Spisovatelka Petra Soukupová: Snažím se mít ráda všechny svoje postavy

To dělám i jindy. Je to moje podstata, v tom se pro mě nic nezměnilo. Ale jinak to moc dobré období není. Mám dceru na distanční výuce (rozhovor vznikl koncem března) a tím je všechno náročnější. Psychický tlak toho, že už to trvá rok a není moc k čemu se vztahovat do budoucna, dopadá na všechny.

Když píšu delší věc, mám ji naplánovanou a vím, že je dobré psát každý den. Myslím všední den, o víkendu nepracuji a psaní je práce. Tento rytmus se mi ustálil hlavně od narození dcery. Ať se mi chce nebo nechce, je to práce, která se sama neudělá.

Kdybych měla čekat jenom na to, až se mi bude chtít, to bych možná nikdy nic nenapsala.

Ano. Je to jedna z mých největších výhod, která mi pomáhá ve volném režimu fungovat.

Nevím, zda obecně, ale já bych se tím asi uživila, poslední léta jsou pro mě v tomto ohledu dobrá. Mám ale ještě jinou, pravidelnou práci, takže výdělky z knih jsou spíš bonusem.

Není to tak, že bych vyhledávala společnost lidí a pak je pozorovala. Umím si to spíš dobře představit a vcítit se do postav.

Ano. Samozřejmě, že někdy použiju i reálnou věc, drobnost, část historky, gesto, náladu, ale když si postavy dobře vymyslím, je mi jasné, jak se mají v určitých situacích chovat, co udělají.

Snažím se mít ráda všechny své postavy. A když nějakou nemám přímo v oblibě, jsem ráda, když jí lze rozumět, proč co dělá. Nepíšu postavy, které bych nebyla schopná pochopit.

Ne, i když je to možná trochu náročnější než psát ženy. Ale už se myslím ukázalo, že i to nějak zvládnu.

Myslím, že odcizení nesouvisí nijak zvlášť s dnešní dobou. Podmínky k životu se trochu změnily, to ano. Možná, že se rodiny rozpadají víc než před třiceti lety, kdy byla jiná ekonomická i společenská situace. Ale myslím, že vztahově či emočně to nějak horší nebo významně jiné není.

To nechci zobecňovat. Mnoho lidí se v knize možná najde, vidí se v různých situacích. Ale ten příběh je vymyšlený, i když se podobně někdo chová i v reálu. Nechci říct, že všechny rodiny jsou špatné nebo že to vždy musí dopadnout takhle.

Nemyslím si, že by Alice byla pohodlnější, v čem? A hrozné konce? No, já ukazovala vztah, o kterém si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ani nevznikl. Ale oni spolu zůstávají, žijí spolu a setrvávají ve vztahu i přes svou oboustrannou nespokojenost. Je to jistě vina obou. To oni si to tak nastavili.

Jistě, že to může být i kvůli dětem a myslím, že to tak do velké míry je. Ale samozřejmě, že je v tom i strach z neznámého, strach opustit, byť ne zcela uspokojivé, jistoty.

Ano, to taky. Ale je fakt, že jim nikdo pistoli u hlavy nedržel. Na začátku byl zřejmě chybný odhad, že by to mohlo fungovat, že se stačí trochu snažit. No a pak se sice každý nějak snaží, ale v podstatě se to míjí. Neumí se na představě života dohodnout, naslouchat si a chápat se. Vztahy jsou složité.

Za mě třeba Richardovo jistě. Nevím, zda jsou dnes lidi méně ochotní dělat kompromisy. To bych asi nezobecňovala. Ale jistě se míň potřebují, minimálně ekonomicky.

Mnoho vztahů dříve vydrželo, protože si žena těžko mohla dovolit odejít. Neměla kam a neměla na to prostředky. To se změnilo. Jistě je mnoho mužů, kterým to ale nevyhovuje.

Myslím, že ještě málo, a vlastně nechápu, co znamená být osvobozený až moc. To jde? Být svobodný až moc? Až moc vzhledem k čemu?

Pokud ženy berou o jednotky až desítky procent menší platy než muži na stejných pozicích, rovnoprávnost nemáme. To je jedna věc. Ale i v rodinách jsou stále uspořádány běžnosti tak, že se rovnosti neblíží ani náhodou. Mám na mysli starost o děti a o domácnost. Tam je k rovnosti ještě dlouhá cesta.

Nechápu vlastně tenhle postoj. Někdo by měl být u mytí nádobí sexy? A není náhodou sexy to, jak se člověk chová, a ne, jak vypadá? Jistě si dovedu představit mnoho mužů, kteří vypadají sexy i při mytí nádobí, ale když pak promluví, sexy rozhodně nejsou. Nebo že by někomu ubíralo na přitažlivosti, že myje nádobí? Proboha proč?

Když budu mít muže, kterého miluju a s kterým máme dobrý vztah, tak mi přestane připadat sexy, kdyby třeba vyšíval? Ne, to opravdu nechápu.

A jaká je tedy role muže? Kácet stromy? Ulovit mamuta? Nebo proč by neměl mýt nádobí?

No, to asi záleží, jak kdo chce a jak se ti dva, kterých se to týká, dohodnou.

V normálních časech Marla chodí do školy. Mohla jsem pracovat, když byla ve škole anebo měla kroužky. To vše teď odpadlo a je to trochu složitější. A když byla malá, taky jsem to musela oddělovat. Těžko můžu kreativně pracovat v přítomnosti malého dítěte.

Než chodila do institucí, měla na pár hodin hlídačku a já mohla pracovat.

Tak to prostě je, s tím se nedá nic dělat. Mám výhodu, že se mi dobře pracuje dopoledne. Kdybych byla typ, co se aktivuje večer, bylo by to horší. To už jsem unavená z činností běžného života.

Ano, rádio. A když jsem chodila pracovat do kaváren, taky tam vždy něco hrálo. Úplné ticho nemusím, ale ne, že bych ho nesnesla.

Asi spíš přísnější. Ale i přísnost má své limity. To by lépe řekli ostatní, těžko posoudím, jak to vedu.

V něčem se snažím být. Ano, řekla bych, že jo.

U nás doma se s dětmi moc nemluvilo. Dost se dbalo na vnější věci, jako je pořádek a řád. Tedy ne že bych je neměla ráda, naopak, ale nenadřazuji to tomu, jak se člověk cítí. Snažím se, aby se dcera cítila dobře, ale to zase neznamená, že by po sobě neměla sklidit talíř ze stolu.

Bylo ve filmu Klub rváčů, který se mi kdysi líbil, stejně jako kniha. Líbilo se mi a nevěděla jsem, že to je docela běžné německé jméno.

Jsem dramaturgem dialogů. Čtu scénáře a dbám, aby dialogy fungovaly v celku a autoři se drželi toho, co mají zadané. Aby byla zachována návaznost. Pak jsou ještě ti, co vymýšlí příběhy, a nad tím je hlavní dramaturg. Jsme všichni součástí většího týmu.

Když je neživý, knižní, příliš vysvětlující. Snažím se, aby dialogy odpovídaly tomu, jak lidi opravdu mluví. Takže postavy třeba nemůžou mluvit spisovně.

Ano, v seriálu je to dané vysílacím časem. Ve svých knihách si to určuji sama. Samozřejmě že v dětských knihách se vulgarismy snažím neužívat, ačkoli je fakt, že i děti mluví sprostě. V dospělých knihách to dávkuju podle toho, jak je to vhodné pro danou situaci. Když to do ní – podle mě – patří, použiju to.

Toho jsem vydyndala, když mi bylo deset.

Ta by si ho nevydyndala, kdybych já psa mít nechtěla. Máme dva psy, ale to se nijak moc netýká Marly. Já jsem je chtěla pro sebe, stejně jako asi tehdy moje matka. Taky by mi ho jinak nedovolila. Těžko může příčetný člověk pořizovat desetiletému dítěti psa a myslet si, že za to bude zodpovědné jen samo.

Máme rybičky. A líbí se mi plazi. Kdyby chtěla mít Marla strašně moc leguána nebo chameleona, asi by mě časem mohla přesvědčit, přestože i tady je to podobné jako s tím psem, je to starost spíš pro rodiče.

Vůbec, a to je zvláštní. Obvykle mám vymyšleno ještě během psaní aktuální knihy, ale to teď nenastalo. Další nápad nemám. Je v řešení, jestli teď budu psát scénář podle Klubu divných dětí. A jestli budu psát další knihu, tak spíš dětskou.

Z hlediska prodeje ty pro dospělé, ale to tak je obecně. Ale moje poslední dětská, Klub divných dětí, byla na dětskou úspěšná celkem dost.

Nijak zvlášť mě to nedojalo. A bylo s tím strašně práce, čemuž ten výsledek – i proto, že film proběhl celkem bez povšimnutí – neodpovídá. Psát knihy je pro mě lepší. Film je ostatně kolektivní práce, kniha je jen moje.

Po knihách moc nesahám. Mám načteno dost, je to moje práce. Čtu hlavně na dovolené, ale na té jsem dlouho nebyla. Nejvíc si odpočinu v přírodě a u seriálů.

Nevím, jestli jsem se dozvěděla něco, co bych nevěděla. Nevyhovuje mi, že se nedá plánovat moc dopředu, ale to jistě nejsem sama. Ale mnoho mých jistot zůstává, mám dceru, psy, práci, která mě baví. Nemůžu s kamarády do hospody, ale já nejsem moc společenský člověk. Takže pro mě to, co se děje, není žádná životní křižovatka a moc se pro mě nezměnilo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: