Spisovatelka Tereza Boučková: S tátou neúčtuju

Ač se dvaapadesátiletá Tereza Boučková při každé příležitosti ohrazuje, že to není film ani o jejím otci Pavlu Kohoutovi, který jejich rodinu opustil, ani o Václavu Havlovi, s nímž její matka hlavní hrdinka filmu prožila hluboký milenecký vztah, diváci si za filmové postavy dosazují právě je. Nutno dodat, že právem.

„Hrdinové filmu mají reálné předobrazy, ale opravdu málo z toho, co ve filmu je, se stalo tak, jak to diváci vidí. Je to filmový příběh, ne dokument,“ ubezpečuje autorka. „Do filmu se třeba nedostal můj bratr, protože jsem moc nevěděla, jak s takovou mužskou pubertální figurou naložit. Zasadila jsem do děje, koho jsem potřebovala. Je to fikce vycházející z mých prožitků.“

Jste první, protože já bydlím v lese a stromy to nezajímá. Striptýz pro Havla se asi stane součástí životopisu, ačkoli znám tuhle scénu jen z vyprávění. Já jsem u toho nebyla!

Nemyslím, že se lidé v disentu chovali jinak než běžná populace. Disent měl ovšem jedno navíc: ti lidé se nebáli mít názor opačný než ten, který se hodil, a šli třeba za ten názor do kriminálu. Byli stateční.

Tak to se shoduje s filmem. Z okupace jsem byla vyděšená, ale pak jsem žila normálním dětským životem. Šok přišel, když mě kvůli otci nevzali na gymnázium. Mně to přišlo strašlivě nespravedlivé, protože otec s námi už léta nežil a nijak se o nás nezajímal. Vůbec jsem nechápala, za co mám pykat.

To se taky shoduje s filmem. Bylo to ten večer, kdy v televizi odvysílali pořad o Chartě a jejích signatářích včetně mého otce a spílali jim do zaprodanců a ztroskotanců. Když jsem to slyšela, sebrala jsem se a šla za tátou.

Nikdo nikoho neúkoloval. Vše vycházelo z iniciativy každého. Byla to doba, kdy byly telefony napíchnuté nebo rovnou vypnuté, takže když se mělo něco dohodnout, tak někdo musel donést vzkaz.

Občas jsem taky rozepisovala dokumenty. Svého času jsem pomáhala stránkovat na stroji přepsané knihy a třeba je vyzvedávala z vazárny a roznášela je. Málokdo si dneska uvědomuje, že všechno to bylo spojené s velkým strachem. Člověk to dělal, protože nemohl jinak, ale nevěděl, co ho za to čeká.

Když mi někdo říká, jak jsem byla statečná, tak odpovím, že jsem byla k disidentům vržená, že to původně moje volba nebyla. Nebyla moje volba, že mě nevzali ani na gympl, ani na herectví, po kterém jsem tak toužila, že mě vzali akorát na uklízečku. Moje volba byla vlastně jednoduchá. Je fakt, že mi při výsleších estébáci nabízeli, že když podepíšu, že s otcem nesouhlasím, že se distancuji, mám před sebou kariéru, jakou si budu přát. To ale pro mě byla taky jasná volba, protože jsem s tátou souhlasila. Většina lidí to měla těžší, měli co ztratit.

Nikdy bych nedělila společnost na ty, kteří se podvolili tlaku, a ty, kteří ne. Nám, Kohoutovým dětem, se třeba velmi snažil pomoci člověk, který se evidentně zaprodal režimu, režisér Evžen Sokolovský. Hodně se přimlouval za bráchu, aby ho nechali na DAMU dostudovat, přimlouval se za i mě a za sestru, abychom se na DAMU dostaly. Ona na dramaturgii, já na herectví. Nepřestala jsem si ho za to vážit, i když v televizi dávali ty s prominutím sračky, které cynicky točil.

Byla jsem sice vnitřně svobodná, ale hrozně jsem trpěla tím, že se nemůžu realizovat. My, kteří jsme nesměli vystudovat a mít nějakou profesi, jsme tím dodnes poznamenaní. Ve středním věku a s rodinou se to už těžko dohání. Mě dodnes mrzí, že nemám vysokou školu.

Sestra sice stačila odmaturovat, ale nedostala se už na vysokou školu a dělala, jako ve filmu, za kasou v kuchyni v hotelu. Začala pak vytrvale chodit za ministrem vnitra Obzinou, který byl zároveň poslancem a měl nějaké úřední poslanecké hodiny, a žádala ho, aby ji pustil studovat ven, když nemůže studovat tady. Povolil jí to a v roce 1978 odjela legálně do Švýcarska.

Bratr divadelní scénografii taktak dokončil, pak ho ale nikde nemého vzali a hrozil mu paragraf o příživnictví. Ten mně hrozil taky stále, protože nás vyhazovali i z těch nejpodřadnějších zaměstnání. Bratra vyhodili i od mytí oken. Chtěli nás dostat pryč z republiky.

Když se chartisté přifařili na ples železničářů, aby si taky udělali plesovou radost, brácha šel taky. Když viděl, jak tam tátu fízlové chtěli shodit ze schodů, zabránil tomu a druhý den podepsal Chartu. Jenže pak hrozila vojna a on začal mít strach, že se mu tam něco stane. Režim v těch letech na všechny, kdo se nepodvolili, strašně zuřil. Nakonec se tedy vystěhoval se ženou a synem do Rakouska.

Zůstala jsem tu s mámou sama, naše rodina se totálně rozpadla. Jedenáct let jsme sestru, bratra ani jejich rodiny neviděly, protože jsme ani jedna neměly pas. Máma nemohla vidět svoje vnoučata. Kluky, kteří se narodili sestře, znala jen z fotek. Strašně tím trpěla.

Moje máma nebyla žádná disidentka, měla jen bývalého muže, kvůli kterému měla problémy, tři děti, které se nějak vyhranily, a trable kvůli svým láskám. Nebyla politický člověk, můj otec jí ostatně kdysi vyčítal, že není v komunistické straně, když byl ještě komunista. Ale ona radši hrála volejbal, než chodila na schůze. Vždycky se řídila svým srdcem. Dnes jí je 77 let a srdce má stále na správném místě.

Já jsem toužila hrát divadlo, hodně jsem se věnovala i modernímu tanci a zpívání. Ale nemohla jsem to nikde dělat, odevšad mě vyhodili. Až po roce 1989 jsem zjistila, že si estébáci došli do amatérských souborů, kde jsem měla hrát, do provozoven, kde jsem uklízela, a zařídili mi vyhazov.

K psaní mě ale podnítila tátova kniha Kde je zakopán pes, kterou jsem sice nedokázala přečíst, ale nějaké pasáže o nás jsem přelouskala a řekla jsem si, že napíšu příběh naší rodiny ze svého pohledu. A tak vznikl Indiánský běh.

Ne. Jako zúčtování s mým vlastním životem.

Zvala jsem ho na premiéru, ale napsal mi, že se na to půjde podívat až normálně do kina.

Taky byl zván, ale neslyšel na to. Nakonec vždyť ten film o nich zas tak moc není… Anebo je?