Článek
Kdy jste se naposledy ocitl v tísni časové?
Už dlouho ne. My muzikanti jsme teď žili spíš v útlumu, než že bychom se ocitali v časové tísni. Nesměli jsme zpívat, nikdo navíc nevěděl, jak dlouho to bude trvat.
Neviděli jsme světlo na konci tunelu. Místo obvyklého frmolu jsem tak spíš přemýšlel, do čeho píchnout, jestli se pustit do opravy střechy na baráku nebo něco nového vybudovat.
Ředitel pražské záchranky nám udělal radost, když nám ukázal, že má tu písničku jako vyzvánění svého telefonu
Nucenou pauzu jste ale nakonec využil docela dobře – spolu s Hankou Zagorovou a Petrem Kotvaldem jste natočili novou verzi slavného hitu Můj čas…
To je pravda. Naskytla se nám tato příležitost a my jsme za ni byli moc rádi. Byla to taková spontánní akce. Tu písničku jsme natočili s Českou televizí do pořadu Pomozte dětem, který byl součástí charitativní sbírky.
Současně jsme tím poděkovali všem sestřičkám, doktorům a veškerému zdravotnímu záchranářskému týmu za to, jak dobře se v těchto těžkých dobách starají o pacienty.
S kolegy jste se ve studiu setkali po dlouhých letech. Jaké to bylo?
Hezké. Nálada při natáčení byla super a spolupráce bezvadná. Navíc když jsme točili záběry do nového klipu, byl u toho i ředitel pražské záchranky. A ten nám udělal obrovskou radost, když nám ukázal, že má tu písničku nastavenou jako vyzvánění svého telefonu. Říkali jsme si: To jsou ty pravé metály za naši práci.
Přitom Hanka Zagorová prý tu písničku nechtěla na začátku vůbec zpívat…
Nechtěla. Text té písničky je totiž tak silný, že se ho zalekla. Měla v té době nějaké zdravotní problémy a nechtěla je přivolávat. Ale později si ji oblíbila a dnes už ji zpívá ráda.
Bodejť by ne, stal se z ní obrovský hit…
To ano. Byl to jeden z největších šlágrů osmdesátých let. Přitom původně to nikdo nečekal. Mysleli jsme si, že to bude jen obyčejná písnička k seriálu Sanitka. Ale tím, že byl seriál tak oblíbený a národ ho viděl na obrazovkách několikrát, se to lidem dostalo do povědomí.
Navíc jak jsem zmínil, tu písničku si oblíbili i samotní záchranáři. Dokládá to i jedna historka, která se mi onehdá stala na Smíchově: šel jsem si takhle po hlavní třídě a najednou slyším houkat sanitku. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože tady sanitky houkají prakticky nepřetržitě.
Ale najednou ta houkající sanitka zastavila a vyběhli z ní dva chlapíci. Zaklepali mi na rameno a říkají: „Pane Hložek, my vám musíme poděkovat za tu písničku. Je to naše hymna.“ A zase naskočili do auta a jeli dál. Měl jsem z toho nádherný pocit.
Stanislav Hložek, Hana Zagorová a Petr Kotvald při vystoupení na galakoncertu ve Velkém sále Rossija v Moskvě v roce 1985.
Říkáte, že od písničky Můj čas nikdo žádný velký úspěch nečekal. Jak to bylo s vaším největším hitem – s písničkou Holky z naší školky? U ní jste tušili, že si ji lidé oblíbí?
Vůbec ne. Rozpoznat, co bude hit, je strašně těžký. Je to něco mezi nebem a zemí. Člověku se nějaká písnička zdá dobrá, odchází ze studia se skvělým pocitem, ale ona nakonec jenom tak prošumí a nic. A naopak jindy člověk nic nečeká a z písničky se stane hit.
Holky z naší školky, které jste nahráli v roce 1983, se staly nejprodávanějším singlem v dějinách Československa i České republiky. Kolik se toho prodalo?
Já to přesně nevím. Říká se, že přes 1 250 000 singlů. Ale Karel Vágner uvádí, že to bylo ještě víc, mluví o 1 400 000 prodaných singlech. A Karel to musí vědět nejlíp, protože jemu z toho chodí tantiémy. Nám ne.
Jak ta písnička vůbec vznikla?
Bylo to na zakázku do jednoho zábavného pořadu v České televizi. Ten pořad měl být o holkách, takže Karel Vágner řekl textaři Pavlovi Žákovi: „Zkus tam napsat co nejvíc dívčích jmen.“ No a on to udělal. Vzpomínám si, že na první zkoušku přinesl několik různých verzí, celé to mělo asi dvacet listů, a nechal nás, ať si to doladíme sami.
Takže vy jste si mohli vybrat, o kterých holkách budete zpívat? To jste si asi prosadil jméno své manželky, že?
Vidíte, to mě ani nenapadlo… Jméno mojí první ženy, se kterou jsem tehdy žil, v písničce není. I přesto se z toho stal obrovský hit a v rádiu se to hrálo skoro každou hodinu! (Směje se.)
Nebylo to tehdy manželce líto?
Já myslím, že nebylo. Kdo ale hodně protestoval, byly některé fanynky. Každý den nám chodilo obrovské množství výhrůžných dopisů od žen a dívek, které svoje jméno v písničce nenašly. Takže abychom udělali kompromis, natočili jsme později ještě jednu vánoční verzi, do které jsme vložili úplně jiná jména.
Kolik jich nakonec bylo?
V originální verzi třiadvacet a v té vánoční ještě o šest víc.
Nepletlo se vám to potom?
Strašně. My jsme totiž kromě těchto dvou českých verzí měli ještě jednu v angličtině a další v němčině a bulharštině.
Ta bulharská verze byla ze všech nejhorší, podle mě se vůbec nedala zapamatovat. Stačilo, aby jeden z nás udělal chybu, a už se to sunulo. Kolikrát jsme tam blábolili.
Diskografie Standy Hložka čítá nejméně 22 singlů. Nejúspěšnější z nich jsou Holky z naší školky, který spolu s Petrem Kotvaldem nahráli v roce 1983. Písnička se stala hitem. „Prodalo se 1 350 000 nosičů s touto písní,“ říká hudební producent Karel Vágner.
Ještě zpátky k vaší manželce. Jak nesla, že jste se prakticky ze dne na den stal národní celebritou? Nežárlila?
Myslím, že ne. Já jsem se ji totiž snažil chránit, spoustu věcí jsem jí raději neříkal. Zatajil jsem jí třeba některé nabídky k sňatku. Nebo to, že nás některé fanynky sledovaly po koncertě až na hotel. Některé věci se jí sice donesly, ale naštěstí to nebrala nikterak vážně.
Posílaly různá udání – třeba že máme s Petrem v Karlových Varech nemanželské děti, o které se nestaráme
Je ale pravda, že některé fanynky byly dost urputné. Vybavuju si třeba jednu cestu do Sovětského svazu. Jen co jsme nastoupili do letadla, začaly mojí ženě domů volat, že jsme s tím letadlem spadli. Způsobily tím šílené zděšení. Tehdy totiž nebyly mobily, takže nám nikdo nemohl zavolat.
A když jsme se chtěli s domovem spojit my, tak jsme se nejprve museli objednat na recepci v hotelu, aby nás druhý den v osm večer propojili. Takže v Československu mezitím vypukla panika. Všechny manželky a rodiny byly vyděšené, protože dva dny o nás nikdo nic nevěděl.
To byly hodně drsné fanynky…
To byly. Ani nevím, co tím sledovaly. Nemůžu říct, že by takové byly všechny, některé byly naopak nesmírně fajn a sympatické. Od některých se ale člověk dočkal lecjakých věcí.
Posílaly na nás dokonce různá udání, třeba že máme někde v Karlových Varech nemanželské děti, o které se nestaráme. Občas jsme pátrali, od koho a proč takové udání přišlo, ale většinou jsme nic moc nezjistili. Mohli jsme jen říct: My jsme v Karlových Varech minimálně dva roky nebyli.
V polovině osmdesátých let ale Petr Kotvald z tria odešel a největší slávě byl konec. Jak jste to nesl?
Byl jsem naštvaný stejně jako úplně všichni. Protože my jsme byli jeden tým a jedna rodina. Měli jsme navíc v té době roztočené cédéčko a naplánované koncerty…
Přišlo to zkrátka jako blesk z čistého nebe. Všichni se sice pokoušeli Petra přesvědčit, aby si to ještě rozmyslel, ale nepodařilo se jim to. Petr odešel a nikomu nic ani pořádně nevysvětlil.
Vyříkali jste si to alespoň teď po letech?
Ani ne. Kdo zná Petra, tak ví, že je to svérázný člověk, který se k tomu nerad vrací. Já to ale zpětně tak trochu chápu. My jsme tehdy mívali i 350 koncertů za rok a na všech jsme hráli pořád jedno a totéž.
Cítili jsme, že by to chtělo nějakou změnu v repertoáru, chtěli jsme dělat i trošku složitější muziku. Moc to ale nešlo, byli jsme ve škatulce jednoduchých písniček.
Navíc Petr moc neměl rád, když mu někdo něco přikazoval. A v tom triu to tak fungovalo. Vrátili jsme se třeba pozdě v noci z Polska a všichni jsme měli doma vzkaz, že máme být v devět ráno ve studiu na Kavčích horách. Tak se naštval, že nikam nejde, že si potřebuje odpočinout.
Nepokoušeli jste se najít za Petra nějakou náhradu?
My jsme ji dokonce i našli, místo Petra jsme vzali Lindu Finkovou a Pavla Nohu. Jenomže velmi záhy přišla sametová revoluce a kapely se začaly rozpadat. I ta naše. Část odjela hrát do Švýcar do baru. Najednou už totiž nebyla poptávka a vlastně ani chuť zpívat.
„Rozpoznat, co bude hit, je strašně těžký. Je to něco mezi nebem a zemí,“ říká Standa Hložek.
Naše písničky navíc zmizely z rádií, dokonce i z toho veřejnoprávního. Když jsem před pár lety začal uvádět vlastní pořad v regionálním vysílání Českého rozhlasu, zkoumal jsem, kolik mají v archivu mých písniček. Našel jsem jich jenom pět. Dost mě to překvapilo. Místo aby podpořili českou tvorbu, raději pouštějí zahraniční interprety a posílají tantiémy ven.
Není to částečně i tím, že některé z československých hitů jsou vlastně přezpívané zahraniční písničky a držitelé autorských práv jejich další vysílání nepovolili?
No je fakt, že tohle začal být po revoluci problém. Když chtěl člověk přezpívat nějakou cizí věc, musel o to začít žádat zahraniční vydavatelství, které danou píseň vydalo. To se dřív nedělalo.
Dnes ale musíte čekat na to, jestli to původní interpret schválí. Musíte mu poslat překlad českého textu té písně a splnit spoustu dalších podmínek. Je to hodně složitý proces, který trvá třeba i rok. Takže se na to hodně lidí vykašlalo.
Osobně si ale myslím, že chybějící autorská práva nejsou jediným důvodem k tomu, že se některé staré písničky nehrajou. Po revoluci tady zkrátka začal nový trend – všechno, co bylo slavné a oblíbené za minulého režimu, se najednou rušilo.
Skončily i hodně úspěšné pořady, jako byly Vega a Magion, které jsem uváděl (pořady pro děti a mládež). Z obrazovek zmizely, přestože měly po televizních novinách největší sledovanost. Je to velká škoda.
Ve svém současném pořadu v Českém rozhlase ale domácí písničky stále pouštíte…
To ano. Můj pořad se jmenuje Strom lásky mý a pouštím tam hlavně české písničky své generace. Je to hodinový pořad, takže si tam můžu zvát i hosty – známé muzikanty a kolegy z branže. Povídáme si, je to strašně příjemný. Prostor tam samozřejmě dostanou i mladí muzikanti.
Koho z mladých českých zpěváků jste si oblíbil?
Je tady spousta výborných mladých muzikantů. Hezké písničky mají třeba Chinaski, Petr Bende nebo Marek Ztracený. Našly by se i další dobré hlasy, bohužel řada z nich končí v muzikálech a tím pádem zpívají všichni stejně. Jejich projev je zaměnitelný.
Zaznamenala jsem, že jste se objevil v jedné epizodní roli v seriálu Modrý kód. Chystáte i další herecký počin?
Ne, nechystám. Tohle byl jenom takový ojedinělý výstřel do vzduchu, něco pro zpestření a pro legraci. Šlo o malou epizodu, ve které jsem si zahrál zraněného manažera na lůžku. Jenom jsem tam ležel a mluvil hrozně sprostě. Hrozně jsem se přitom styděl, protože já mluvit sprostě neumím. (Směje se.)
Co dalšího tedy plánujete?
Vyjedu znovu po republice s Leošem Marešem. On začal dělat před časem takový hezký pořad s názvem Staré pecky a vybral si mě, abych ho doprovázel. Takže spolu jezdíme po různých vystoupeních a je to hrozně fajn. Právě teď se chystáme do Mikulova do letního kina. Hrozně se na to těším. Navíc honorář z prvního koncertu poputuje na dobrou věc – na pomoc tornádem postiženému Hodonínu a okolí.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
