Sporťačka Inna Puhajková: Motorkaření mě strašně chytlo

Narodila jste se na Ukrajině, rodiče se na počátku 90. let odstěhovali do Česka. Jak snášejí, co se teď děje v jejich válkou zkoušené zemi?

Pro nás všechny je to mimořádně náročné, myslím si, že i pro ty, kteří na Ukrajině nemají žádné příbuzné. Válku prožíváme všichni, a obzvlášť na začátku jsme měli velký strach. Nevěděli jsme, co se bude dít, kam se to bude posouvat. Ten pocit bezmoci byl asi nejhorší. Naši příbuzní naštěstí žijí na západě Ukrajiny, kde je relativní klid.

V jakém oboru se rodiče v Česku uchytili?

Tatínek prošel vícero profesemi, začínal jako vychovatel na učilišti, pak nějakou dobu dělal tělocvikáře na základní škole. Až skončil u cizinecké policie, teď pro změnu pracuje u té městské, u něho to bylo různorodé.

Maminka měla vystudovanou vysokou školu pedagogickou. Už třicet let pracuje ve Vebě na tkalcovně. V Broumově, i když máte vysokoškolské vzdělání, není pracovních možností moc.

A co začátky malé Inny v cizině? Co jazyková bariéra?

Naši do Čech se mnou přišli jako s pětiletou, takže jsem téměř ihned nastoupila do školky. Měla jsem fantastické učitelky, které se mi krásně věnovaly, pomáhaly mi s češtinou. Během tří měsíců jsem se naučila plynule česky a už po půl roce jsem bez odkladu nastoupila do první třídy.

Studovala jste policejní školu, kde nejspíš byla i sebeobrana. Dokázala byste se postavit případnému agresorovi?

Prvky juda si už pamatuji velmi matně, protože když ho nevyužíváte, tak zapomenete. Na druhou stranu jsem nebojácný typ a mám v sobě dost kuráže, takže bych se určitě nezalekla. Já si nebezpečí vůbec nepřipouštím, což může působit lehkomyslně, ale věřím na to, že různými strachy si ty situace do života přivoláváme. Zároveň samozřejmě nebezpečí nechodím naproti.

Jak vám to šlo na střelnici?

Střelby jsme měli ve třetím ročníku, a co si pamatuji, šly mi dobře. Měla jsem dobrou mušku a docela mě střelba bavila. Nedávno mě napadlo, že bych si ji šla po dlouhé době jen tak vyzkoušet na střelnici v rámci zábavy. Nejsem fanouškem zbraní, neumím si úplně představit, že bych nosila zbraň v kabelce. Ve finále bych s ní byla víc nervózní než bez ní. To už bych raději upřednostnila pepřák.

Ve studiu policejního oboru jste už nepokračovala. Kdo nebo co maturantku Innu nasměrovalo na dráhu modelky?

S modelingem jsem začínala už ve dvanácti nebo třinácti letech u nás na Náchodsku. Potom mě oslovili hned v prvním ročníku na policejní škole a dostala jsem se do agentury NOVA Models v Praze, kde jsem působila téměř čtyři roky. Byl to pro mě vždy spíš koníček a příjemný přivýdělek během studia.

V devatenácti jsem pak na pár měsíců vycestovala do Koreje, kde jsem se věnovala převážně fotomodelingu. Hodně se mi tam dařilo, ale neměla jsem dokončenou školu, takže jsem se musela vrátit.

Nelákalo vás po maturitě pokračovat v modelingu v Koreji nebo jiné zemi?

Lákalo, a měla jsem to dokonce v plánu. Jenže hned po maturitě přišlo nečekané seznámení s Jardou a vše bylo nakonec jinak.

Kde jste hokejového mága Jaromíra Jágra okouzlila?

Nebylo to žádné originální seznámení, měla jsem v jednom pražském klubu rozlučku s přáteli a tam jsme na sebe přes společnou kamarádku narazili.

Pomohla tato známost ke vstupu do sportovní redakce televize Nova? Nebo byl sport odjakživa vaše hobby?

Nebudu si nalhávat, že mi to tenkrát na kamerových zkouškách nějaké ty plusové body nepřihrálo. Zároveň šlo o dobu, kdy Nova intenzivně hledala nové tváře, neokoukané moderátory. No a ve sportovní redakci chyběla žena, takže jsem se takzvaně objevila ve správnou chvíli na správném místě.

Který sport patří k vašim oblíbeným?

Nejraději mám tenis, který ráda sleduji i hraji. Hned za ním následuje hokej, ten teda hrát neumím, ale bruslení mi jde dobře. Díky Jardovi jsem navíc viděla stovky zápasů. Ať už v NHL, v Rusku, na mistrovství světa, nebo v české extralize.

Na začátku televizní kariéry jste pracovala jako sportovní reportérka. Tato profese vyžaduje znalosti, postřeh i umění zprostředkovat dění. Co bylo nejtěžší?

Na začátku jsem se učila psát reportáže, vyjížděla do terénu a podobně, což dělám vlastně dodnes. Jde o specifikum sportovních moderátorů, že se zároveň podílíme na výrobě sportovních zpráv.

Pak přišla nabídka na pozici moderátorky sportovního zpravodajství. Co obnáší kromě toho, že moderátora či moderátorku pravidelně vídáme na obrazovce, tudíž je populárnější?

V začátcích to bylo jinak, to jsem moderovala sport ráno ve Snídani s Novou i polední relace. Teď je mojí doménou odpolední a večerní vysílání. A do každé z těch relací ještě zpracovávám jednu reportáž.

Médii proběhly informace, že na Nově budete působit jako externistka. Po deseti letech končíte s trvalým pracovním poměrem. Proč?

V listopadu to bylo deset let, co jsem nastoupila na Novu, a i když mě práce ve sportu stále baví, přece jen je to po tolika letech už trochu stereotyp. Ráda bych rozšířila pole působnosti i na jiné aktivity, dovednosti, možnosti, a jelikož miluju cestování, tak chci mít volnější ruce i v tomto směru.

Pro diváky se ale nic nezmění. Stále mě budou vídat ve Sportovních novinách, jak byli zvyklí. Odpadnou mi převážně redaktorské směny, kdy jsem pouze vyráběla reportáže.

A co motorkaření, do kterého jste se pustila loni na podzim?

V prosinci jsme tréninky museli přerušit, protože probíhaly ve venkovní hale a byla už velká zima. Na jaře budeme určitě pokračovat. Učí mě Lukáš Pešek, náš bývalý nejúspěšnější závodník Moto GP. Strašně mě to chytlo. Řekla jsem, že budu chodit na lekce, dokud nedám v zatáčce koleno na zem.