Článek
Potkat se s ní můžete každý den ve Fakultní nemocnici v Olomouci, kde je vedoucí lékařkou oddělení fyziologických novorozenců. Její půvabnou tvář lze vídat na nejrůznějších společenských akcích, golfových turnajích či lékařských sympoziích, která provází slovem.
Zároveň k nám promlouvá již pět let každý druhý pátek z televizní obrazovky, kde moderuje z brněnského studia populární pořad Sama doma.
„Ráno sednu do auta a vyrážím směr Brno, i když jsem třeba po noční službě. Pokaždé se moc těším. Je v tom určitý adrenalin, vysíláme živě,“ neskrývá nadšení pětatřicetiletá lékařka.
Jak se vám daří takřka na povel přeskakovat z jedné profese do druhé?
Na prvním místě je u mě medicína, moderování je obrana proti syndromu vyhoření. Je to určitý únik od reality lékařské profese, přináší to ovšem řadu výhod.
Dostávám se tak pravidelně do jiného, vzrušujícího světa, setkávám se s novými lidmi a navíc mě ta atmosféra na place strašně baví.
I na klinice jste zvyklá na určitou dávku adrenalinu. Za miminky vyjíždíte kolikrát se záchrankou, dokonce někdy létáte vrtulníkem. Převládají u vás na konci dne spíš pocity radosti, anebo smutku a psychického vyčerpání?
Určitě převládají pozitivní pocity. Máte v rukou lidský život, můžete dát rodičům zdravé dítě, po kterém toužili. To je přece nádherné. Samozřejmě u dítěte, které se narodilo předčasně, hrozí riziko poškození, je zapotřebí sdělit to rodičům.
Se smutnými okamžiky se setkává každý zdravotník, ale u mne ty pozitivní chvíle převažují. Nedávno jsem resuscitovala holčičku, kterou postihla srdeční zástava přímo u maminky na pokoji. Bylo to zdravé, donošené dítě, maminka nás naštěstí zalarmovala včas. To byl pocit vítězství.
Můj dotaz směřoval na extrémně nedonošené novorozence, na něž se specializujete. Balancujete přece na hranici života a smrti, kdy musíte rozhodnout o jejich záchraně.
V České republice po dohodě odborných společností máme určitou legislativu, podle níž zachraňujeme děti od 24. týdne těhotenství. Nemůžeme si hrát na bohy, komu dáme šanci a komu ne.
Pak jsou tu děti narozené mezi 22.–25. týdnem, nazýváme to šedou zónou, kdy jsou výsledky péče nejisté. Tam postup záleží na dohodě mezi lékařem a rodiči. Musím podotknout, že ne vždy je limitující velikost novorozence, ale jeho zralost.
Stalo se vám, že jste dítěti mnoho šancí nedávali a třeba teď, po letech, potkáváte zdravou malou slečnu?
Odvážela jsem na operaci dítě, které mělo krvácení do obou mozkových komor s jejich rozšířením, ani neurochirurg to neviděl příliš optimisticky, ale protože mamince bylo osmatřicet a bylo to její první a zároveň poslední dítě, operovalo se. Šlo o chlapce, kterému je dnes deset, je normální, zdravý, zcela v pořádku.
U nás v olomoucké nemocnici se dlouho říkalo, že ta slečna, co vysílá v televizi, je moje jednovaječné dvojče.
Jakého nejlehčího a nejtěžšího pacienta jste držela v rukách?
Tak na to se nedá zapomenout, ten nejmenší vážil tři sta padesát gramů a ten největší byl šestikilový.
Setkáváte se, myslím spíš po emocionální stránce, s něčím, co vás přece jen vyvádí z míry?
Každý rodič si přeje zdravé dítě, o to víc překvapí, když vám za čas přijdou poděkovat i rodiče miminek, která se potýkala s komplikacemi nebo zemřela. U malé pacientky jsem našla vývojovou vadu ledviny, naštěstí byla odhalena včas. Nebylo to jednoduché, přesto se za mnou rodiče zhruba za půl roku zastavili a poděkovali mi, že jsem jim pomohla.
To byl hodně příjemný pocit, nečekala jsem to. Anebo přišli rodiče, jimž jsem pohřbila chlapečka, přesto mi vyjádřili dík za péči, lidský přístup. Tahle zvláštní situace se opakovala už několikrát.
Máte pro ty své dětičky na oddělení nějaké pojmenování?
Novoušci, drobečci.
Adrenalin při pravidelném moderování pořadu Sama doma z brněnského studia ČT ji nabíjí energií. „Je to obrana proti syndromu vyhoření, určitý únik od reality lékařské profese…“
Jak na vaši druhou profesi reagují kolegové? Znáte to, mohou říct, ona si jezdí moderovat do televize, vystupuje tam v krásných šatech, zná se s tolika slavnými lidmi…
Těžko říct, nikomu nevidíte do duše, ale závist necítím. Kolegové i nadřízení mi vycházejí vstříc a za to jim patří dík. Jsem plně v provozu bez jakýchkoli úlev a ty krásné šaty mám připravené pokaždé v televizní šatně k zapůjčení.
Ale třeba u nás v olomoucké nemocnici se dlouho říkalo, že ta slečna, co vysílá v televizi, je moje jednovaječné dvojče.
Kdybyste se teoreticky vžila do situace, že jste úspěšný neonatolog a moderátor, tedy muž, myslíte si, že byste měla život v něčem jednodušší? Bylo by to jiné?
Určitě. Žena je limitovaná, předpokládá se, že půjde na mateřskou a bude rodit děti. Lidé v mém okolí mi často říkali, že se to všechno stejně nedá skloubit, tedy práce a televize, ale já jsem přesvědčená, že skloubit jde všechno, pokud si najdete tu správnou rovnováhu. Fakt je, že u ženy je to i o zažité tradiční roli.
Znám ženy, které nemají děti a žijí svou kariérou. Jste svobodná, bezdětná. Třeba se vám tento způsob života zalíbí natolik, že by to mohla být vaše cesta…
Kdybyste se mě na to zeptala před dvěma lety, odpověděla bych, že bych snad šla i do toho. Takový jsem měla strach mít vlastní děti, moje obavy vyplývaly z toho, co vidím v práci. Uvažovala jsem, jestli chci vlastní dítě, zda zvládnu tu obrovskou odpovědnost. Vždyť je to závazek na celý život.
Na druhou stranu děti miluji, toužím po vlastních. Uvědomuji si, že nejsem ten typ ženy, která chce žít jen svou kariérou.
Jenže k tomu potřebuji mít i muže. Obdivuji například dámy, jež si pořídí potomka bez partnera a zůstávají s ním samy.
Jenže čas letí, ve vašem věku si asi každá žena uvědomí, že přichází poslední šance na početí.
To je opravdu riziko, proto nikomu také nezazlívám, když se rozhodne vychovávat potomka bez otce, naopak to vyžaduje velkou odvahu. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že dítě by mělo přece vyrůstat v rodině, tedy v úplné rodině, tak jak jsem to měla já. Potřebuje mít nejen ženské, ale i mužské vzory.
Celé to souvisí hodně i s dnešními partnerskými svazky. Jak říká moje babička, dřív se všechno spravovalo, dnes se to rovnou vyhodí. Na tomto principu fungují mnohdy vztahy mezi mužem a ženou. Místo abyste manželství rozvíjela, rovnou ho opustíte a jdete za něčím jiným.
Kdy je podle vás nejlepší věk pro ženu mít dítě?
Z biologického hlediska sice někdy kolem třiadvaceti až pětadvaceti, ale já jsem v tomto směru hodně benevolentní. Dítě by si žena měla pořídit tehdy, když se cítí zralá. Některá ve třiceti, jiná ještě později. Pro mě je hranice čtyřicet let. Když se nezadaří, tak svůj život posunu jinam, miminka mám naštěstí v práci.
Potřebuji vedle sebe člověka, který bude dělat něco lépe než já. Chci k muži trochu vzhlížet a obdivovat ho.
Říká se, že mateřství je poslání. Myslíte si, že by každá žena měla mít děti, tedy měla by porodit a stát se matkou?
Někdo to tak má v životě nastaveno, ale určitě bych ženě, která dítě nechce a nepotřebuje, nic nezazlívala a ani ji nenazvala sobcem. Jen si musí uvědomit, že ve stáří už najednou nebude mít tu báječnou, lukrativní práci, která ji naplňuje nyní, nemusí mít už tolik kamarádek, kolem se budou pohybovat spíš rodiny s dětmi a vnoučaty, bude jí chybět někdo, kdo by se o ni postaral. Nakonec může zůstat jako páté kolo u vozu.
To je sice smutný osud, ale určitě ne nevyhnutelný.
Jistě, také znám páry, které se dohodly na bezdětném svazku, věnují se práci, sobě, cestování a zdaleka to nejsou jen dvoukariérová manželství. Ten vztah může být úžasný.
Ne, nemyslím si, že žena musí mít děti. Pravda je, že česká společnost vnímá někoho, kdo se dobrovolně vzdá mateřství, spíš negativně.
Jaký typ muže si vedle sebe představujete?
Rozhodně není podmínkou, aby byl tmavovlasý krasavec italského či řeckého typu, metr devadesát. Vždy ale potřebuji vedle sebe člověka, který bude dělat něco lépe než já. Třeba ve svém oboru, může to být vynikající manažer, hudebník anebo třeba špičkový chirurg, na tom v podstatě nezáleží. Jde o to, že chci k muži trochu vzhlížet a obdivovat ho.
Mám za sebou několik vztahů, ten poslední, dlouhodobý, nakonec nevyšel. Jenže je tu problém, chlapi se mě bojí a já vůbec nevím proč. Bojí se mě pozvat na normální rande. Vždyť přece nedělám nic tak výjimečného.
Třeba očekávají trochu péče, pohlazení, možná jste pro některé příliš dokonalá a samostatná. Když k tomu přidáte jistou dávku mužské ješitnosti, může je vaše chování znejistit.
Dokonalá? Tím jste mě šokovala. Poprvé mi to takto naservírovala nejlepší kamarádka. Mám přece spoustu chyb a třeba ve sprše zpívám trochu falešně. Ale jinak já budu ráda pečovat o svého manžela!
Je pravda, že budu doma méně než ostatní ženy, ne vždy přichystám teplou večeři, ale při troše tolerance se dá takto fungovat. Člověk si musí umět zorganizovat čas do poslední vteřiny, práci na klinice, v televizi, koníčky, přidat k tomu péči o rodinu není problém. Ovšem pokud se ten muž nezalekne.
Golf miluje – nejenže ji baví moderovat turnaje, ale především doufá, že si časem zlepší i svůj handicap…
Vraťme se ještě k vaší práci před kamerou. Pohybujete se v tomto prostředí jako ryba ve vodě, cítíte se ve studiu sebejistě?
Nevím, jestli bych to takhle mohla říct, ta atmosféra mě stoprocentně nabíjí. Jsem sice trémistka, trápilo mě to už ve škole, ale pak jsem se rozhodla, že se budu léčit.
Naordinovala jsem si postupné dávky vystupování na veřejnosti. Ze všeho nejdřív jsem začala moderovat v rádiu, pak teprve přišla televize.
Pamatujete si na své první vystoupení na obrazovce?
To bylo až po mých vysokoškolských studiích, přesně v roce 2007, kdy jsem začala moderovat v České televizi Dobré ráno, za tři roky jsem pak přišla přes konkurz do Sama doma. Dnes si dovedu představit, že bych moderovala ještě víc.
Kdybyste byla postavena před rozhodnutí být buď moderátorka, anebo lékařka, jak byste to vyřešila?
Jak už jsem říkala, medicína má vždy přednost. Moderování je můj největší koníček, mám i tady své ambice, ale co pak, až mi bude padesát šedesát? Znáte nějaké moderátorky v tomto věku? Štěstí je v této branži vrtkavé, doktorkou můžu být mnohem déle.
Mluvila jste o svých ambicích na obrazovce, jaký je váš moderátorský sen?
Mít vlastní talk-show, kam bych si zvala své kolegy lékaře a představovala nejen jejich obor a zajímavosti z něj, ale i rozličné koníčky a záliby. Znám jich spoustu a myslím si, že by to mohlo být zábavné.
Zmínila jste i koníčky. Opravdu vám na ně zbývá čas?
Úplně jsem se zbláznila do golfu. Přivedl mě k němu na jedné charitativní akci můj kamarád, pan farář Zbigniew Czendlik. Sice mám zatím handicap 54, což je ten nejhorší, ale hodlám na tom zapracovat. Často moderuji golfové turnaje, tak jsem si říkala, že nazrál čas, abych věděla přesně, o čem to vlastně mluvím.
K mým celoživotním vášním patří ještě tanec, především latinskoamerické rytmy. Už dlouho mě láká vystoupit v takové soutěži, jakou je StarDance. Nikoli v roli moderátorky, ale účinkující. Taky mě chytil jachting a ještě mám v plánu v zimě začít pořádně lyžovat.
Letos už jste byla na dovolené na Srí Lance, nedávno jste během tří týdnů zcestovala celé Japonsko. Kam ještě máte namířeno?
Cestování považuji za součást života, v posledních letech jsem si oblíbila Itálii a Španělsko. Miluji zdejší kulturu i gastronomii. Ale ze všech destinací je mi nejlépe na Mallorce, zvláštní slabost mám pro Kanárské ostrovy, kde se cítím jako doma. Vydávám se tam docela často, někdy z legrace říkám, že na Kanáry jezdím jako na chatu. Představuji si, jaké by to bylo přestěhovat se tam na důchod. Pro jistotu se už teď učím španělsky.
