Splnili si své sny. Mají vlastní zoo

Lepší prohlídku zoologické zahrady než s jejím ředitelem si člověk nemůže přát. Až na to, že René Franěk cestou neustále řeší menší i větší úkoly. Tamhle sebere obal od sušenky, jinde odkopne dva kameny z chodníku. Pak si postěžuje, že noční liják vymlel na cestách strouhy, a přemýšlí, jak to opravit. „Hned po té oslavě se do toho musíme pustit,“ oznamuje jednomu ze zaměstnanců.

Tou oslavou má na mysli výročí 25 let, kdy v Chlebech na Nymbursku svou zoologickou zahradu otevřel.

V obci s necelou pětistovkou obyvatel se tehdy naskytl objekt bývalé fary s přilehlým pozemkem. „Dnes bych vybral jiné místo,“ přemítá šedesátiletý ředitel s ohledem na to, že jiné, podle něj i výrazně kvalitativně horší zahrady, těží z atraktivnějších lokalit.

Na druhou stranu se tu setkal s pochopením sousedů i samosprávy a během let si mezi návštěvníky vybudoval skvělou pověst.

Na netradičním místě u kostela s hřbitovem našli svůj domov třeba klokani, nanduové, což jsou jihoameričtí příbuzní pštrosa, nebo asi nejvzácnější zdejší obyvatelé - primáti druhu langur duk, jež se chlebské zahradě jako první na světě podařilo rozmnožit.

Na pětihektarovém pozemku, který k původní malé zoo přibyl před deseti lety, je ještě dost místa a René Franěk hýří nápady, čím jej zaplnit. „Tady bude biotop poušť. Velbloudy už máme, dál tam budou třeba džejrani,“ jmenuje druh gazely žijící v Asii a pak se otočí na druhou stranu.

„Tamhle bude biotop hory, kde postavíme kýčovité čínské městečko - modré střechy, červené sloupy, žluté okapy. Žít tam budou třeba sněžní levharti nebo červené pandy.“

K založení zoo jako by byl René Franěk předurčen. „Už jako dítě jsem si na koberci udělal kruh z provázku, do toho jsem dal jedinou figurku zvířete, kterou jsem měl, ostatní jsem vystřihával z papíru, a stavěl jsem zoo.“

Později vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, k níž přidal ještě zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kterou ale podle svých slov nemohl z politických důvodů dokončit.

Každopádně si lze jen stěží představit obory, které by budoucí ředitel zoo zužitkoval lépe. V 90. letech se živil odchovem a prodejem zvířat, především papoušků, a jak sám říká, nejlepší „špeky“ si nechával. „Vztah ke zvířatům mi zůstal. První rande v zoo, žádost o ruku v zoo...“

Založení vlastní zahrady se proto ukázalo jako logický krok. Dříve žil v Kralupech nad Vltavou, poté v Úvalech, a jak se jeho kolekce převážně ptáků rozrůstala, čím dál víc lidí nakukovalo přes plot a prosili, aby mohli dovnitř.

„Když vám najednou přijede pět neohlášených autobusů, tak víte, že máte zoo,“ komentuje to s nadsázkou.

Přechod ze soukromého chovu nebyl podle jeho slov tak zlomový, neboť ještě před tím, než v roce 2004 začalo ministerstvo životního prostředí vydávat licence k provozování, byly podmínky nastaveny velmi volně.

Nejmenší plazi či bezobratlí našli v Chlebech místo v teráriích ve výukovém Mendelově ekologickém centru, na které je ředitel obzvlášť pyšný. Naopak mezi největší, návštěvnicky nejvděčnější druhy patří dva lví samci - berberský a jihoafrický - nebo rodinka medvědů ušatých.

„Mládě dokáže zařvat jako tyranosaurus tak, že když jste u něj blízko, tak byste se po...,“ popisuje ředitel.

Chovný pár medvědů, kteří pocházejí z jihovýchodní Asie, přicestoval do Chleb z Ruska, čemuž odpovídá architektura pavilonu s modro-bílými okny a zdobenými okenicemi.

„Sami jsme si ho vyprojektovali, dozorovali, zaplatili a vyhráli jsme s ním stavbu roku mezi zoologickými zahradami,“ chlubí se René Franěk, jenž na začátku vytyčil zahradě koncepci biotopů vody, pouště a savany, které se drží a podle níž vybírá vhodné druhy zvířat.

Na medvědinci upoutá i cedulka, hrdě oznamující, že vznikl bez dotací Evropské unie. Zoo Chleby jakožto obecně prospěšná společnost je živa především ze vstupného a sponzorských darů typu adopce zvířete.

Ředitel má vyhraněný názor na řadu témat, ať je to politika, nebo úroveň některých jiných tuzemských zoo, ale zároveň oplývá svérázným humorem, jemuž jsou vystaveni i návštěvníci.

Na vyhlídce nad výběhem medvědů je před skopičinami varuje snímkem z jakési zoo, kde medvěd drží v tlapách zakrváceného člověka. Zavěšené paroží, pod něž je možné si stoupnout, nazývá fotokoutkem pro muže. Ve starém džípu, z jehož sedadel se dají pozorovat lvi, se po stisknutí tlačítka spustí nahraný řev krále zvířat.

„To byste viděl, jak odtamtud děti utíkají,“ směje se. Vše korunuje nápis babybox na „schránce“, kterou se vhazuje krmení do výběhu lvů.

Mohlo by se zdát, že René Franěk děti nemá rád, ale opak je pravda. Pro lidská mláďata je Zoo Chleby ráj. Denně sem proudí autobusy se školkami a školami, v den reportáže jich už hodinu po otevření stálo na parkovišti šest.

Sám ředitel předal geny pěti potomkům, z toho dva nejmladší, které má se současnou manželkou, v zoo vypomáhají. Dceři je devatenáct, synovi patnáct.

„Většinou pracují brigádně v pokladně, občas mi pomůžou se zvířaty. Dcera půjde na ekonomku, to se taky může v zoo hodit, ale uvidíme, ještě je brzo,“ říká Alena Fraňková, která sem nastoupila na samém počátku, stala se hlavní zooložkou a později manželkou ředitele.

Na rameni jí při rozhovoru sedí Aruška, papoušek druhu Ara ararauna, která ji vnímá jako svého druha. „Vydrží tam sedět tak dvě tři hodiny denně,“ prozrazuje.

Zoologická zahrada budí představu takřka nonstop provozu. „Ale když je hezké počasí, nehrozí třeba bouřky, tak se dá říct, že ten den i někdy večer skončí,“ usmívá se Alena Fraňková. „Nedávno se nám ale narodili jeřábi, tak končíme třeba až v půl deváté, protože je ještě večer chodíme krmit.“

„Stavíme novou expozici, které říkáme Amerika. Budou v ní převážně drápkaté opice, ptáci, drobní jihoameričtí obratlovci,“ vyjmenovává Jiří Marek, ředitel zooparku, který najdete ve vesnici Zájezd na Kladensku.

Obývá ji pouhých 120 lidí, což je přibližně stejně jako druhů zvířat, které ve zdejší zoo chovají. A další přibývají, ostatně jednašedesátiletý ředitel věří, že se zahrada časem rozroste ze současného necelého hektaru rozlohy na zhruba pět až šest hektarů.

Nadšení z budovaní mu ale poněkud kazí rostoucí náklady na energie. Roční provoz zoo, která zaměstnává patnáct lidí, spolkne kolem devíti milionů korun. „Tolik musíme vydělat, abychom přežili. Jen elektřina z toho dělá milion.“

Jedna z nejmenších zoo v Česku, jež otevřela brány před třinácti lety, se přitom sotva nadechla po období pandemie. Výpadek návštěvníků při první uzávěře dokonce vedl k úvahám o omezení chovu, třeba formou prodeje zvířat.

Ředitel odmítá, že by jednou z variant bylo utrácení zvířat, na konkrétní opatření ale podle jeho slov naštěstí nemuselo dojít. Rozpočet Zooparku Zájezd, který je obecně prospěšnou společností, naplňuje z více než 90 procent příjem ze vstupného.

„Kromě toho nabízíme zážitkové programy, přednášky, prodej suvenýrů, provozujeme příměstský tábor,“ říká Jiří Marek a nezapomene ani na dotace od Středočeského kraje nebo ministerstva životního prostředí. Malou část pak tvoří odchov a prodej zvířat.

Návštěvníci v nelehké době podrželi zahradu i přesto, že nemohli přijít. „Koupili si třeba vstupenku předem. A pomohla i ostatní města, která vědí, že spousta jejich obyvatel k nám jezdí,“ podotýká ředitel.

Jeden z jeho synů je zoologem, snacha od dalšího syna, nyní na mateřské, působí jako zástupkyně zoologa a krmivářka. Více či méně vypomáhají v zoo i další členové rodiny. Jen manželka pracuje v „konkurenční” Zoo Praha, kde i ředitel léta působil.

„Syny mám celkem čtyři. Mě by vyřadili z chovu, jsou po mně samí samci,“ směje se vyučený chovatel cizokrajných zvířat, jehož dílem je i světově unikátní kolekce chameleonů, kterou můžete v zoo obdivovat.

Zásadním bylo pro Jiřího Marka setkání s Danou Fraňkovou (první manželkou ředitele Zoo Chleby), která v Zájezdu provozovala servisní firmu na převoz zvířat. Ona a její dcera Karina jsou vedle Markových druhou rodinou, která myšlence vdechla život.

„Jednou jsem k ní vezl nějaká zvířata, slovo dalo slovo a stal jsem se tu vedoucím,” popisuje Jiří Marek okolnosti zrodu budoucí zahrady. Společně se rozhodli, že některá z dočasně ubytovaných zvířat si ponechají, postupně jich přibývalo, začala se množit...

Už ani neví, koho napadlo, že by z toho mohla být zoo. „To jsme ještě netušili, co obnáší získat licenci,“ naráží na nezbytné posvěcení ministerstvem životního prostředí.

V současnosti se zoologickou zahradou smí nazývat 28 zařízení v Česku. „Všechny zahrady s licencí jsou dle zákona každé dva roky ministerstvem kontrolovány, zda dodržují zákonem stanovené podmínky k provozování,“ uvádí mluvčí instituce Dominika Pospíšilová.

„Musíte mít chovatelské prostory pro minimálně dvacet druhů ptáků a savců, k tomu patřičné zázemí, přípravny a sklady krmiv, izolace, karantény,“ jmenuje Jiří Marek jen něco málo z předepsaných podmínek, k nimž patří i vypracované plány pro případ úniku zvířete nebo vypuknutí nákazy.

Naštěstí na to není sám. „Předpoklad, že tady nastoupím, byl určitě velký,“ vstupuje do rozhovoru šestatřicetiletý Jiří Marek mladší. „Směřoval jsem k tomu i studium na České zemědělské univerzitě v Praze, které jsem ale nedokončil, protože jsem tady měl víc a víc práce. Z brigády se nakonec stal trvalý úvazek,“ líčí zoolog, jenž bydlí přímo v Zájezdu. Klidné spaní mu to podle jeho slov neruší, ačkoli přiznává: „To víte, že si občas řeknu: Ti lemuři nějak řvou, jdu je radši zkontrolovat.“

Dnes by Jiří Marek starší charakterizoval rodinnou zoo výstižněji jako zoo pro rodiny s dětmi. „Když si dítě vytvoří vztah i k tomu nejobyčejnějšímu zvířeti, je to správně našlápnutá cesta, aby našlo vztah k přírodě a pochopilo důležité věci. Tohle bychom rádi přinášeli lidem,“ říká a vyzdvihuje přínos zahrad, které se podle jeho slov změnily z někdejší pouhé sbírky zvířat v prostředek ochrany přírody.

„V dnešní přetechnizované době mají děti čím dál méně příležitostí, jak vidět něco z přírody,” domnívá se.

Zatímco novější část zahrady se rozrůstá na pozemku za obcí, původní jádro najdete uprostřed vesnické zástavby. „Zpočátku byly vztahy s místními dobré, starosta neměl námitky, ale to trvalo jen do chvíle, kdy začali jezdit návštěvníci. Je to malinká vesnička, byl tu klídek, a najednou za víkend přijelo několik tisíc lidí,“ ohlíží se ředitel a připouští, že ne všichni turisté jsou pořádkumilovní a parkují, kde mají.

Zoo se podle něj naučila se sousedy lépe komunikovat, leccos se také vyřešilo novým parkovištěm mimo obec. „Zakopali jsme válečnou sekeru, vycházíme si vstříc. Myslím, že teď je to dobré,“ dodává.

Jak moc při zakládání zoo záleží na sousedských vztazích, se teď přesvědčují v Janově na Svitavsku. Také tam se jeden z místních obyvatel rozhodl zúročit vztah ke zvířatům a dlouholeté chovatelské zkušenosti do výstavby zahrady.

Marcel Kohout se přes dvacet let věnuje především papouškům a vlastní také ptačí farmu na indonéském ostrově Bali.

„V Česku mám okolo dvou set loriů, na Bali přibližně dvě stě párů loriů a tři sta párů jiných papoušků a pět druhů zoborožců,“ upřesňuje.

Jak tvrdí, obyvatelé Janova si na chov papoušků nikdy nestěžovali. „Dokud jsem nezačal plánovat zoo, byli všichni sousedé našimi kamarády.”

Přiznává, že zoo je tak trochu „covidový“ nápad, zároveň splněný sen a důsledek rozšiřujícího se chovu. „Pravidelné cestování na Bali je únavné. Založil jsem rodinu, mám dva syny, covid nás více spojil, a jak jsem byl doma, začal jsem o tom přemýšlet. Jsem snílek a mám rád nové výzvy. Spojit příjemné s užitečným se mi zdá jako báječný nápad,” říká dvaačtyřicetiletý chovatel, v jehož vysněné zahradě, která má zabavit malé i velké, najdete kromě pavilonu papoušků také halu s plazy, obojživelníky či motýly nebo výběh s africkými kopytníky.

„Koncepci zoo, rozmístění pavilonů a vhodná zvířata navrhoval emeritní ředitel Zoo Jihlava pan Vladislav Jiroušek,“ doplňuje Marcel Kohout, jenž hodlá zahradu financovat z výdělků ze svého dosavadního podnikání s chovem a prodejem papoušků. V případě potřeby je podle svých slov připraven prodat i ptačí farmu na Bali.

Obecní zastupitele poprvé informoval přibližně před rokem a půl, a přestože ne všichni mu byli nakloněni, příprava po malých krůčcích postupovala.

Na veřejném projednání letos na jaře jej ale zaskočil odpor skupiny obyvatel. Jejich námitky vůči požadované změně územního plánu ve prospěch zoo se dají shrnout do čtyř bodů: obava z hluku, z dopravní zátěže pro obec, z vlivu na místní faunu a flóru a také pochybnosti o hospodárném nakládání s vodou v době zhoršujícího se sucha.

„S panem Kohoutem se běžně nepotkáváme. Osobní zášť vůči němu necítím, přesto jsem mu zcela otevřeně na zastupitelstvu sdělil, že svým dosavadním životem a podnikatelskou činností si nezískal moji důvěru,“ říká lékař Ján Bodo, zástupce primářky dětského oddělení Svitavské nemocnice, jenž v Janově žije přibližně sedm let.

„Protože odsud pochází manželka a mně se tady vždy líbilo, rozhodli jsme se tu založit rodinu. Máme zde dům se zahradou a těšíme se, tak jako mnozí, z venkovského prostředí a klidu,“ říká vedoucí petičního výboru, jehož cílem je nechat rozhodnout obyvatele v referendu.

To by se v obci s necelou tisícovkou obyvatel mohlo konat na konci září společně s komunálními volbami.

Projekt zoo na kraji malé obce považuje Ján Bodo za vhodný spíše do měst či jejich blízkosti. „Upřednostnil bych pozvolný udržitelný rozvoj před megalomanskými developerskými projekty. Přál bych si, aby zastupitelstvo respektovalo to, k čemu se zavázalo v územním plánu, to znamená, aby neměnilo charakter obce jako ,venkovského sídla v zemědělské krajině‘.“

„Zastupitelstvo zasedne na konci června, a pokud petice odpůrců bude mít všechny náležitosti, odsouhlasíme záměr referenda,“ řekl starosta Janova Luboš Jiskra.

Uznává, že vzhledem k času a financím, které už Marcel Kohout investoval, se vše mohlo vyjasnit dříve. Výhrady kritiků však nebere na lehkou váhu. „Je to legitimní reakce na tak velký projekt,“ domnívá se a svůj názor si nechává pro sebe, aby nikoho neovlivňoval.

Marcel Kohout se nyní podle svých slov vypořádává s námitkami občanů a s nepřesnostmi v předložených dokumentech, jichž si je vědom. „Byl bych velmi zklamaný,“ odpovídá na otázku, co kdyby projekt krachl. Lokalitu na okraji obce, která je jeho bydlištěm, považuje za ideální a věří, že první zoo v Pardubickém kraji se otevře přibližně za čtyři roky právě zde.

Může se vám hodit na Firmy.cz