Článek
„Člověk není nikdy spokojený. Vždycky chcete dělat víc a najít to správné ve správný čas. Mám tak ráda svou kariéru a svůj život. Proto jsem se narodila. Je mi špatně, když rok nebo dva nepracuji,“ prohlásila nedávno.
Temperamentní Italka vyrazila všem dech na galavečeru, který na její počest nedávno v Beverly Hills uspořádala americká filmová akademie. Pocta za účasti mnoha hollywoodských hvězd Lorenovou překvapila. „Nepočítala jsem s tím, opravdu ne. Je to ale fantastické, protože patřím k italskému filmu a nám Italům jsou takové úžasné pocty většinou upírány, ačkoliv si je někdy zasloužíme,“ řekla.
Sophia Lorenová během galavečera v Beverly Hills zapózovala i u sochy Oscara.
Na oplátku vzdala hold Američanům a jejich filmovému průmyslu. „Amerika mě vždycky přijímala, dokonce i na začátku, když jsem sem přijela poprvé. Pro někoho jako já, holku z malého města, byl Hollywood jako pohádka. Bylo to něco, s čím jsem nikdy nepočítala,“ přiznala upřímně.
Úspěch si musela tvrdě vybojovat
Její osud je přitom ukázkou toho, jak se člověk ze skromných poměrů může usilovnou prací vyškrábat až na vrchol. V dětství nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednou mohla stát obletovanou filmovou hvězdou. Ve škole byla vysmívaným otloukánkem - spolužáci si z ní nepěkně utahovali nejen pro chudé zázemí a nemanželský původ, ale i kvůli hubené nohaté postavě a výrazným rysům v obličeji.
Záběr z filmu Včera, dnes a zítra, na kterém herečka svádí filmového partnera Marcella Mastroianniho.
Z ošklivého káčátka se nakonec v pubertě vyloupla nevšední krasavice. Ve čtrnácti letech se Sofia přihlásila do neapolské soutěže o královnu krásy, kde postoupila mezi finalistky. Matka, která sama v mládí toužila po herecké kariéře, ji tedy vzala do Říma, kde s dcerou obcházela nejrůznější konkurzy. Stále se ale zdálo, že Sofia moc šancí u filmu nemá. Nebyla klasicky krásná, a navíc mluvila se silným neapolským akcentem, kvůli kterému neuspěla u mnohých zkoušek.
Lorenová s manželem Carlem Pontim v roce 1975 během návštěvy Hamburku.
Krok, který změnil celý její další život, udělala v patnácti letech. Tehdy se na soutěži Miss Řím seznámila s o 22 let starším producentem Carlem Pontim, který seděl v porotě. Pontiho mladičká Sofia okouzlila a začal jí shánět role. Zamilovali se do sebe, ale mělo to háček - Ponti byl ženatý a rozvod tehdy nebyl v Itálii povolen. Na Pontiho radu si herečka změnila jméno z uměleckého Sofia Lazzarová, které tehdy používala, na univerzálnější Sophia Lorenová. Průlom v její kariéře přišel v roce 1954 s komedií Zlato Neapole, kterou režíroval slavný Vittorio De Sica.
„Možná jsem na De Sicu udělala opravdu dojem, protože když mě viděl a zjistil, že jsem z Neapole, začal se se mnou bavit neapolským nářečím. Později jsem ho potkala znovu, když hledal mladou herečku pro roli pekařky ve filmu Zlato Neapole. Právě ta se stala mou první rolí, kterou jsem dostala bez konkurzu. Uviděl mě - a žádný konkurz nebyl nutný,“ popsala později Lorenová.
Prodělala několik potratů
Koncem padesátých let poté, co Pontiho manželství rozvedl mexický soud, se za svého vyvoleného provdala. Počátkem šedesátých let se ale manželé z Hollywoodu vrátili do Itálie a sňatek museli nechat anulovat, protože Pontimu hrozilo obvinění z bigamie. Producentova žena Giuliana ale nakonec přišla s návrhem, aby všichni tři požádali o francouzské občanství. Francie poté rozvod umožnila a Ponti s Lorenovou se v roce 1966 mohli poblíž Paříže vzít znovu - tentokrát už nadobro.
K úplné spokojenosti ale páru scházely děti. Lorenová se dlouho trápila a prodělala několik samovolných potratů. Vytouženého potomka se dočkala až ve čtyřiatřiceti letech, kdy se jí narodil syn Carlo. O čtyři roky později mu přibyl ještě bratříček Edoardo.
Italská hvězda obklopená syny Carlem (vlevo) a Edoardem a jejich manželkami.
S mateřstvím Lorenová zvolnila a kariéru odsunula na vedlejší kolej. V následujících dvou desetiletích hrála hlavně v italských filmech, od devadesátých let natáčecí tempo ještě zvolnila a věnovala se spíš charitě, psaní kuchařek nebo návštěvám módních přehlídek.
Loni si ve svých pětasedmdesáti letech zahrála vlastní matku v autobiografickém filmu Můj dům je plný zrcadel.
„Můj život byl jako pohádka. Byl to ale i příběh války, hladu a žebrání, protože přesně to pro nás matka dělala: bojovala o to, aby mohla svým dcerám dát jméno a budoucnost bez bídy,“ vzpomínala po premiéře na dětství.
Nejslavnější výrok prý nikdy neřekla
Lorenová se narodila 20. září 1934 v Římě jako Sofia Scicoloneová. Otec Riccardo si matku Romildu odmítl vzít a rodinu živit, Romilda se proto se Sofií a její mladší sestrou Mariou odstěhovala k rodičům do městečka Pozzuoli u Neapole, kde třeli bídu s nouzí.
V roce 1962 Lorenová pokořila Hollywood, když jako první herečka v historii získala Oscara za roli v neanglicky mluveném filmu. Porota tehdy ocenila její výkon ve snímku Horalka.
V roce 1991 dostala druhého Oscara za celoživotní dílo.
Se svým životním partnerem Carlem Pontim tvořila pár až do jeho smrti v roce 2007.
Jejím nejslavnějším výrokem je „Za všechno, co vidíte, vděčím špagetám“. Před dvěma lety ale v americké televizní talk-show popřela, že by větu kdy vyslovila.
Její sestra Maria je matkou italské pravicové političky Alessandry Mussoliniové, kterou má s nejmladším synem fašistického diktátora Benita Mussoliniho Romanem.
„Dvě velké výhody, které jsem dostala do vínku, jsou moudrost a život v chudobě. To mi dalo, že žádné potíže mě v dospělosti nemohly rozhodit,“ shrnula hvězda.
