Sourozenci před kamerou: Dlouzí, Rašilovovi, Hrušínští, Šafránkovy i Geislerovy

Dvaačtyřicetiletý herec Michal Dlouhý vždy tvrdil, že jeho o deset let starší bratr Vladimír je napřed a prošlapává mu cestu. „Nemůžu nikdy dojít tak daleko, jako došel on. Nikdy nebudu tak dobrý,“ říká nyní Michal Dlouhý o Vladimírovi, který před nedávnem po těžké nemoci zemřel. „Ale tak jako on předával to, co uměl, budu to dělat i já. Přebírám to po něm. On tady stejně se mnou pořád bude.“

Není úplně obvyklé, že si sourozenci zvolí stejnou profesi. Pokud je to herectví, je pak jejich volba všem na očích. U Michala Dlouhého určil jeho hereckou dráhu do velké míry právě vztah ke staršímu bratrovi, kterého vždy obdivoval a ctil.

Jiné umělecké geny se v jejich rodině neobjevily. Rodiče Dlouzí byli oba vrcholoví sportovci.

Vladimír byl však natolik talentovaný herec, že se před kamerou objevil už ve dvanácti letech. Jeho mladší modrooký a blonďatý bratr, kterého maminka vodila na natáčení, režiséry zaujal také. Oba bratři začínali dětskými rolemi. Vladimír se pak šel učit zedníkem, brzy ale bylo jasné, že lépe než s fankou se cítí na jevišti, a přestoupil na pražskou konzervatoř. Tam o deset let později studoval i Michal.

„Vladimír mě vezl na první přijímací konkurz do školy o hodinu dřív, protože měl zkoušku v Divadle Na zábradlí a musel hned pryč. Vysadil mě před budovou a nechal mě tam v zimě hodinu stát, než ji otevřeli. Pak mi pořád volal a ptal se, jak to dopadlo,“ vzpomínal nedávno v jednom z rozhovorů Michal. Bratr ho prý sice zprvu upozorňoval, že herectví je vrtkavé povolání, ve kterém jde hodně o štěstí. Oba však vždycky měli ve všem velkou svobodu, a tak zkušenějšího Vladimíra ani nenapadlo Michalovi v jeho volbě bránit. Ten ale byl na herecké škole kvůli bratrovi pod drobnohledem.

„Jako bráchové jsme vycházeli velmi dobře, ale dlouho nikdo nevěděl, jak se na jevišti sneseme,“ vysvětluje Michal, proč se na divadelních prknech sourozenci sešli až po mnoha letech, kdy oba hráli. Jejich věkový rozdíl je zpočátku rozděloval i v životě. Plně si porozuměli, až když bylo Michalovi kolem dvaceti. Za 13 let nato se sešli v pražském Rokoku ve hře Na dotek, svůj herecký koncert zopakovali o pár let později ve Chvále bláznovství.

„Byla to každý večer obrovská škola stát vedle něj před publikem. Asi nejšťastnější jsme byli, když se hrála právě Chvála bláznovství. Těsně předtím, než jsme šli na jeviště, jsme se objali a řekli si, že si jdeme odpočinout. Že ten život kolem je tak těžký, že na něj musíme na chvíli zapomenout. Dvě hodiny jsme tam byli spolu a užívali si to.“

Společně se objevili také ve filmu Swingtime a naposledy ve snímku Kajínek, jehož premiéry se Vladimír bohužel nedožil.

Bratři Dlouzí k sobě měli blízko. Svědčí o tom i to, že Vladimírovi se narodila dvojčata v den narozenin jeho bratra. A druhá Michalova dcera se na oplátku narodila pouhou půl hodinu po narozeninách svého strýce Vladimíra. Ten deset dní nato zemřel.

Na jevišti se spolu objevují i bratři Karel (48) a Marian Rodenovi. Oba jsou synové z rodiny s hereckou tradicí, přesto se o dva roky mladší Marian šel nejprve vyučit prodavačem aut a dlouhá léta pracoval v Mototechně. Pak ale přišla nabídka na představení pro jednoho herce a bylo rozhodnuto. Doplnil si vzdělání na konzervatoři Jaroslava Ježka a od roku 1999 se začal herectví věnovat profesionálně.

Sourozenecký a herecký duel si se svým slavnějším bratrem Karlem rozdává v dramatizaci románu Thomase Bernharda Staří mistři. Do komedie Otevřené manželství přibrali ještě Karlovu partnerku Janu Krausovou. Objevili se spolu i v několika filmech, kde Marian hrál spíš menší role.

„Trému nemám, i přes hollywoodské úspěchy pro mě přece Karel zůstává bratrem. Hraje se mi s ním výborně. Odmalička máme skvělý vztah. Spojuje nás láska k jižním Čechám, kde jsme se narodili,“ zhodnotil jejich spolupráci Marian krátce po premiéře Starých mistrů v roce 2004.

Kromě lásky k jižním Čechám ho se starším bratrem spojuje i láska ke koním a nechuť komunikovat s novináři.

Před kamerou se sešly jednou jedinkrát i herecké sestry Šafránkovy - Libuše (57) a Miroslava (52). Bylo to v roce 1976 v pohádce Karla Kachyni Malá mořská víla. Zahrály si v ní sokyně - Miroslava malou mořskou vílu, ochotnou pro svou lásku obětovat život, Libuše pak princeznu, která nakonec získá ruku i srdce vílina milovaného prince.

Ve skutečném životě však nikdy nesoupeřily - i když Libuše (57) šla z role do role, kdežto počet filmových rolí Miroslavy nedosáhl ani dvou desítek. Miroslava o své sestře naopak říká, že to ona je rozená herečka. Obě vyrůstaly ve Šlapanicích u Brna. Jejich tatínek byl učitelem hudby, kapelníkem místní dechovky a v kostele hrál na varhany.

„Díky tátovi se u nás doma pořád hrálo a nacvičovalo. Zpívalo se na ochotnických představeních, na posezeních se známými, na vánočních sešlostech s rodinou, o masopustech a zabijačkách,“ zavzpomínala si před lety filmová Popelka Libuše Šafránková. Odmala hrála ochotnické divadlo, a tak nebylo divu, že si podala přihlášku na konzervatoř. Od patnácti let se pohybovala před kamerou.

Miroslava vystudovala textilní průmyslovku, ale ani ona neušla oku režiséra Karla Kachyni. Stejně jako Libuše debutovala v patnácti, a to v titulní roli filmu Robinsonka.

Sestry se kromě Kachyňovy pohádky sešly na filmovém plátně ještě jednou, i když jen zprostředkovaně.

Miloš Macourek psal původně hlavní roli v seriálu Arabela přímo na tělo Libuši. Když však musela ze zdravotních důvodů odmítnout a Arabelu si nakonec zahrála mladinká Slovenka Jana Nagyová, Libuše ji alespoň předabovala do češtiny.

Před natáčením druhé řady však štáb odmítl nepřiměřené finanční požadavky Jany Nagyové a štafetu převzala Miroslava.

Na začátku devadesátých let se Miroslava objevila ještě v několika televizních inscenacích a pak definitivně pověsila herectví na hřebík. Vdala se, má čtyři děti a věnuje se podnikání v kosmetice.

Libuše, která se stala jednou z našich hereckých legend, zhruba ve stejnou dobu - v roce 1992 - opustila divadlo a od té doby se objevuje před kamerou jen občas. Věnuje se teď hlavně rodině.

Bratři Saša (38) a Václav (34) Rašilovovi vyrůstali v umělecké rodině. Jejich dědeček byl slavný prvorepublikový herec Saša Rašilov, vlastním jménem Václav Rash. Společně stáli bratři před kamerou, když jim bylo sedm a čtyři v seriálu Doktor z Vejminku. Na hereckou dráhu se nakonec vydali oba.

A jak bratři fungují v tvrdé konkurenci herecké branže? Od dětství byli prý spíš spojenci, a to se podle Václava nezměnilo ani v povolání. Filmografie staršího bratra je však nepoměrně rozsáhlejší (kromě desítek snímků se objevil např. v pokračování Nemocnice na kraji města a teď bude hrát jednu z hlavních rolí v novém seriálu Dokonalý svět).

„Spojenci jsme i proto, že máme ještě o čtrnáct let starší sestru Naďu. Ta k nám měla v dětství spíš opatrovnický vztah. A tak jsme proti ní, nebohé chudince, s bratrem často kuli pikle. Spojenectví nám zůstalo, ovšem ne proti sestře. Spíš v tom smyslu, že dokážeme spolupracovat.“

Však se také s bratrem i se sestrou Naďou pravidelně stýkají. „Občas si společně zahrajeme na kytaru, na tu hraje brácha líp, nebo na bubínky, ty zase přidávám ke společné muzice já.“ Václav a Saša se společně objevují třeba v divadelní hře Potwor a chystají se na další projekty.

O Ester Geislerové (26) se říká, že kdysi chtěla svou o osm let starší sestru Aňu (34) předehnat. Ta se objevila před kamerou poprvé ve třinácti letech, Ester se ve světě filmu pohybuje od šesti let. Začínala v reklamách, objevila se v klipu Karla Gotta. První větší filmovou příležitost dostala ve snímku F. A. Brabce Král Ubu. To jí bylo jedenáct.

„Je to v současnosti nejkrásnější česká dívka,“ řekl o ní tentýž režisér, když ji o osm let později obsadil do hlavní role filmu Krysař. Ester, která vystudovala propagační design, se pak objevila ještě v dalších osmi filmech, nejvýraznější role měla ve Snowboarďácích a Krvi zmizelého. Stejně jako Aňa zkusila Ester štěstí i v modelingu. Zde byla skutečně úspěšnější. Na rozdíl od Ani, která kdysi v Miláně neprorazila, se Ester v roce 2002 stala vítězkou soutěže Elite Model Look a fotila pro řadu prestižních značek.

Před kamerou spolu obě krásné rusovlásky stály jednou jedinkrát. „Bylo to ve filmu Kytice, kde Anča hrála dvě sestry. Dobrou a špatnou. Když měly být v záběru obě naráz, hrála jsem jednu z nich já,“ prozradila Ester. Pro obě sestry je však kromě profese důležitá rodina. I když se Esteřina kariéra slibně rozjížděla, v jedenadvaceti letech se provdala a porodila dvojčata. Se sestrou Aňou jsou dnes dobré přítelkyně, často se navštěvují a hlídají si navzájem potomky.

To, že mladší sourozenci zůstanou ve stínu těch starších, rozhodně neplatí vždy. Příkladem jsou herci Martin (63) a Petr (62) Štěpánkovi. Martin byl sice zprvu známější, Petr jej ale brzy přinejmenším dohnal. Stejně jako jejich neméně známá sestra Jana pocházejí z rodiny vynikajícího herce Zdeňka Štěpánka. Martin chtěl být původně lékařem, nakonec však vystudoval DAMU, kam o rok později zamířil i Petr.

I on měl o své budoucnosti nejprve jinou představu: „Chtěl jsem být původně popelář a až na gymnáziu v Hellichovce, kam se mnou chodil Jaromír Hanzlík, mě od popelářství odvedl dramatický kroužek,“ říká.

„Ale mluvit o herectví je to nejtěžší, co může být, nejde popsat, jak celý ten proces vzniká - a s talentem je to ještě složitější, buď ve vás je, nebo není. Naše profese je velmi křehká a tátovi se hluboce klaním, chápu, jak pro něho bylo nesnadné přijmout, že tři z jeho dětí jdou hereckou cestou, když tak dobře znal rizika toho řemesla, věděl, čím si musíme projít, to musel být pro něho velký vnitřní boj.“

Že by mu o rok starší Martin usnadnil vstup do branže, však popírá - i když stejně jako on nastoupil velmi brzy po škole do Národního divadla. „V kumštu vám nikdo nevyšlape cestu,“ odpověděl kdysi na otázku, zda mu starší bratr přece jen neumetl hereckou cestičku. „Nemohl mi pomoci ani bratr. On měl sám se sebou dost starostí, vždyť my jsme si věkově blízcí a jako mladý herec ani neměl šanci cokoli ovlivňovat.“

Martinovu hereckou dráhu u nás přervala jeho emigrace do Německa v roce 1981. Petr zůstal a vypracoval se mezi nejvýraznější herecké osobnosti své generace. Ačkoli se hovořilo o nesrovnalostech mezi bratry kvůli Martinově emigraci, při rodinných oslavách se dnes sourozenci běžně vídají.

Příkladem slavných hereckých sourozenců, jejichž vztahy jsou na bodu mrazu, jsou Rudolf (63) a Jan Hrušínští (55). Neshody ale začaly až po smrti jejich slavného otce Rudolfa Hrušínského. Oba vyrostli ve zcela rovnocenné herecké osobnosti. Jan si v duchu rodinné tradice, která sahá až do 19. století do doby kočovných společností, v roce 2002 založil vlastní divadelní společnost a provozuje úspěšné Divadlo Na Jezerce.

O devět let starší Rudolf zase sbírá jedno herecké ocenění za druhým. To, že půjdou ve stopách svého otce, bylo jasné oběma už od dětství. Na jevišti ani ve filmu se ale bratři nikdy nesešli, s otcem si naopak zahráli oba.

A jak vidí sourozenecké role v rodině psychiatrička Dana Janotová? „Postavení dítěte v rodině ovlivňuje celý jeho další vývoj a také rozvoj jeho schopností,“ tvrdí. Sourozenecké vztahy podle ní obvykle formují člověka po celé jeho dětství. Nejstarší sourozenci jsou zprvu v postavení jedináčka, rodiče nejsou tak zkušení a někdy mohou udělat i výchovné chyby.

„V dobré víře na něj mívají rodiče nároky, které však mohou být nepřiměřené,“ připomíná psychiatrička. Přibude-li sourozenec, je rázem z nejstaršího trochu sesazený král. Někdy se může cítit předčasně dospělý.

"Nejstarší sourozenci bývají nejzvláštnější. Vše si musejí vydobýt sami. Mají to těžší, ale bývají často velmi originální.“ Prostřední, tzv. sendvičové dítě proplouvá životem často nejsnadněji. Rodinné pohromy, jako je například rozvod, se ho dotýkají nejméně. Od staršího sourozence mívá prošlapanou cestičku. A ti nejmladší? Bývají dost dlouho v postavení dítěte rodiny. Mají to často lehčí, bývají rozmazlenější, rodiče na ně mají víc času a jsou méně přísní.

Konkurence mezi sourozenci však panuje vždy. Zvlášť pokud jsou stejného pohlaví. „V sourozenecké konkurenci jde vždy o jediné: získat rodičovskou lásku a zejména uznání,“ tvrdí Dana Janotová.