Sophia Lorenová: Jako sexsymbol se musíte narodit

„Jako sexsymbol se musíte narodit. A pak jím budete i ve stovce. Svůdnost nebo, chcete-li, sex-appeal vychází z nitra ženy, nemá to moc co dělat s jejími vnadami, stehny či našpulenými rty,“ říká s typicky širokým úsměvem sebevědomá herečka.

Ani teď neuvažuje o důchodu. Po úspěšném muzikálu Nine dokončila další italský televizní film Můj dům je samé zrcadlo. Jde o autentický pohled do života Lorenové

„Není to žádná fikce, ale pravdivý příběh o válce, hladu a žebrání, který žila moje matka, aby dala svým dcerám jméno a budoucnost daleko od chudoby. Jen díky ní byl pak můj život nádherná pohádka,“ přiznává herecká legenda.

Scénář k filmu napsala hereččina mladší sestra Maria. I když není tak slavná jako Sophia, zajímavou pro veřejnost se stala hned po své svatbě v roce 1962. Za manžela si totiž vzala džezového pianistu Romana, syna italského diktátora Belina Mussoliniho.

Pozornost na sebe strhla i její dcera Alessandra, neteř Sophie. Vedle herecké kariéry je známá především jako ultrapravicová politička. Když před lety v parlamentu protestovala nahoře bez, stala se známou po celém světě. Protože se narodila do bohaté rodiny, bídu, ve které vyrůstaly za války její matka a teta, nepoznala.

Sophie se stejně jako Marie narodila v nemocnici pro chudé jako nelegitimní dcera Romildě Villaniové a Riccardovi Scicolonemu, který se o ně ale nikdy nestaral. Sophia se brzy vytáhla a už jako teenager měla 174 centimetrů. A protože byla kost a kůže, dostala přezdívku Párátko.

Naštěstí se brzy zaoblila a matka, sama neúspěšná herečka, přihlašovala Sophii do mnohých soutěží krásy. Chtěla si tak splnit svoje nenaplněné sny o slávě. Nakonec se s dcerou vydala do filmových ateliérů v Římě.

V patnácti na jedné soutěži krásy si exotické tváře Sophie všiml už tehdy známý producent Carlo Ponti. Byl to on, kdo kariéru Lorenové okamžitě odstartoval. Nabídl jí smlouvu, zaplatil herecké kurzy a přejmenoval ji na Sophii Loren. V roce 1957 se vzali. Na konci 50. let už byla italskou hvězdou.

K mezinárodnímu věhlasu jí pomohl režisér Vittorio de Sica, když jí nabídl hlavní roli v Horalce (1960), natočené podle slavného románu Alberta Moravii. Sophii vynesla jako první herečce v historii Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v neanglicky mluveném filmu.

Následovala dlouhá léta plodné kariéry a její nejkrásnější filmy, na kterých spolupracovala se slavnými hollywoodskými herci, ale nejčastěji se svým rodákem Marcellem Mastroiannim. Zájem o Sophii opadl až v osmdesátých letech, to už jí ale titul jedné z nejkrásnějších a nejrespektovanějších hereček nejen italského, ale i světového filmu nikdo neodpáral.

Ale ani taková hvězda neměla život bez problémů. „Chtěla jsem mít hned děti, ale stále nepřicházely. Měla jsem několik potratů a zoufala jsem si, že už je mít nikdy nebudu. Naštěstí, i když daleko později, přišly. Carlo se narodil až v roce 1969, v mých pětatřiceti, Edoardo o čtyři roky později.

Bůh holt ví, jak to zařídit. Dal mi slávu, kterou jsem si ale nemohla patřičně vychutnat proto, že jsem nemohla mít děti. Po jejich narození už mi nikdy do hlavy nestoupla, protože jsem se jim snažila maximálně věnovat. Moje štěstí bylo, že jsem měla velkou oporu ve svém o 23 let starším manželovi. Dnes jsem konečně i babičkou. Mám dvě vnoučata -čtyřletou Luciu a o rok mladšího Vittoria, a tak mi ke štěstí nic nechybí,“ říká.

V posledních letech se Sophia začala věnovat i charitě. „Na cestě do Somálska jsem jako matka pochopila, jak nutné je pomáhat v těchto zemích, od té doby to beru jako po vinnost. Bohužel se toho tam zatím mnoho nezměnilo, a to mě moc tíží.“

A co její recepty na krásu? „Je známé, že chodím dřív spát a dřív vstávám. Zvykla jsem si na to už jako dítě při školní docházce. Po desáté večer jsem už v posteli a v sedm na nohou. Nemyslím si ale, že to má co dělat s receptem na krásu. Myslím si, že jde o životní styl.

Ráda a hodně chodím, hledám kolem sebe krásu. Dívám se na východy i západy slunce, čtu krásné knížky, a hlavně stále pracuji pro film a televizi. Na hlouposti mi tak naštěstí nezbývá čas.“