Štefan Margita: Neřešit maličkosti mě naučila Hanka

Lidové písně z vašeho posledního alba jsou plné hlubokých emocí, je v nich radost, ale také zármutek. Která z písniček se vás nejniterněji dotkla?

Myslím, že se nám podařilo najít krásné písničky. Lidi mi volají a říkají, že si je při poslechu alba zpívají se mnou, to mě nesmírně těší. Silně se mě dotkla písnička Mať moja, je v ní obrovský smutek. Když jsem ji nahrával, měl jsem co dělat, abych se udržel, myslel jsem přitom na svoje rodiče, kteří už tady nejsou. A přiznávám, že taky na Hanku.

Co by na to album řekla?

Myslím, že by se jí líbilo. Pokud by měla nějakou výhradu, neskrývala by ji. Neměla důvod mi lhát, říct mi, to je tak výborný, pokud by to nebyla pravda. Mohl jsem jí důvěřovat. Stejně upřímný přístup jsem zažil u svojí mámy. Když jsem zpíval svoji první premiéru v košickém divadle, nepochválila mě. Přišla za mnou do šatny a řekla: „Pokud chceš takhle pokračovat, tak to radši nedělej.“ Měla tenkrát pravdu, ale každý nějak začíná.

Jak vám v tu chvíli bylo?

Byla to obrovská facka, ale jsem narozený ve znamení Lva, a tak jsem si řekl, že jí musím dokázat, že něco dokážu, povzbudilo mě to. Dnes si takové upřímnosti cením a cenil jsem si jí i u Hanky, když za mnou po premiéře přišla a upozornila mě, na čem bych měl ještě zapracovat, na co si dát pozor. Takové věci vám řekne jen ten nejbližší člověk, který vás má rád.

Supraphon vydal kromě vašich lidových písniček také vánoční album Hanky Zagorové. Do jeho bookletu jste napsal dojemnou vzpomínku na vaše společné Vánoce. Popsal byste, jak probíhaly?

Byli jsme spolu třicet let a naše Vánoce byly pokaždé krásné. Hanka Vánoce milovala, vždycky se na ně těšila. Udělala hezkou atmosféru, upekla rohlíčky, připravila svůj úžasnej bramborovej salát, výbornou zelňačku.

Je to bez ní jiný… Jedna z jejích písniček se jmenovala Kdyby se vrátil čas. A já, kdybych mohl, vrátil bych čas okamžitě a byl zase s ní, jenže to nejde. Musím přijmout, že už tady není. Ale ty krásné vzpomínky, co mám v sobě, mi nikdo nevezme.

Uplynul více než rok od jejího odchodu. Vím, že vás to stále bolí, ale přece bych se zeptala, jestli je dnes bolest z její ztráty méně ostrá, jestli se proměnila.

Ono je to jak kdy. Přicházejí někdy takové těžké momenty, třeba zrovna předevčírem, když jsem měl v Národním divadle premiéru opery Don Buoso. Hanka na mých divadelních premiérách nikdy nechyběla. Bylo mezi námi ve zvyku, že mi o premiéře během přestávky zavolala nebo poslala esemesku. A tentokrát nebylo nic. V takové chvíli si uvědomíte, že tam není. Kolegové viděli, co se ve mně děje, utěšovali mě, že to Hanka všechno vidí. Nevím, jestli měli pravdu, opravdu nevím.

Co vám nejvíc pomáhá se s její nepřítomností vyrovnat?

Práce. Jsem vděčný za tu práci, kterou jsem teď dělal v Národním divadle. Devět týdnů jsme s úžasným režisérem Davidem Radokem zkoušeli operu Don Buoso. Ráno se člověk musí vzbudit, aby byl v deset v divadle, do čtyř se zkouší a druhý den nanovo. V pevném režimu uběhnou týdny rychle a najednou je premiéra. Mladí kolegové se ke mně chovali krásně, každý den jsem se na ně těšil. To byl tak dobrej pocit!

Častěji než doma zpíváte na předních operních scénách v zahraničí. Jak se cítíte na prknech pražského Národního divadla, když se na ně občas vracíte?

Je to pro mě pokaždé mimořádná událost. Můžete zpívat kdekoli na světě, poznat spoustu jevišť, ale když na ta prkna Národního divadla vstoupíte a uvědomíte si, jaké osobnosti tam stály před vámi ať už v opeře, nebo činohře, je to výjimečný pocit. První týdny se zkouší ve zkušebně a všichni netrpělivě čekáme, kdy vstoupíme na jeviště. Když už na něm jsme, vždycky si při tom uvědomíme - bože, to je tak krásnej dům! Budova Národního divadla má zvláštní atmosféru.

Jaké to bylo, když jste v roce 1986 přešel do Národního divadla z košické opery?

Měl jsem štěstí na skvělý tým, šéfa opery, dirigenty, všichni mi pomáhali. Mohl jsem zpívat repertoár, který mi seděl. Pamatuju si, co jsem řekl svým rodičům, když jsem se do Národního divadla dostal: „Tady zpívat - a umřít!“ (směje se)

Maminka byla tentokrát spokojená?

Maminka byla samozřejmě strašně šťastná, ale nejvíc šťastná byla, když jsem je později vzal i s tátou do milánské La Scaly. Po premiéře nebyla schopná slova. O tátovi ani nemluvím, ten se rozbrečel. Vzpomínám si, jak jsme po představení jeli do mého pronajatého bytečku a ona mi řekla: „Tak jsem na tebe pyšná.“ Jsem strašně rád, že jsem měl tu možnost brát rodiče na svoje představení do světa, že to mohli zažít a mít z toho radost. Všechno, co mi dali, jsem se jim snažil aspoň částečně vrátit.

Že byste se dostal až do La Scaly, vás během začátků v prešovském divadle nejspíš nenapadlo.

Neměl jsem ani ponětí, že by se to mohlo stát! Dokonce ani když jsem později zpíval v Košicích, nenapadlo mě, že bych se někdy mohl dostat do Prahy. Osud vám v životě někdy nahraje.

Poprvé jsem v pražském Národním divadle zpíval naprosto nečekaně. Ten den jsme v Košicích měli hrát Prodanou nevěstu, jenže odpoledne mi z divadla zavolali, že pražské Národní divadlo shání Lenského do Evžena Oněgina na večerní představení. Ptali se, jestli bych to nemohl vzít, protože jsem to měl nastudované. V Košicích za mě měli alternaci, takže mi umožnili narychlo odletět.

Trému jste neměl?

Před začátkem představení na ni nebyl čas. V divadle mi jen rychle ukázali - tady přijdeš zleva, tady zprava, tady je točna. Jenže jak jsem vstoupil na jeviště, kde začínal duet s Olgou, stoupnul jsem si nešikovně na točnu, ta se se mnou začala točit a já v té tmě najednou nevěděl, kde je hlediště. To byly nervy! Olgu zpívala úžasná Líba Márová, která mi naštěstí pomohla.

A představte si, že na tom představení seděl agent z Vídně. Díky němu mě pak pozvali na předzpívání do vídeňské opery a já tam dostal roli. To je osud, co?

Jak jste se po takovém úspěchu cítil?

V té době mi bylo kolem třiceti. Když mladý zpěvák zažije úspěch, je si pak vším jistý, možná je i trochu namyšlený. Úžasný je, že divadlo vám pak dá facku, abyste se dostal nohama zpátky na zem, abyste si uvědomil, že to není jen tak.

Spoustu úžasných věcí mě naučila Hanka. To ona mi řekla: „Čím budeš skromnější, tím tě budou mít lidi v divadle raději.“ A měla pravdu. Byla strašně skromná, normální. Taky mě naučila neřešit maličkosti, nezabývat se problémy, které nejsou důležité. To ona nikdy nedělala, malichernosti vypustila. Neuměla se rozčílit, za těch třicet let jsem ji rozčilenou zažil snad dvakrát.

Vy se jako správný Východňár rozčílit umíte?

No jistě že to dokážu! Ale teď už se dokážu i víc ovládat. Hanka mi vždycky říkala: „Proč se rozčiluješ? Když to řekneš v naprostém klidu, tak ten, kdo tě uráží nebo ti nepřeje, ucítí tvou převahu. Zatímco když začneš řvát, tak dosáhnul toho, čeho chtěl.“ Neznal jsem a neznám hodnějšího člověka, než byla Hanka.

Chystá se už druhý koncert Pocta Haně Zagorové v O2 aréně 6. února. Zpívat nebudete?

Možná na závěr zazpívám, ale jinak účinkovat nebudu. Chci si to užít jako divák. Po Hančině odchodu byly chvíle, kdy jsem nemohl ani poslouchat její písničky, prostě to nešlo. Když ji hráli v rádiu, musel jsem přepnout. Dneska už ji zase poslouchám. Ještě víc než za jejího života si uvědomuju, jak osobitý hlas měla.

Vím, že je to osobní a bolestná otázka, ale v období Vánoc se s něčím podobným potýká každý, komu odešel blízký člověk… Jak jste zvládl ty loňské, první Vánoce bez Hanky? Co vám pomohlo?

Nezdobil jsem byt, nebyl stromeček. Zvládnul jsem to díky rodině, ta mě zachránila. Krátce po Hančině smrti jsem byl na obědě s Janem Burianem, ředitelem Národního divadla. A on mně řekl jednu strašně důležitou věc: „Štefane, hlavně se nelituj.“ A měl svatou pravdu. Lituju toho, že tady Hanka není, ale člověk nesmí litovat sebe. Strašně mi tou větou pomohl, dodržuju to. Ani Hanka by nechtěla, abych se litoval.

Letos ještě pojedete za rodinou do Košic?

Ano, mám tam dva bratry s rodinami. Po Vánocích odletíme celá rodina do Španělska, kde oslavíme Silvestra. V Košicích jsme někdy trávili Vánoce i s Hankou. Pokaždé, když jsme tam odlétali, bylo v Praze buď slunečno, nebo pršelo, zatímco v Košicích napadl sníh. Jako na objednávku!

Někdy jsem býval o Vánocích pracovně v zahraničí a Hanka mě doprovázela. Ať jsme trávili svátky kdekoli, vždycky jsme si to udělali hezké. Hanka se mnou kvůli mé práci cestovala často, i mimo svátky, chtěli jsme být spolu, a navíc ji těšilo poznávat různá města.

Kde si to oblíbila?

Milovala Madrid, Paříž a taky Ameriku, obzvlášť New York. Užívala si anonymitu, to ji na tom strašně bavilo. New York znala líp než já, protože zatímco já zkoušel od desíti ráno do pěti odpoledne, ona si vzala mapku a vyrazila do města. Koupila si jízdenku na metro a dělala všechny ty zdánlivě běžné věci, které v Praze dělat nemohla.

Já mám Ameriku taky rád, atmosféra v divadlech je tam moc krásná, třeba v newyorské Metropolitní opeře bývá publikum výborný. Někomu vadí, že tam lidi přijdou na operu klidně v džínách a s batůžkem, ale pro mě je přednější, že dávají najevo emoce, vytvoří hezkou atmosféru. Z jeviště nevidím, jestli má někdo rifle nebo batůžek. Ale jakmile cítím, že z hlediště proudí dobrá energie, je to pro mě to nejcennější.

Ovšem když onemocníte a není vám dobře, je lepší představení odříct. Protože když v Metropolitní opeře nepodáte stoprocentní výkon, dokáže být publikum kruté.

Jaké to pro vás je, když musíte představení ze zdravotních důvodů odřeknout?

Nepříjemný. Když vám není dobře, může se stát, že vás divadlo přemlouvá, abyste se překonal. Jenže pak to třeba nedopadne nejlíp. A víte, kdo vás pak jako první pomluví? Samozřejmě divadlo. Proto jsem se naučil, že odříct představení je menší zlo než zazpívat špatně.

Tenorista Luciano Pavarotti prý jednou během představení vynechal klíčovou árii. I to se může stát?

Ano, to se stalo ve Vídni, během představení Nápoj lásky. Měla přijít árie, na kterou všichni čekali, a najednou se zatáhla opona. Intendant jenom oznámil, že pan Pavarotti nezazpívá. Publikum tenkrát bučelo a pískalo. Následoval závěr opery, který už pan Pavarotti odzpíval božsky, takže opravdu nevím, co se tam tenkrát stalo. Tohle si ale mohl dovolit jedině Pavarotti. Udělat to někdo jiný, letí z divadla.

Můžete si dát před představením třeba studené pivo?

Můžete všechno. Ale myslím si, že člověk nemá pokoušet osud. Jednou jsem byl před premiérou velký geroj - dal jsem si vychlazené pivo a pak ještě zmrzlinu. A víte, jak to dopadlo? Premiéru jsem nezpíval, protože jsem dostal angínu. Osud mi dal facku, abych si dal příště pozor. Ale každý to má trochu jinak. Třeba Pavarotti si dával před představením led.

Vážně?

Opravdu. Kousal kousky ledu. Měl to vyzkoušené, dělalo mu to zřejmě dobře.

Čím se udržujete ve fyzické kondici?

Musím cvičit, patnáct dvacet minut každé ráno, je to strašně důležitý hlavně pro moje záda, před lety jsem prodělal operaci ploténky. Mám cviky od profesora Bojara, který mě zachraňuje i těsně před představením. Jednou mi kolem druhé hodiny ruplo v zádech tak, že jsem se nemohl hnout. Večer jsem měl zpívat Hoffmannovy povídky. Tak jsem mu volal, on přijel k nám, píchnul mi injekci, rozmasíroval to, rozcvičil mě a večer jsem zpíval.

Prozradíte ještě, co plánujete do nadcházejícího roku?

V lednu chci odpočívat. Práce mi sice hodně pomáhá, ale člověk v mém věku už musí myslet i na odpočinek. Pokud mám volno, nedělám nic. Třeba si jenom lehnu a čtu si knížku, mám rád detektivky, nebo se procházím. Můžu si dát studený pivo, můžu si dát zmrzlinu. Nicnedělání je sladké a měsíc uběhne jako nic.

Potom mě čeká turné s lidovými písničkami po českých městech, na to se moc těším. Chtěl bych, aby si publikum zazpívalo se mnou, protože v tu chvíli se uvolní a navodí úžasnou atmosféru. Ta nejkrásnější melodie, která kdy byla napsaná, není od Verdiho, Pucciniho ani od Janáčka, ale je to aplaus diváků. Když vidím, že se lidi usmívají a mají z toho koncertu radost, odcházím domů šťastnej. Takových hezkých chvil je potřeba si vážit, nebrat je jen tak, protože život je krátkej a příště už to třeba nebude. I tohle jsem se od Hanky naučil.