Spisovatelka a kaligrafka Nikola Klanicová: Celý život jedu nadoraz

Ani ne. Mně totiž dost vadí rutina. Když jsem pracovala v kanceláři, tak jsem třeba musela po dvou měsících hledat jinou trasu, kterou tam pojedu. Deprese v neděli jsem měla ne z toho, že půjdu druhý den do práce, ale z toho, že to bude zase stejné. Deprimovalo mě, že jsem seděla celý den v práci, kterou jsem měla za dvě hodiny hotovou. Takže mně to vyhovovalo víc v baru, kde se dělá krátký a dlouhý týden, a pak má člověk čas pro sebe. Později jsem ze stejných důvodů pracovala v kasinu. Tyto práce měly navíc výhodu, že jsem nemusela ráno vstávat, což nesnáším.

Krupiérku. Moc mi nejdřív nebylo jasné, proč mě osud na některá místa zavál. Až později jsem pochopila, že když chci psát knížky, bylo vlastně úplně ideální projít si různá prostředí a setkat se zblízka s různými typy lidí, které jsem tam potkávala. Tenkrát jsem ještě nevěřila, že můžu dělat věci, které mě baví, a uživit se. Málokdo uvažoval, že půjde cestou seberealizace. Nebyli jsme k tomu vedeni. Jako žena z vesnice jsem ale věděla, že některé věci dělat nechci.

Práci na statku. Na poli jsem si toho užila. Do toho ten rytmus. Vesnický život je strašně determinovaný. Tam je člověk figurka v soukolí přírody, protože v určitý moment se musí zasít a pak se o rostliny starat. Jakmile jednou ta rajčata nezaliješ, je po nich. Měli jsme asi miliardu zvířat, i divokých, protože otec byl myslivec. Milovala jsem třeba perličky. Koček jsme měli zhruba deset a taky divočáčka, ale ten, když vyrostl, tak to úplně dobře nedopadlo.

Ne. Já se cítím výborně třeba v Tokiu. (smích) Velká města mě fascinují. Kdybych měla čas, tak bych studovala, jak města fungují a jak se tam lidi stahují. Že tam jdou, ani nevědí proč, je to podvědomé a je to nenormální, protože komfortní to tam pro ně často není. Miluju velká města jako turistka. Vyhovuje mi to ale jen na čas. Neřešíš, čím se tam budeš živit, kde budeš bydlet. Jedeš tam utratit peníze, které si předem určíš. Je to, jako když si jdeš zagamblit pro radost. Je to pro mě pozorovatelská mise.

Ano, a strašně ráda cestuju. Snadno spadnu do svého světa, takže potřebuju vidět věci z odstupu. Když odjedu, tak to najednou uvidím. Věci se strašně zvětší, když jsi s nimi dlouho, a potom odjedeš a zjistíš, že to jsou malichernosti. Třeba v Japonsku je ohromné, jakým způsobem tam umění komunikuje. Díváš se na tradiční divadlo „nó“, což jsou několik set let staré divadelní hry, a ty mu rozumíš. Nerozumíš samozřejmě řeči, to ale často ani místní, neboť ty hry jsou ve starobylé formě řeči, ale dovedeš to sledovat a chápeš, o co tam jde. V divadle „nó“ se postavy často zvláštně pohybují, téměř se vznášejí. Jiné světy jsou pro ně normální. Došlo mi, že možná proto tak milovali zpěváka Michaela Jacksona. Vždyť ty jeho pohyby popírají naše zkušenosti s gravitací. V mé realitě se taky prolínají různé světy, třeba umění a věda, a souvisí to s tím, že jsem na škole studovala struktury, které mají určité zákonitosti, pravidelnost, jichž se můžeme chytit. Ať to byly struktury, které se vynořují ze souboru dat, nebo vzory na tygří srsti.

Geochemii. Chodila jsem tenkrát na přednášky na hvězdárnu a kamarádka se mě jednou zeptala, proč raději nejdu na univerzitu. Tak jsem si řekla, proč ne. Obešla jsem všechny vysoké školy v Brně a jednoznačně zvítězily fyzikální a přírodovědné obory. Když jsem viděla, co je v geologii za předměty, znělo mi to jako sen. Z dětství si pamatuju, že mě přitahovaly ústřičné staré lastury, které jsem nacházela v poli. Nešlo mně do hlavy, kde se to tam vzalo a jak tam mohlo být dřív jezero. Nakonec jsem si vybrala geochemii, protože mě zajímala termodynamika – směr procesů na této planetě. Hotová magie.

Na tu školu nedám dopustit, dala mi moc. Třeba mi otevřela oči v tom, že jsem se v mnohých věcech zbytečně podceňovala. Že někdo je dobrý v určitém směru, na co jiný ne. Dřív jsem si myslela, že když mi něco nejde, jako třeba účetnictví, že je to má chyba, protože musím umět všechno. Což je deprimující a zabrzdí tě to. A pak jsem přišla na to, že si na to můžeš někoho sehnat! Postupně jsem se naučila, že efektivní je jít po tom, co mi jde, než marnit potenciál. A taky jsem se utvrdila v tom, že nejsem týmový hráč a potřebuju dělat věci sama, třeba v noci, a svým tempem. Nemám konstantní výkon. Dělám rychleji a pak si potřebuju odpočinout.

Když najdu obrázky z dětství, tak v nich mám často písmena. Možná by to dneska byla i nějaká diagnóza, že jsem tam neměla domeček… (smích) Moje matka říká, že jsem byla ve druhé třídě týden nemocná, našla jsem v knihovně učebnici ruštiny, a tak jsem se naučila azbuku. Písmena mě prostě fascinovala.

Vlastně už v útlém mládí, ale spíše amatérsky. Po zkušenostech s různými zaměstnáními jsem chtěla přijít na něco, co můžu dělat sama a podle sebe. Chtěla jsem psát knihy, ale nezdálo se mi reálné si tím vydělávat peníze. Kaligrafie mi přišla jako krásné řemeslo. Věděla jsem, že je to běh na dlouhou trať, ale mně to vůbec nevadilo. Našla jsem si odborníky v zahraničí a učila jsem se od nich. Byla jsem na kurzech v Německu i v Itálii. Pro mě je to dneska už osmnáct let práce. A že jsem studovala na vysoké něco jiného? Nikdy jsem to nevnímala jako nesourodé oblasti. Protože i písmo je svým způsobem určitá struktura.

Tvé písmo jsem viděla a můžu říct, že je dobré. Vlastně všechna jsou dobrá a já je nehodnotím. Nesmíš porovnávat neporovnatelné. Rozdíl je, když ho někdo používá na zaznamenání myšlenek a když někdo píše, aby to hezky vypadalo. Je pravda, že dříve krásné, úhledné písmo reprezentovalo. Třeba pro mou babičku to bylo důležité. Podle jeho úrovně se lidi hodnotí i dnes. Ale je to nesmysl, protože se dá natrénovat, podléhá času a módě. Ve svých kurzech často učím dospělé lidi navazování písma. Je zajímavé, kolik v sobě máme automatismů. Jak těžké je udělat něco vědomě. Naštěstí je naučitelné, jde o pohyb.

Ano, jsou v ní i cvičení a volné řádky. Ale není to jen o technických pravidlech. Zdálo se mi škoda, že většina dostupných učebnic kaligrafie naučí člověka hlavně vyrobit slušnou reklamní ceduli. Tato knížka je autentická, zachycuje pocity, které má člověk, když se kaligrafii učí. Je tam navíc lidský rozměr a inspirující ilustrace, které mají člověka uklidnit, aby se dostal hlouběji. Dospělí si přece taky zaslouží obrázky v knížce.

To je dost zajímavé. Části textu musím napsat ručně. Prostě jsou jisté věci, které vyžadují jakýsi klid. Počítač by mě u toho rušil. Ale pak mám třeba celý prvotní koncept knihy napsaný ručně. Samozřejmě si bez počítače nedovedu psaní představit. Neustále opravuju, přesunuju věty, vlastně nechápu, jak dřív autoři psali knihy opravdu ručně. Třeba když vidíš rukopis Koperníkovy knihy, kterou psal perem, tak jaký musel mít pořádek v hlavě.

Toužila jsem přenést špičkovou světovou kaligrafii z galerií do běžného života, aby se dostala blíž k lidem, a jsem ráda, že se to povedlo právě v této knížce. Umělecké projekty ale přinášejí vždy úskalí, a tak někdy zůstanou nepochopené. Takže jsem se setkala třeba s tím, že jeden zákazník považoval speciální vazbu s obnaženým hřbetem za vadu a dal knížku do antikvariátu, že je rozlepená. Pan knihař to přitom ručně lepil pšeničným škrobem. Takže to bylo pracnější, ale vydavatelství mě v tom podpořilo. Italská papírna Fedrigoni (největší italský výrobce kreativních papírů – pozn. red.) nám dokonce vyšla vstříc s kvalitním papírem, bez kterého by to nešlo. Vlastně spousta lidí ten projekt podpořila a ilustraci dělala špičková italská kaligrafka Monica Dengo.

Zatím ne. Nemůžu dělat obrazy ke svým textům. To, co komunikuji vizuálně, velice těžce popisuji slovy a naopak. Kdybych to mohla vyjádřit obrazem, tak vůbec nebudu vytahovat slova. Možná se to někdy změní.

To se proměňuje. Třeba teď jsem psala hodně intenzivně, protože jsem dokončovala svou další knihu. Ale stoprocentně literární psaní je pro mě ta přirozenější poloha. Tam se cítím úplně doma. Když dělám kaligrafii, tak si k ní pustím i nějakou muziku. Kousek mě chce ještě něco dělat.

Víš, že ani nevím.

Celkem jo. (smích) Já to nějak nepočítám. Nedávno mi třeba vzali obraz na mezinárodní kaligrafickou výstavu v Oaklandu, která se konala koncem roku. Před pár lety jsem poslala své práce do galerie v Moskvě, kde je muzeum současné kaligrafie. Měla jsem v něm výstavu a potkala jsem se s kurátorem z Ameriky. Líbily se mu moje obrazy, dnes mě tam zastupuje a občas v Americe vystavuji. V zahraničí jsem měla vlastně víc výstav než v Česku. Třeba knížka Cizorodá vášeň byla předloni na výstavě v hlavní sanfranciské knihovně.

Jasně, na to se lidi často ptají. Pod pojmem kaligrafie mají představu jen kudrlinkových písmenek, a ne čmáranic. Kaligrafie je jiná než malba nebo kresba. Protože pracuje se slovy. Jazyk má řád, má strukturu, kterou když nebudeš následovat, tak nekomunikuješ. Na kaligrafii mě zajímá, do jaké míry musíš to klišé následovat, aby ti ještě někdo rozuměl.

Vždyť je to učebnice termodynamiky v praxi! Ti borci zkouší, kam až to jde nejrychleji v našich podmínkách. Myslím pozemských... Je to hon po dokonalosti, přitom jakákoli jejich chyba může být osudná. Je to jízda nadoraz! Sama jedu nadoraz taky, celý život. Ale samozřejmě ne v autě, tam dodržuju předpisy. Jinak co si budeme povídat, kromě toho tam jezdí hezcí kluci v krásných autech, ale to k tomu přece patří. (smích) A ano, tu kaligrafii na tričku jsem si dělala sama.

Může se vám hodit na Zboží.cz: