Sophie Marceauová: Jsem dominantní typ

„Hřeje to u srdce, protože si ani nevzpomínám, že bych doma někdy slyšela, že jsem hezká. Máma mě vychovávala spíš jako kluka. Když mi bylo třináct a začala jsem si uvědomovat, že jsem ženská, koukala na mě skrz prsty, jako by říkala: Jen se ze sebe nezblázni. V tomhle směru byla opravdu drsná,“ říká dnes už třiačtyřicetiletá Sophie.

Tyto vzpomínky se jí vybavily zvlášť při jejím posledním snímku Proměna, který řeší frustraci z dětství a vztah dcery s matkou. „Největší potíží mateřství jsou matky. Pochopila jsem to, až když jsem přivedla na svět své dvě děti. Dáte jim život a současně jim nadělíte i smrt, protože ta je nedílnou součástí života a může přijít kdykoli. Takže žijete v permanentním strachu, snažíte se dítě ochránit od všeho zlého a při tom můžete napáchat spoustu škody.

Každá z nás se s tím vyrovnává jinak. Pro mě je nejlepší terapií herectví, při něm se mohu odreagovat, moje profese mi paradoxně v osobním životě dopřává dost klidu. Je důležité osvojit si schopnost stát se na chvíli někým jiným. Prostě na čas hupnete do cizího těla, odpočinete si od sebe, je to docela očistné,“ svěřuje se.

Za třicet let u filmu má Sophie na kontě jak řadu výborných snímků ve Francii, tak i úspěchy v hollywoodských hitech. První film natočila, když jí bylo čtrnáct. Do té doby žila ve skromných poměrech na jednom z pařížských předměstí. Rodina na rozhazování neměla. Otec Benoit byl řidičem náklaďáku, matka Simone prodavačkou a své děti Sophii a o tři roky staršího Sylvaina drželi zkrátka.

Sophie, kterou škola nebavila, se nikdy nepohybovala v prostředí, které by ji motivovalo k herecké kariéře. Talent ale dostala od sudiček. Jeden z jejích přátel vzpomíná, jak jí prozradil, že se režisér Claude Pinoteau chystá natočit romantickou komedii Večírek (1980) o dospívající mládeži, a že do něj nutně potřebuje neokoukané tváře. Třináctiletá Sophie šla na konkurz a vyhrála ho. Film sklidil takový úspěch, že se hned točilo pokračování. Role jí přinesla nejen popularitu, ale i slušné peníze, za které si koupila i vlastní byt v Paříži.

O dva roky později přišlo osudové setkání s polským spisovatelem a režisérem Andrzejem Zulawskim. O dvacet šest let starší zkušený filmař okamžitě poznal, jaký má Sophie talent. V roce 1985 představili svůj první společný film Šílená láska, který kopíroval jejich bouřlivý milostný vztah. Deset let nato se jim narodil dnes už patnáctiletý syn Vincent. „Byla jsem přesvědčená, že je to láska na celý život. Líbilo se mi, že se kolem mě točili daleko mladší muži, ale nikdo nebyl zajímavější než Andrzej,“ tvrdila ještě v roce 2000.

Ale už za rok se s ním po sedmnácti letech rozešla. Ve stejném roce se zamilovala do amerického producenta Jima Lemleye (45) a zanedlouho se jim v Londýně narodila dcera Julliette (8).

To už byla Sophia známá i v Americe. Slávu jí přineslo Statečné srdce (1995), pro které si ji zvolil Mel Gibson, o čtyři roky později si ji Pierce Brosnan vybral jako partnerku pro devatenáctou bondovku Jeden svět nestačí. „Tehdy pro mě role Elektry byla takřka pohádková výzva: být okouzlující, šílená megalomanka v paláci kdesi v horách.

Doma se ale dostanu k mnohem zajímavějším projektům. Dost mi záleží na tom, v čem budu hrát. Na Hollywood odkázaná nejsem, ve Francii i jinde v Evropě mám práce dost.“

Sophie si vyzkoušela i režisérskou židli. „Jsem moc ráda, že znám film z obou pohledů. Když si chce člověk stoupnout za kameru, musí si být jistý sám sebou, silný a rozhodný. Jsem dominantní typ a potřebuju mít věci pod kontrolou. Nedělá mi problém nést za ně odpovědnost. Nikdy jsme se nebála dělat rozhodnutí a ráda lidem říkám, co si myslím,“ dodává sebevědomě.