Sophia Lorenová: Za krásu a šarm vděčím špagetám

Tato podle mnohých nejkrásnější Italka, která ještě před třemi lety pózovala pro erotický kalendář Pirelli, fascinuje muže všech věkových kategorií již přes půl století. A to i ve svých pětasedmdesáti letech, které právě oslavila.

„Souměrné rysy ani dokonalé proporce z nikoho krasavce neudělají... Musíte mít jiskru, oheň a určité sebevědomí... Ostatně za všechno, co vidíte, vděčím špagetám,“ prozradila recept na věčnou krásu Lorenová, která prý jako malá holka byla hubená, šeredná a plachá.

Během pár let se z ní stal sexsymbol i úspěšná herečka, která je držitelkou řady cen, včetně dvou Oscarů – jednoho za filmové ztvárnění románu Alberta Moravii Horalka (1962) a druhého za celoživotní dílo (1991).

Lorenová se narodila jako Sofia Villani Scicolone 20. září 1934 do chudých poměrů. Otec jí dal sice jméno, ale její matku – varietní herečku – si za ženu nevzal. Sofia tak vyrůstala jako nemanželské dítě v městečku Pozzuoli u Neapole.

„Viděla jsem válku na vlastní oči. Přímo pod okny našeho domu umírali mladí vojáci,“ vzpomněla na krušné dětství Lorenová. Asi v šestnácti letech začala vystupovat jako statistka v římských ateliérech, živila se i jako manekýnka a interpretka populárních fotorománů. Osudovým pro Lorenovou byl rok 1950, kdy se zúčastnila soutěže krásy Miss Italia, v níž sice nevyhrála, ale seznámila se s filmovým producentem Carlem Pontim, který seděl v porotě.

„Když jsem Sophii uviděl poprvé, byl jsem fascinovaný víc tím, co vyzařovala, než tím, jak vypadala,“ vzpomněl Ponti, který se o pár let později stal jejím životním partnerem. Poprvé se vzali v roce 1957, ale katolická církev v Itálii neuznala Pontiho rozvod s první manželkou z Mexika, takže sňatek s Lorenovou byl později anulován.

Všichni tři, včetně Pontiho první manželky, proto přijali francouzské občanství a v roce 1966 se Lorenová a Ponti vzali znovu ve francouzském Sevres.

První větší roli dostala Lorenová ve filmu Pod africkým mořem v roce 1953, kdy se také definitivně přejmenovala na Sophii Lorenovou. Rok nato hrála poprvé pod režijním vedením Vittoria De Siky, který jí později neváhal svěřit i dramatické role zralých žen. Přelomovou pro ni byla role vdovy Cesiry z válečného drmatu Horalka (1960), za niž dostala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, a to jako první za neanglicky mluvený film (stejné ocenění dosud získala jen Marion Contillardová, loni za Edith Piaf).

Dalším osudovým mužem Lorenové, ale údajně jen na plátně, byl herec Marcello

Mastroianni, s nímž se před kamerou poprvé sešla v polovině 50. let. Spolu pak vytvořili nezapomenutelnou dvojici mimo jiné v komediích Včera, dnes a zítra a Manželství po italsku nebo v dramatech Slunečnice či Zvláštní den. Naposledy se spolu před kamerou sešli v roce 1994 v groteskním podobenství ze světa módy Pret-a-Porter.

Již v 50. letech natočila Lorenová několik filmů i v Hollywoodu, kde se objevila po boku hvězd, jako byli Cary Grant, Frank Sinatra, Anthony Quinn, Clark Gable či Gregory Peck. V roce 1967 hrála i pod režijním vedením Charlese Chaplina ve snímku Hraběnka z Hongkongu. Od 80. let Lorenová zvolnila natáčecí tempo a kromě filmu se věnuje i charitě, píše kuchařky či navštěvuje módní přehlídky a galavečery.

„Neměla správnou italskou výslovnost, ale učila se francouzsky, anglicky, německy, nemohla mít děti a pak měla dvě, publikum ji milovalo. Byla lidová v pravém slova smyslu,“ řekl o Lorenové Mastroianni a připomněl tak její těžké období, kdy několikrát potratila, než se jí narodili dva synové – Carlo (40), uznávaný dirigent, a Edoardo (36), herec a režisér.