Spisovatel Aleš Česal: Po stopách záhadných postav historie

To bylo kolektivní dílo, když jsem jako redaktor a řekněme i spisovatel začínal a seděl v nakladatelství Ivo Železný u slavného balkonu v Melantrichu. Šlo o moje vůbec první zaměstnání, a kromě redaktorské činnosti spočívalo v tom, že jsem jakožto redakční elév na ten balkonek chodil kolegyním pro víno.

V tomto krásném prostředí klasického nakladatelství vznikl projekt, který vymyslel Vladimír Mátl, Otomar Dvořák a já. Byli jsme tři spoluautoři. Seděli jsme v hospodě u piva a debatovali, jak to v dějinách mohlo být jinak. Nápady jen sršely. Přehazovali jsme si je jako pingpongový míček. Dnes bychom to nazvali brainstorming.

Vycházeli jsme z toho, že za oficiálními daty přece musí být i něco víc, nejen ta suchá historie. Třeba to vše bylo jinak...

Každá moje kniha koresponduje s nějakým mým životním obdobím. A toto patří k období, kdy jsem pracoval jako vědecko-vývojový pracovník v Národním muzeu.

Ředitel Michal Lukeš, můj spolužák ze studií, se mě jednou zeptal, zda bych si nechtěl o Máchovi připravit výstavu. Kývnul jsem a bavilo mě to. Bylo to propojeno i s antropologickou částí, šlo o rekonstrukci Máchovy podoby. Tedy jak mohla vypadat jeho tvář.

Výstava měla úspěch, byla putovní a mně zbylo mnoho materiálu. A protože záhady kolem Máchy zatím komplexně nevyšly, ujal jsem se toho.

Doposud někdo psal o jeho šifrovaném deníku, někdo se zabýval jeho podobou či přesunem ostatků ze Sudet do Prahy v roce 1938 či tajemnou a skrytou symbolikou jeho díla. Shrnul jsem to a některé ze záhad jsem se pokusil i objasnit.

Kvůli Arigimu jsem zpracoval na 600 stran archivních dokumentů jak českých, tak německých. A stovky dobových novinových článků.

Julius Arigi byl český Němec, který se narodil v Děčíně. Těžiště knihy spadá do meziválečné doby v Mariánských Lázních, kde podnikal v letecké dopravě.

Ale už za první světové války byl stíhacím pilotem v rakousko-uherské armádě. Nikdy se však nestal důstojníkem, přestože byl držitelem neuvěřitelných čtyř zlatých medailí za statečnost a řady dalších ocenění.

S počtem sestřelů a bojových akcí byl dvojkou po letci Brumowském, který byl rakousko-uherským leteckým esem es. Ale protože podle svědectví si Brumowský několik leteckých vítězství koupil, je možné, že skutečným esem es byl právě Julius Arigi.

Po 1. světové válce a rozpadu Rakouska Uherska chvíli ve Vídni prodával vyřazená letadla a pak se objevil v Mariánských Lázních, kde založil v roce 1919 leteckou společnost. Provozoval lázeňské vyhlídkové lety a přemýšlel o mezinárodním leteckém spojení.

Byl progresivní a letectví pojímal komplexně, od reklamy po leteckou poštu. Ale byl symbolem monarchie, což pro masarykovskou republiku nebyla vhodná ikona. Narážel stále ze strany československých úřadů na byrokratické překážky.

Podezření směrem ke své osobě posílil i tím, že se do něj zamilovala hraběnka Esterhazyová, která od něj leteckou společnost koupila. Její rod však usiloval o restauraci Habsburků. Arigi žil jako frajer, bonviván a magnet na dobrodružství.

Když do Mariánských Lázní přijížděl jugoslávský král se svojí manželkou na svatební cestu, Arigi z letadla zasypával vlak květinami. Dovedl upoutat pozornost.

Jindy za ním přišel chlápek a žádal ho, aby ho převezl do Polska. Arigi odmítl, ale neznámý chtěl letadlo koupit. Pak se ukázalo, že ten člověk pašoval 12 kilo platiny. Připletl se i k vraždě manželky černošínského lékaře Meiera. Kromě toho, že Arigi byl letec, byl trochu i vynálezce.

Během letu z Košic do Prahy vynalezl patentní zámek, který od něj koupily Československé dráhy a nainstalovaly ho na všechny vagony.

Nechal si patentovat i univerzální termofor, obruč kolem těla, kam se napouštěla teplá či studená voda - podle toho, zda se dotyčný chtěl ohřát, či ochladit. V případě potřeby to mohlo sloužit i jako sedátko. Další z jeho vynálezů je postup, jak zúrodnit půdu pomocí speciální fólie.

V 20. letech dělal reklamní film pro Schichtovy závody v Ústí nad Labem, dnešní Setuzu. Jak jinak než z letadla.

Generál Radola Gajda spustil vyšetřování, zda se nejedná o špionáž, když se fotí strategicky významná místa. Arigi dostal 20 korun pokuty a ovlivnil změnu leteckého zákona. Nově tam stálo, že se z letadla nesmí strategické body fotografovat bez zvláštního povolení.

Ano. Hrál to na obě strany, jak s Čechy, tak s Němci. On totiž chtěl hlavně lítat. Kvůli němu byl v Mariánkách zřízen letecký odbor a Arigi měl ambici stát se ředitelem tamního mezinárodního letiště, které vzniklo zejména z jeho iniciativy.

Vlastně s tím počítal, měl už postavenu vilu přímo u něj. Jenže to místo nedali jemu, ale vysloužilému československému důstojníkovi s legionářskou minulostí. To byla pro Arigiho těžká rána. Byl zvyklý žít jako, řekněme, kavalír.

Výhodně se oženil s Františkou Hamrschmiedovou z hoteliérské rodiny. Byla to ona, která jako první žena v Mariánských Lázních řídila automobil. Aerovku. Pro továrnu Aero Arigi také pracoval jako pilot i obchodní zástupce.

Zhrzený Arigi si zřídil koupaliště. Lesní lido s kabinami pro 200 lidí, kde vše stálo korunu, ať to byl vstup, či obložený chleba. Stojí dodnes. Kolem roku 1934 se však kolem něj stáhla mračna a Arigi utekl nejprve do Berlína a pak do Vídně. Byl členem předchůdkyně Henleinovy strany SdP, kterou v roce 1933 zakázali.

Ano, byl. A to mi z něj zkalilo radost. Podporoval tu stranu i dary, dal jí 500 Kč. Stejnou částku dal však i Masarykově letecké lize. V archivech jsem dokonce objevil doklad o jeho spolupráci s gestapem. A po anšlusu Rakouska vstoupil přímo do NSDAP.

Pracoval jako šéfpilot v letecké továrně, ale především zase oslňoval. Když začínalo fotbalové utkání, Arigi z letadla shodil míč na hřiště jako výkop. Zachránil život leteckému inspektorovi. Přitahoval k sobě pozornost.

Ale v únoru 1937 se stala nemilá věc. Nad Vídní se objevilo letadlo, které za pomoci kouřového aparátu vytvořilo komunistické symboly. Srp a kladivo a snad i nápis Lenin. Byla z toho aféra, mezinárodní situace se stala ještě více napjatou. Samozřejmě, že to provedl Arigi.

Pro něj to asi byla legrace, chtěl udělat humbuk, ale vyrobil problém. Češi byli obviněni, že šlo o sovětské letadlo, které startovalo z jejich území.

Když se naši zpravodajci dozvěděli, že za tím stál Arigi, spustili proti němu kampaň jako hrom. Vytáhli na něj všechno, včetně Esterházyové. Jeho doposud spíše pozitivní či aspoň neutrální obraz v československých novinách se změnil. Materiály dodali čeští zpravodajci. Pak přišel Hitler a jmenoval ho důstojníkem.

Po válce ještě Arigi podnikal, byl rehabilitován ze strany Rakouska a stýkal se s letci. Zemřel v roce 1981.

Ano, složka N44, člověk bez minulosti. V 50. letech ho našli na česko-polském pomezí. Předstíral, že je hluchoněmý. Měnil verze životopisu, nikdy z něj nedostali, kdo doopravdy je.

Dokonce mu nepřišli ani na to, že hluchoněmotu předstírá. Filmově to zpracoval Dušan Klein jako Případ mrtvého muže.

Jako detektivka příběh vyšel v 70. letech v edici Magnet. A to mě právě zajímá. Byl jsem osloven nakladatelstvím, abych případ zpracoval, a já se kromě dostupných faktů zamýšlím nad tím, proč někdo chtěl tou knížkou v 70. letech vyvolat novou diskusi.

Tehdy probíhala akce StB Evropa, která měla odhalit a identifikovat agenty nelegály, kteří působili na našem území. Na rozdíl od agenta rezidenta, o němž se ví, co je zač, jsou i agenti-nelegálové, co někde žijí dvacet let a pak jdou vykonávat úkol do třetí země. Takových tu byla po 2. světové válce spousta.

Bylo podezření, že Novák je nelegálem, ale šlo hlavně o to, vzbudit diskusi a vyslat vzkaz, že je to známý fakt.

Zřejmě měl za sebou temnou minulost někde na polsko-ruském pomezí. Kdo ví, čím prošel.

Když ho našli, měl u sebe polský salám a několik dalších věcí polské výroby. To by naznačovalo, že nešel do Polska, jak se dnes tvrdí, ale z Polska.

Tvrdil o sobě, že je z habsburského rodu. Zkoušeli na něm i drogy pravdy, aby kápnul božskou, aby zjistili, co je zač, ale nic jim neřekl.

Všechno přestál, dokonce byl v roce 1969 rehabilitován a propuštěn z vězení, do kterého se zase vrátil v době normalizace. Nakonec za poměrně záhadných okolností zahynul na počátku osmdesátých let. Dokonce byl dvakrát pitván a pokaždé s jiným výsledkem.

Na knize Med má barvu krve. Jde o životopis Waldemara Bonselse. Je to autor románu o včelce Máje, od jehož napsání uplyne příští rok 110 let.

Včelku Máju známe jako žlutočerného roztomilého puclíka, kterého nadabovala Aťka Janoušková.

V románu však jde o něco jiného. V 20. letech došlo i na jeho filmové černobílé němé zpracování, kde hrály živé včely.

Waldemar Bonsels byl v té době nejúspěšnější německý spisovatel. Psal historické romány i věci na hranici pornografie. A do toho tu Máju.

Došel jsem k názoru, že Mája je symbolem indické bohyně klamu Máji. A že jde o zasvěcovací román, kde včelka, okultní symbol vzmáhající se síly vědomí, vylétne z temného úlu do skutečného světa. Dnes bychom řekli, že prolomí Matrix. Zatím si žila v klidu a bezpečí a ve světě ji čeká poznání.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Bonsels však v roce 1909 skutečně v Indii byl a velmi na něj zapůsobila. A stejně jako většina osobností, o nichž píšu, ani životní osudy Waldemara Bonselse nebyly černobílé.

Může se vám hodit na Zboží.cz: