pracují. Ano, z jedné strany je to skvělé: nevypadnete na dlouho z kontaktu s publikem, ovšem musí to být občas až unavující.

Když k tomu přičtu, že hrají v divadlech, ve filmech, v televizních seriálech, vážně nevím, jak to stíhají. (smích) Jako by v Česku všichni dělali všechno.

Já nevím, zda bych se o něco podobného pokoušela. (smích) V německy mluvícím světě je běžné, že se věnujete naplno buď filmu, nebo divadlu. Z mého pohledu je to pochopitelné. Hrajete-li na jevišti, používáte prostě jiné výrazové prostředky, verbální i neverbální, než ty, které se hodí před kameru.

Já třeba hodně používám na jevišti svých tělesných dispozic. Hraju role doslova celým tělem…

Další odlišností také je, že v Česku – mám ten pocit – jako by bylo víc lidí takzvaně na volné noze. V Německu je to, alespoň se mi to zdá, složitější. Proto jsem šťastná za svou berlínskou základnu.

Už dva roky. Jsem jinak zvyklá cestovat od dětství. Sice jsem se narodila ve Vídni, ale s rodiči jsem žila roky v Bělehradě, pak jsem byla devět let v Londýně.

(smích) Díky za tu chválu. Spíš v tom je ale ten Londýn.

Nejdřív jste mě chtěli vy, Češi. (smích) Je až vtipné, jak je svět malý. Váš kostýmní výtvarník (Ján Kocman – pozn. red.) mi říkal, že mě zná z Olomouce. Pak mi vysvětlil, že před lety tam byla moje tvář téměř všude. Propagovala jeden ročník divadelního festivalu.

V květnu. Sešlo se to s jednou mojí divadelní premiérou. Najednou jsem měla tolik práce, že jsem se občas neorientovala v tom, jaký den právě je. Natáčela jsem, natáčela a ve volných dnech odjížděla hrát do Berlína divadlo.

Pozor! Já jsem si to užívala! Jsem workoholička. Uzavřela jsem se do jakési bubliny, čerpala dobrou náladu z té až bláznivé energie. V létě se vše naštěstí zklidnilo. V divadle byly prázdniny, takže jsem si i po natáčení odpočinula.

Někdy přijdu z divadla a chci jen všechno nechat plynout, emoce odejít. Jindy ráda vyrazím večer do společnosti.

Nic. Nejraději piju víno. Na první pivo jsem šla s Vojtou v Brně. Po pravdě mi nechutnalo. Jenže každý říkal: Stefi, v Česku musíš zkusit pivo. Tak jsem to zkusila. S Vojtou. Hm… Podobně to mám s vaším jídlem. Hm… Je to samé maso.

Ano, v lecčems se vaše kuchyně podobá rakouské. Jenže já žiju v Německu, kde se v posledních letech skoro všichni vrhli na zdravou výživu, což mě neminulo. Nicméně, co na Česku obdivuju, je ta záplava kaváren. Kávu děláte, vy Češi, přímo skvělou!