Spisovatelka Kristýna Trpková: Nic špatného ve svém životě bych neměnila

Co je na psaní detektivek nejtěžší?

Nejtěžší je si ohlídat detaily – kde kdo v kolik byl, co měl na sobě, jaké stopy pachatel zanechal, kde mohl nebo nemohl být zachycen na kameře a podobně. Psát detektivku je hlavně o logice a musíte si dávat pozor, aby fakta byla pro čtenáře neprůstřelná, aby všechno sedělo.

Musíte si dávat pozor i na indicie o pachateli? Aby jich nebylo moc či málo?

Určitě, musíte to umět správně vybalancovat, stejně jako napětí a vyšetřování s prostorem pro hlavní postavy. Psychologie postav, vraha, obětí, kriminalistů, efekt velkolepého odhalení, to vše musí přirozeně plynout.

Prý vám při psaní radil i příbuzný, který u policie pracuje.

Ano, tchán. Ale třeba první knihu jsem mu dala číst až teprve v okamžiku, kdy bylo jasné, že bude vydaná. Ze začátku jsem totiž nikomu neříkala, že píšu, tudíž jsem se s nikým neradila. Nechtěla jsem se zařadit mezi tlučhuby, co jen mluví o tom, že napíší knihu, ale nikdy se k tomu nakonec nedokopou.

U dalších knih mě pak na nějaké věci upozornil, ale vesměs šlo o detaily, které se týkaly například vedení výslechu a toho, jak to v reálu chodí.

Pro knihu jsou však určité standardní postupy nežádoucí, retardují zápletku, takže některé jeho poznatky jsem pak do příběhu třeba ani nezapracovala. Například u výslechu potřebujete, aby dialog byl napínavý a odsýpal, tudíž postava obhájce, na kterého má obviněný správně nárok, bývá z knih vypouštěna, protože tam zkrátka není žádoucí.

Informace a detaily o práci kriminalistů jste si tedy sháněla zcela sama?

Ano, všechno jsem si hledala na internetu. Bylo to časově náročné, ale na stránkách Policie České republiky bylo naštěstí vše velmi dobře popsané. Kvůli vyšetřovacím postupům a soudním pitvám jsem si pak pročítala třeba i skripta či diplomové práce.

Pokud máte například mrtvolu v pokročilém stadiu rozkladu, musíte si zjistit všechno o procesu dekompozice (rozklad mrtvé organické hmoty vrcholící mineralizací, tedy úplnou přeměnou na látky anorganické – pozn. red.), protože ji ovlivňuje mnoho faktorů, třeba v jaké půdě bylo tělo umístěno, co měl dotyčný na sobě apod. Od toho se totiž odvíjí rychlost jeho rozkladu.

Opravdu se dá všechno vygooglit?

Dnes už asi ano, ale pro mě jako pro laika to bylo vždy hrozně náročné. Ale před nedávnem si mě pozvali z ústavu soudního lékařství a nabídli mi možnost konzultací. Při té příležitosti jsme s panem primářem naťukli i to, jestli lze v dnešní době provést opravdu dokonalý zločin.

Shodli jsme se však, že většina těchto zdánlivě téměř dokonalých zločinů stejně vždycky dříve či později na něčem ztroskotá, často jde třeba o úplnou banalitu. Při dnešních vyšetřovacích metodách aby se pachatel bál na místě činu i dýchat.

To jsou už vyšetřovací metody tak dokonalé?

Ano, až si říkám, co budeme jako spisovatelé dělat za dvacet let, jestli budeme mít vůbec o čem psát, jestliže se ty metody budou ještě dál posouvat. Už teď mi spousta dobrých nápadů na dobrou zápletku ztroskotala právě na tom, že v praxi by takovou věc kriminalisté nebo lékaři prakticky hned odhalili.

Vaše nejnovější kniha Vetřelec uzavírá trilogii s ústřední dvojicí kriminalistů Laurou Linhartovou a Adamem Benešem. Proč jste svoje hrdiny nekompromisně utnula už po třetím případu?

Nechtěla jsem sklouznout k tomu, že kvůli penězům nebo čtenářské oblíbenosti hrdinů začnu psát nekonečný seriál, protože to mě na mých oblíbených autorech vždycky štvalo. Říkala jsem si, že spoustě detektivních sérií by paradoxně mnohem víc slušelo, kdyby těch dílů měly méně. Méně je někdy více a v nejlepším se má přestat. Tím jsem se řídila.

Měla jste dopředu všechno promyšlené, než jste začala psát?

Měla jsem promyšlenou zápletku mezi hlavními hrdiny, stavěla jsem na příběhu detektivů, a také první zločin. Za pochodu jsem pak vymýšlela zločin do druhé a třetí knížky.

Podle čeho jste je volila?

Podle toho, o čem mě dřív bavilo číst. Stále si připadám víc jako čtenář než jako autor, na to spisovatelství si teprve zvykám. Je logické, že píšu to, co mě baví číst. I proto v mých knihách nemají prostor rádoby rituální, sériové vraždy, žádné přehnané násilí. Mám ráda poklidnější detektivky, kde je jedna oběť, jeden konkrétní zločin. Zajímají mě spíše jednotlivé stopy, zamotaný průběh vyšetřování, psychologie postav. To mě vždy bavilo víc než třeba akční střílečky.

Trefovala jste se do témat, která ve společnosti rezonují. Kde jste se inspirovala? Hledala jste kriminální zápletky i v médiích?

Zprávy prakticky nesleduji, ani nemáme televizi. Pro mě jako pro čtenáře byla vždy mnohem atraktivnějším námětem vražda mladé dívky než nějakého vysoce postaveného úředníka nebo podnikatele. I proto jsem ji asi dala hned do prvního příběhu.

Druhý zločin se pak týkal zmizelých dětí, což je logické, protože jako mámy tří poměrně malých a zranitelných dětí se mě toto téma velmi dotýká.

K napsání Vesnice mě mimo jiné nakoplo i zhlédnutí dokumentu o Madeleine McCannové (v r. 2007 zmizela tehdy tříletá holčička ze své postele v prázdninovém apartmánu v Portugalsku, kde byla s rodiči z Velké Británie na dovolené – pozn. red.).

Odjakživa mě iritovalo, jak málo času a prostoru se dnes zločinům páchaným na dětech v médiích věnuje, všichni raději píší o politice a jiných, mnohem nepodstatnějších věcech, protože je dokázané, že veřejnost o takových případech nerada čte a například novinám pak klesají prodeje. A o ty jde spoustě lidem mnohem víc než o informování společnosti o důležitých tématech, myslím tím opravdu důležitých. Což je k vzteku a tenkrát se to zrovna tak sešlo, že mi to prostě nedalo. Musela jsem o tom napsat.

Vidíte a já myslela, že lidé jsou na dětské téma citliví. Když se ztratí dospělý, neprožíváme to zdaleka tak hluboce.

Mám dojem, že my Češi jsme v tomhle extremisté, jako bychom jeli podle pravidla „všechno, nebo nic“. Buď věci hrotíme, nebo je neřešíme vůbec.

Na jednu stranu jsme přehnaně úzkostliví, pokud jde o děti, řešíme každou prkotinu a nudli u nosu jako jadernou fyziku, na druhou stranu jsou tu pak ale tací, co jsou schopní nechat nemocné dvouleté dítě doma úplně samotné. Spousta lidí má navíc často pocit, že všechno to špatné se děje jen ve zprávách, že jim se to nikdy stát nemůže. A to je podle mě špatně.

Když už jsme u dětí, jak se k výchově stavíte vy?

Snažím se držet zlatý střed. Vyhýbám se knihám, příručkám i radám z internetu, protože to je cesta do pekel. Dnes je milion výchovných směrů a názorů, zároveň se neustále zvyšují nároky na matky. Já osobně vždycky říkám, že nejlepší je selský rozum. Ten používaly už řady generací matek přede mnou a rozhodně si nemyslím, že by to dopadlo špatně.

Dřívější výchova rozhodně nebyla tak zlá, jak se často tvrdí. Naopak. Rodiče sice byli přísnější, ale vyplácelo se to. Popravdě když vidím, co vyrůstá z dnešních dětí, jak svým rodičům mnohdy „vládnou“, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Prudce stoupá agresivita mladistvých i výskyt nejrůznějších poruch.

Já jsem hodná máma, milující, respektující, ale děti mají řád, jasně nastavené mantinely. A jakmile vidím, že dělají, co nemají, tak prostě dostanou. Rozhodně se s nimi nemažu.

Jak jste zvládla začít kariéru spisovatelky na mateřské? To jste měla tolik volného času?

Tehdy jsem měla jenom dvě děti a byl mezi nimi malý věkový odstup, takže jejich režim šel dobře sladit. Chodily spát stejně a vyhrály si. Chtěla jsem tedy toho volného času využít jinak než úklidem nebo brouzdáním po sítích.

Hodně jsem četla detektivky. Vždycky mi připadalo, že v jiných knížkách se toho moc neděje. Ale čím víc jsem toho přečetla, tím více jsem v knihách hledala chyby, co by šlo udělat nebo vymyslet lépe. Pak jsem si jednoho dne řekla – tak si zkus napsat něco sama, ty chytrá. A jelikož jsem dost impulzivní člověk, najednou jsem asi dva týdny nato seděla u počítače a zakládala dokument ve Wordu.

Stvůru jste napsala za tři a půl měsíce, Vesnici za dva půl, a Vetřelce dokonce za měsíc a půl. Máte nějaký spisovatelský návod, jak docílit tak rychlého tempa?

Určitě nemám, to, že se mi to povedlo takhle rychle, byla spíše souhra okolností. Tenkrát jsem byla potřetí těhotná a chtěla jsem stihnout napsat trilogii do porodu, nevěděla jsem, jak pak budu s nejmladším dítětem fungovat.

Navíc byl covid a největší lockdowny, takže se stejně nikam nesmělo. Roli sehrálo také prvotní nadšení a zápal. Zároveň na to ale padal všechen můj volný čas, úplně všechen. Pendlovala jsem jen mezi dětmi a počítačem.

Musela jste mít velkou disciplínu. Byla jsem do toho hodně ponořená, až nezdravě. Když jsem nepsala, dělala jsem si alespoň poznámky. Pokud jsem nesplnila stanovený limit počtu slov, byla jsem ve stresu. Vetřelce jsem dopsala asi měsíc před porodem a hned jsem rozepsala další knížku.

Po návratu z porodnice jsem stihla dodělat ještě další dvě knihy, ale pak to na mě všechno dolehlo. To tempo bylo dlouhodobě neudržitelné, vystřídal ho útlum. Teď píšu podstatně pomaleji, ale k tomu původnímu režimu bych se popravdě vracet ani nechtěla. Už to hraničilo s obsesí.

Dáváte si momentálně od psaní pauzu?

Píšu odhadem dva dny v týdnu, když mi to čas a okolnosti dovolí. Někdy cítím, že by to šlo, ale zrovna jsme na dětském hřišti, takže mám smůlu. Dělám si aspoň poznámky na mobilu. To je taková moje záchrana, protože poslední dobou strašně zapomínám.

Cítím na sobě, že si můj mozek potřebuje odpočinout od všech těch kriminalistických postupů, takže po trilogii s Laurou Linhartovou vyjde samostatný thriller. Vyšetřování zde bude upozaděné, hlavní roli sehraje pět sourozenců s matkou, kteří učiní na zahradě jejich starého domu záhadný objev. Spolu s ním v rodině ožije i 25 let staré tajemství. Ale na to, jak jsem si myslela, že si u psaní tentokrát odpočinu, to nakonec byla moje nejkomplikovanější kniha.

Když vám psaní takhle jde, máte za sebou určitě alespoň nějaký literární kroužek?

Vůbec. K psaní jsem nikdy netíhla. Pamatuji si akorát, že jsem na prvním stupni psala nějaké dětské příběhy a pak je předčítala před třídou. Všichni mě v tom podporovali, protože se tak z nudné hodiny ukrojilo třeba deset minut. Ale to bylo všechno.

Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu psát. Bylo to impulzivní a nečekané. Práce kriminalistů mě ale odjakživa zajímala, jednu chvíli jsem chtěla být soudní lékařka, později jsem chtěla studovat psychologii. To ale nedopadlo kvůli nepříznivé finanční situaci v rodině. Myslím, že do jisté míry si to tím, o čem píšu, kompenzuji.

Ve vašich knihách se objevují motivy alkoholismu, domácího násilí… To všechno máte za sebou?

Máma pochází z rodiny, kde otec bil matku a hodně pil. Můj otec byl pak to samé v bledě modrém, což se na mně samozřejmě podepsalo.

Trpěla jsem úzkostmi, které nakonec v pubertě vyústily až v poruchu příjmu potravy. Měla jsem období asi čtyř a půl let, které jsem prakticky strávila s hlavou v záchodě.

A vůbec nešlo o to, že bych řešila postavu, jak se spousta lidí dnes o bulimii mylně domnívá. Byl to takový můj způsob, jak jsem se vypořádávala se situací doma, druh sebepoškozování spíš než cokoli jiného. Ale tomu všemu se podrobně věnuji v připravované autobiografické knize, kterou plánuji vydat.

Dá se s něčím takovým vypořádat?

První věc, která mi moc pomohla, byla, když jsem si po maturitě ihned našla práci a odstěhovala se z domu. Dělala jsem tenkrát asi za padesát korun na hodinu. K lepšímu se pak vše obrátilo poté, co jsem opustila toxický vztah, ve kterém jsem do té doby setrvávala, a našla si nového partnera. Konečně jsem měla v životě stabilitu a nějaký záchytný bod.

Pak jsem nečekaně otěhotněla, a právě tehdy ve mně něco definitivně přecvaklo. S příchodem dítěte a tou zodpovědností jsem si uvědomila, že už takhle dál žít nechci a že prostě musím být zdravá.

Našla jste dobrý směr?

Určitě. Dlouho jsem měla špatný pocit z toho, že nemám vysokou školu. Odmala jsem žila v přesvědčení, že bez školy jednou skončím bez peněz jako moji rodiče. Hrozně se mi ulevilo, když jsem si tohle v hlavě přenastavila a došlo mi, že tím život nekončí. Spadl ze mě všechen ten stres a tlak.

Zároveň mi moc pomohlo přijetí a uvědomění, že moje dětství, dospívání a nemoc mi ve finále daleko více daly, než vzaly. Dnes můžu s čistým svědomím prohlásit, že kdybych se mohla vrátit v čase, nic z toho špatného bych na svém životě neměnila. Jen díky tomu jsem tam, kde jsem, a jsem taková, jaká jsem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Vesnice - Kristýna Trpková (2022, pevná), Rozsudek smrti - Kristýna Trpková (2021, pevná)