Soudní lékařství dalo vyniknout výjimečným osobnostem

Instituce českého soudního lékařství vznikla v Praze v roce 1882 po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou. Vzorem pro ni se stala vídeňská policejní lékařská služba. Její členové ohledávali mrtvoly, poskytovali první pomoc při úrazech, psali dobrozdání, kontrolovali prostituci.

Poslední povinnost českým soudním lékařům odpadla po roce 1922, kdy dohled nad „nejstarším řemeslem“ převzal magistrát hlavního města.

Nadále ale působili při konstatování sebevražd, navrhovali pitvy při podezření „z mordu“, podávali znalecké posudky - například při případech znásilnění či tělesného týrání.

Prvním českým profesorem soudního lékařství na univerzitě se stal dr. Josef Reinsberg (1844-1930). Plat neměli tito odborníci příliš vysoký, a tak provozovali i vedlejší lékařskou praxi.

Tak tomu bylo i u služebně nejstaršího soudního lékaře a šéfa ostatních Josefa Pilaře (1867-1953) (s životem slavných soudních lékařů seznámili veřejnost autoři Blanka Kovaříková a Miloš Vaněček, Zločin a vášně za rady Vacátka, Brána 2012).

Pilař využil vyhlášku z roku 1924, která lékařům nařizovala, aby vyšetřovali i choromyslné z pražských ústavů. Spolupracoval a také publikoval se slavným psychiatrem Vladimírem Vondráčkem.

Ten jej popsal jako „lysého muže střední postavy s bílým plnovousem, takže připomínal svatého Mikuláše.

V poměrně mladém věku vypadal dosti staře, takže rozdíl deseti let, o něž byla jeho paní starší než on, nebyl vůbec patrný. Manželství bylo bezdětné a myslím velmi šťastné“.

Vondráček vždy tvrdil, že jeho kolega je ohleduplný a cituplný a nerad posílá pacienty „do kamene“, to jest do donucovací pracovny.

Měl ovšem také svérázné názory, „podivné v oboru patofyziologie“ (Vondráček). Pilař vlastnil psychiatrický archiv pacientů a v roce 1943 se stal slavným díky případu, který publikoval v časopise Neurologie a psychiatrie.

Vyšetřoval a v Purkyněho společnosti i demonstroval duševní stav tehdy šestatřicetileté ženy, která začala psát a číst až v devíti letech. Žila ve vlastním světě tvořeném jakýmisi pespiči. Tyto prapodivné bytosti se podobaly koním s psí hlavou a slečna žila s jedním z nich.

Zdálo se jí o něm a své sny vypravovala spolužačkám, které se jí smály a vůbec z ní měly velikou legraci.

To ji naplňovalo strachem z lidí a začala se jich stranit. S dospělostí se v ní probudily bizarní sexuální vášně - zdávalo se jí, že souloží s koněm, a zároveň se zamilovala do řeky Vltavy. V zimě v ní vysekávala díry, aby se mohla ponořit do vody a pocítit orgasmus.

Pilař si její případ pouze zapsal, nemoc potamofilie (láska k řece) nebyla ještě popsaná (později charakterizoval hydrofilii - lásku k vodě - jako první právě Vondráček).

Psychiatrie byla jen součástí širokých Pilařových zájmů.

„Chci se zdokonalit ve veškerých praktických oborech vědy lékařské,“ zapsal si Pilař a podle toho se choval. Rodák ze Lvova v Haliči vystudoval lékařství na české fakultě Univerzity Karlovy. Šest let nato pracoval jako externí lékař ve Všeobecné nemocnici v Praze. Prošel podle svého motta mnoha odděleními.

Chirurgií, I. internou, porodnictvím a gynekologií, psychiatrií, dermatovenerologií. Zajímal se i o oční a zubní lékařství - pravý renesanční doktor. Zreorganizoval také pražské záchranné stanice, zakázal služby medikům, vypracoval obecné instrukce...

V roce 1899 ho jmenovali c. k. zdravotním asistentem při okresním hejtmanství na Královských Vinohradech, odkud jej v témže roce přeložili k okresnímu hejtmanství v Novém Městě nad Metují, kde působil jako zeměpanský lékař při tamním okresním soudu.

Téměř vzápětí se ale stal policejním lékařem I. třídy u Policejního ředitelství v Praze na Žižkově.

V roce 1909 se oženil s Barborou Míkovou, podle Vondráčka to byla „žena postavy víc než junonské“.

Žili spolu v Husinecké ulici 23. Společně s nimi bydlel i Barbořin bratr, zvaný strýc Míka, „železniční inženýr, který v mládí utrpěl při jízdě drezínou úraz, snad i otřes mozku. Odešel pak ihned do penze, pobíral důchod a nedělal nic. Měl ,špatné nervy‘, nesměl se rozčilovat, asi se dobrotivému Pilaři podařilo dokonale ho hypochondrizovat“.

Autor poznámky Vondráček se ovšem domníval, že právě jakákoli činnost by Míkovi „nemoce“ z hlavy vyhnala.

Pilařovi se v kariéře dařilo, pět let po vzniku republiky se stal šéfem lékařů a v roce 1927 vrchním zdravotním radou. V roce 1932 odešel do výslužby, ale nadále se věnoval odborné práci. Zemřel v 86 letech v roce 1953.

Vedle Pilaře patřil k legendám soudního lékařství dr. Eduard Knobloch (1898-1957).

Tohoto zakladatele české lékařské kriminalistiky považoval profesor Vondráček a jeho okolí za „veselého bracha, dobrého kamaráda a společníka“. Ve své práci byl vynikající. Příkladem toho může být vyšetřování zločinu z roku 1936.

V listopadu 1936 došlo ve vinohradské vile v Hradešínské ulici 23 k vraždě. Někdo tam z neznámých důvodů zastřelil švadlenku Bedřišku Bystřickou z Vršovic. Vraždu na policii nahlásil pětadvacetiletý student druhého ročníku průmyslové školy Miroslav Tomek. Našel prý mrtvou dívku u sebe v bytě a vykládal, že spáchala sebevraždu.

Rádoby korunního svědka policie nakonec zajistila jako prvního podezřelého. Ten totiž vypovídal nesrozumitelně a nelogicky, například nedokázal vysvětlit, proč sám vyhodil použitý revolver do zahrady. Nebožku kromě dvou dalších lékařů pitval právě Knobloch. Ukázalo se, že náboj zasáhl bránici, žaludek, játra, plíce a srdečnici. Náboj vnikl do těla z levé strany u šestého žebra.

Následovaly další výslechy a odborné posudky. Nakonec Tomek řekl pravdu. Prohlásil, že oběť nerad usmrtil. Přišla mu jako jeho milenka sdělit, že je těhotná, ve třetím měsíci. On se bránil, že s ní tak dlouho ani nechodil, a začali na sebe křičet.

Neurotického studenta to tak vzalo, že se málem skácel. Bystřická ho uděšeně postříkala vodou.

Tomek si z neznámého popudu lehl na podlahu, Bedřiška si vedle něj sedla a oznámila mu: „Když mě stále podezříváš z nevěry, tak s tebou už nebudu chodit.“ Mládenec se k ní prudce obrátil a zbraní, kterou držel v ruce, ji prudce šťouchl do boku. Sám nevěděl, co se děje, i když vyšla rána. Tvrzení odpovídalo rekonstrukci vraždy. Vztah vraha a zavražděné se ale ukázal jako složitý.

Bedřiška Bystřická, za svobodna Kocourková, byla Tomkova první láska. Poznali se jako dvacetiletý a patnáctiletá. Půldruhého roku spolu plni romantiky chodili. Pak se na jaře 1933 rozešli, mladík šel na vojnu a s dívkou si ani nepsal. Ta se v osmnácti letech v roce 1934 vdala za cukráře Augustina Bystřického. Porodila mu dcerku, ta ale brzy umřela. Mezitím se vrátil domů Tomek.

Znovu se začal s bývalkou scházet a přiměl ji k rozvodu. Poté se pravidelně setkávali v Hradešínské. Student s sebou všude nosil revolver, protože se bál, aby ho někdo nepřepadl. To se mu také nakonec stalo osudným.

V červnu roku 1937 stanul Tomek před soudem. Znalecký posudek o něm napsal doktor Knobloch. Konstatoval spolu s dalšími, že obžalovaný není duševně nemocný.

Tomkova matka se snažila syna obhájit - jako dítě trpěl nervovými záchvaty, lomil rukama a žadonil o jídlo. Po vojně se mu psychóza vrátila. Tak či tak, Tomka odsoudili pro zločin vraždy do těžkého žaláře na 15 let. To byl jeden z mnoha případů dr. Knoblocha. V té době už byl slavný.

Eduard Knobloch (1898-1957) se už v čase svých studií na medicíně stal v lednu 1920 asistentem Ústavu pro soudní lékařství LF UK. Od roku 1924 působil jako soudní znalec.

O pět let později jej jmenovali policejním komisařem a zároveň vědeckým poradcem kriminalistického oddělení.

Bibli pro mediky představovala jeho významná díla jako Pohlaví a zločin, Duše a zločin, Soudní lékařství a Lékařská kriminalistika. Knoblochových knih si velmi cenil profesor Vladimír Vondráček: „Lékařskou kriminalistiku mu vydali ještě jednou, posmrtně, což se málokomu z odborných spisovatelů stane.“

Byli i další vynikající soudní lékaři. Jeden z nich se dokonce objevil v seriálu Hříšní lidé města pražského, a to pod svým vlastním jménem.

Ve známém seriálu hraje rada Vacátko kulečník s MUDr. Miroslavem Vejvodou (1902-1957), kterému ani nezměnili jméno.

Narodil se v roce 1902 v Chotovinách v okrese Tábor. Začal studovat reálku v Táboře, ale maturitu si udělal v Praze.

Po svém působení jako zdravotní koncipista u policie se stal oficiálním policejním lékařem až do roku 1950. Jeho případy byly přepestré.

V březnu 1938 probíhal v Praze soud s šestačtyřicetiletým Františkem Štěničkou, který nařkl svou manželku Marii z toho, že se ho snažila otrávit. Zřízenec Elektrických podniků Štěnička se oženil v roce 1919 s Marií Novotnou. Svazek vydržel pouhé tři roky.

Po rozvodu se bývalý manžel zavázal, že bude Marii platit 300 korun měsíčně. V říjnu 1937 bývalka podala u okresního soudu v Dejvicích žalobu na rovných 400 korun výživného měsíčně.

František věc řešil po svém. Nastěhoval se k Marii a 17. prosince ráno při snídani začal řvát, že na dně hrnku s kafem má jakousi sedlinu. Zvolal: „Maminko, ty mne trávíš!“ Nato i s hrnkem běžel k policejnímu lékaři Vejvodovi do Holešovic. Sdělil mu své podezření a divnou hmotu zkoumal Ústav pro zkoumání vod a potravin.

Kupodivu se prokázal arzén, ale postupem času se ukázalo, že jed si Štěnička sám do kávy zamíchal, aby se ženy zbavil.

Vedle jmenovaných soudních lékařů se proslavili i další - Ladislav Hladík, Ladislav Tesař... Jejich jména se stala součástí dějin kriminalistiky.