Článek
Nejmilejší knížkou jejího raného dětství byl Doktor Bolíto od K. Čukovského, četla ji pořád dokola. Dodnes ji má a čtou ji její děti. Pak se vrhla na foglarovky. „To byla moje srdcovka, ještě s nádechem tajemna a polozakázanosti, předávali jsme si je ve školní partičce. Naopak techničtější verneovky mě neoslovily,“ krčí rameny.
Dnešní knihy pro děti sleduje na vzorku vlastních potomků: Apolenky (6), Benjamína (10), Matyáše (11) a Malvíny (15), takže velmi dobře ví, co chtějí a co ne.
„Sami o sobě nejsou velcí čtenáři, čteme proto společně. Potřebují rychlejší tempo, než jaké stačilo nám. Jsou akční, zvyklí mít všechno tady a teď, nechtějí se dlouho začítat. Pokud je knížka příliš lyrická a nepřevládá od první stránky akce, úplně cítím, jak ztrácejí pozornost. A musím hledat delší cestu k tomu, aby ji vzali do ruky a dočetli až do konce. Současné děti jsou zkrátka jiné, neříkám lepší nebo horší, a je třeba s tím počítat. Poznají snad po prvních třech větách, jestli je bude příběh bavit.“
Nejdřív herečka
Pavlína se narodila v Písku a odmala se věnovala spíš sportu. „V rodině žádné umělce nemám, maminka je zdravotní sestra, otec učitel jazyků a překladatel. Rozvíjeli u mě a sestry hlavně fantazii a lásku ke knihám. Své okolí jsem obtěžovala tím, že jsem vyráběla leporela: něco jsem nakreslila a připsala větu dvě. Dostávali je jako dárky. Později jsem si psala deníky a občas i nějaký příběh, ovšem nedokončovala jsem je, měla jsem tendenci pořád začínat něco nového. Chodila jsem taky na dramaťák, hrála v amatérském divadle a později jsme se spolužáky vymýšleli vlastní hry.“
Po studiích herectví hostovala v řádce divadel, od pražského Národního, Rubínu a Reduty přes Kladno po Mladou Boleslav.
„Nikdy mě neoslňovaly role krasavic a milých křehkých dívek. Nejraději mám postavy, které mi jdou proti srsti a musím s nimi dlouho bojovat a trápit se, snad je v tom i kousek masochismu, nevím. Ráda vzpomínám na Dům Bernardy Alby, kde jsem hrála ošklivou, hrbatou a závistivou Martirii. Úžasná dřina – i výsledek. Před premiérou se hroutím, ale pak mě těší, že jsem to zvládla. Zatímco když jde vše hladce, říkám si, že je asi něco špatně.“
Naposledy si zahrála v Mladé Boleslavi v silné izraelské hře o životě dívek z ortodoxního prostředí. A v pražské Viole se na říjen chystá obnovená premiéra představení o K. J. Erbenovi.
Vše zlé může být i dobré
S manželem Lukášem se poznala v divadle v Kladně. „Velmi brzy jsme věděli, že spolu chceme být, ale oba jsme měli dlouholeté vztahy. Ani jeden z nás není ze své podstaty sobec, bylo velmi složité bojovat za naše štěstí na úkor štěstí někoho jiného. A nepůsobit zbytečně bolest. Když jsme v divadle po dvou měsících rozdávali pozvánky na zahradní slavnost spojenou se svatbou, brali to kolegové jako vtip, říkali: Vždyť jste spolu ani nechodili! Byl to hazard, ale rozhodně nelitujeme. Skvěle se doplňujeme: on je praktický, já pravý opak, takže spoustu věcí ošéfuje a já dodám nápady.“
S manželem Lukášem a kamarádkou Jarmilou Vlčkovou v představení o K. J. Erbenovi.
Před čtyřmi lety měl Lukáš těžkou nehodu na motorce. Týden před Vánocemi ho na pražské křižovatce srazil řidič jedoucí na červenou. „V noci zazvonili policisté a bez zjevné znalosti psychologických postupů mi sdělili, že můj muž je na operačním sále a jeho stav je vážný. Seděla jsem ve tmě v kuchyni a cítila, jak na mě doléhá nesnesitelná tíha. Apolenka byla mimino, jeden syn ve školce, druhý prvňáček, nejstarší dcera v páté třídě.
Tenkrát jsem si plně uvědomila, jak moc je člověk zranitelný, pokud má velkou rodinu. Netušila jsem, jak dětem tu zprávu sdělit, jak všechno zvládneme, jak řešit finanční situaci, prožít Vánoce. A úplně mě ochromilo vědomí, že i když vše dobře dopadne, už celý zbytek života budu s dětmi prožívat jejich bolesti a trápení.“
Nakonec se ukázalo, že vše špatné je i pro něco dobré. Pavlína zjistila, kolik fantastických lidí kolem sebe má. Denně volali přátelé a nabízeli finanční i jinou pomoc. A děti se rychle osamostatnily. Matyáš dostal klíče od bytu, cestou ze školy vyzvedl Benjamína, začali sami jezdit metrem, tramvají…
Velkou rodinu považuje Pavlína za největší životní štěstí.
„V té době jsem musela zrušit spoustu nasmlouvaných představení v divadle Láryfáry, které jsme založily roku 2006 s kamarádkou a kolegyní Jarmilou Vlčkovou, abychom na mateřských profesně nezakrněly. Vymýšlely jsme vlastní hry, takže zatímco jiné maminky v parku řešily kojení a prdíky, my se dohadovaly, jestli naše postava bude mít dredy, klobouk nebo obojí,“ vzpomíná.
Čas, který jí po manželově nehodě vznikl, využily k napsání první společné knížky Viktor a záhadná teta Bobina.
Konečně spisovatelka
Zkoušely napsat každá kousek, kapitolku – a druhá pokračovala. Jenže ta, která text přebírala, se často bránila, že to cítí jinak. Takže zvolily jiný postup. „Nejdřív vše do detailu prodebatujeme, párkrát se i pohádáme, dokud není vše jasné. Pak si sedneme v kavárně k počítači a formulujeme společně každou větu.“
Děti jsou pak jejich prvními recenzenty. Když je děj nestrhne, autorky pokorně přepisují…
Přiznává, že se nesnaží přiblížit klasikům jako K. J. Erben nebo B. Němcová, byl by to předem prohraný boj. Naopak hledá pro děti zajímavá a neotřelá témata ze současného světa s nenápadně výchovným přesahem. První dvě (druhá se jmenuje Viktor a případ zmizelého psa) jsou detektivky pro věk 8–12 let, ale čtou se s úspěchem i ve školkách.
Třetí knížka, Hra o sen, je pro starší děti od 10 do 15 let. Jde o napínavou knižní reality show o desítce nadaných dětí ze sociálně slabých rodin, které se přihlásí do soutěže Tajný mecenáš.
Velkou inspirací bývají lidé a příhody z nejbližšího okolí včetně potomků. „Snažím se vypozorovat, co by je mohlo nadchnout a čím se trápí. V první knize jsem si půjčila tetu mého muže, která byla v Klubu dlouhánů, a staroušky kolem mojí babičky. Ve druhé se odráží moje zkušenost z dětství na socialistickém sídlišti: moc jsem si přála pejska, dokonce jsem za sebou tahala na vodítku míč a dávala mu pokyny jako živému zvířeti. Na okolí jsem působila trochu jako blázen.
Nakonec mi rodiče psa koupili a dnes už mám několikátého. Občas u nás vypukne spor, kdo půjde venčit, ale v zásadě doporučuji pejska do každé domácnosti. Vede děti k lásce, zodpovědnosti a nesobeckosti, a taky je s ním zábava.“
Na její nový příběh o holčičce-uličnici se mohou začínající čtenáři těšit právě teď na podzim.
Nejvíc o vlastní rodině prozrazuje zbrusu nová kniha Tajemství rodiny M.; napsala ji sama, vyjde na jaře a je o třech sourozencích pátrajících po rodinném tajemství. A teď v říjnu se na pultech objeví příběh pro začínající čtenáře o holčičce-uličnici Eliška andílek.
Velká rodina
Pavlína a Lukáš, který je ze čtyř dětí, chtěli od začátku velkou rodinu. „Občas se lidi diví, jak všechno zvládáme. Naštěstí máme skvělé babičky. Staly se z nich kamarádky, komunikují spolu, kdy která pomůže, co uvaří. Jsou úžasné. V tom máme obrovské štěstí. Manžel je taky báječný, vedeme si podrobné diáře, kam zapisujeme a rozdělujeme všechny úkoly a povinnosti.“
Oba se navíc dokážou překvapovat a dávají si jen zážitkové dárky. Skákali padákem, objevovali zajímavá místa, užili si lahůdky ve vyhlášených restauracích…
„Já nejraději relaxuju aktivně, potřebuju se fyzicky vybít. Abych nekřičela na děti, směruje mě manžel takticky k pohybu, říká: Měla by sis zaběhat, zacvičit. Vracím se uřícená, vyplivaná – a šťastná. Jóga by pro mě nebyla.“
Na otázku, co by si chtěla splnit, až bude víc času, zavrtí hlavou. „Sny se snažím neodkládat a plním si je průběžně. Aspoň jeden je ale pořád přede mnou: kdysi jsem jezdila na koni a ráda bych se k tomu vrátila. Pořádně, ne jednou za měsíc.“
Může se vám hodit na Zboží.cz: