Soňa Norisová: Česko-slovenská sounáležitost nevymizela

„Moc mě potěšilo, že si na mě David Ondříček vzpomněl,“ říká devětatřicetiletá herečka. „Mělo to dost rychlý spád. Přijela jsem na krátký konkurz, kde jsme si řekli malý dialog s Ivanem Trojanem, celé to trvalo asi dvacet minut. Hned pak mi David zavolal a roli Jitky mi nabídl. Natáčení začínalo už za tři týdny.

Měla jsem v Bratislavě dojednaných několik věcí, ale naštěstí to nebylo nic, co se nedalo posunout. Ani chvilku jsem neváhala, protože spolupráce s lidmi jako David Ondříček, Ivan Trojan nebo autor scénáře Marek Epstein je pro mne záruka kvality.“

S Ivanem Trojanem, s nímž hrají v dramatu Ve stínu manželský pár, již před pěti lety točila film Václav. Tam ovšem vytvářeli hodně nerovnou dvojici: mentálně zaostalý mladý muž platonicky miluje přitažlivou venkovskou knihovnici, která k němu nepociťuje víc než lítost.

V nejnovějším filmu je vztah manželů vystaven těžké zkoušce ponuré doby a nelítostného režimu. Vžít se do atmosféry padesátých let nebylo pro Soňu obtížné: „Film byl po stránce scény a rekvizit dokonale připravený, takže ‚obléct se‘ do role nebyl problém. Uvědomila jsem si, že přestože se potýkáme s mnoha problémy, něco tak zničujícího jako měnová reforma nebo politické procesy nikdo z mojí generace nezažil. Lidé ztratili ze dne na den svobodu, majetek či obojí. Odehrávaly se obrovské tragédie.“

Spolupráci s představitelem hlavní role si nemůže vynachválit: „S Ivanem není třeba na place nic vymýšlet, s ním stačí být. Je to dokonalý profesionál, nikdy jsem nezažila, že by byl nepřipravený nebo ve špatné náladě. Nenechal se ničím rozptýlit, i když měl vedle natáčení skoro každý den představení nebo zájezd.“

Ve filmu hrála ještě s jednou hvězdou evropského formátu, s německým hercem Sebastianem Kochem, známým hlavně z filmu Životy těch druhých: „Nechoval se vůbec jako velká hvězda. Má skvělý smysl pro humor, je to člověk, se kterým jsem si měla o čem povídat.“

Přestože ve filmu vedou německý dialog, ve skutečnosti spolu mluvili anglicky. „Němčinu mám slabou,“ přiznává Soňa, „Sebastian mi celý dialog nahrál a já to odposlouchala. Naštěstí jsem nemusela mít dokonalou němčinu, protože jsem byla Češka, která umí německy.“ Ve filmu hovoří jinak česky, přehodit výhybku z rodné slovenštiny jí už nedělá potíže. V Česku často natáčí, v brněnském Městském divadle účinkovala v muzikálu Hair.

„Když člověk v tom jazyku pracuje, zjistí, že odlišností mezi slovenštinou a češtinou zase není tak málo, jak by si někdo mohl myslet. Mám navíc pocit, že v každém jazyce hraji trochu jinak, protože čeština je pro mě emočně jiná než slovenština. Uvědomila jsem si třeba, že ve slovenštině mám hlouběji posazený hlas,“ upozorňuje.

„Když sem přijedu točit, vždycky prosím všechny kolem, aby mě opravovali a pomohli mi tak rychle se dostat do češtiny. Ve filmu to není těžké, na jednotlivé scény se mohu připravit, horší to je v seriálu, kde se to nedá všechno dopředu naučit."

"Dobrá škola v tom byl seriál Přešlapy. V první sérii jsem sama slyšela, že slovenská výslovnost občas vykoukla, ale v následujících sériích jsem už měla celkem dobrý pocit. Dokonce když jsem jednou po natáčení telefonovala do Bratislavy, slyšel mě zvukař a ptal se, zda mám na Slovensku nějaké příbuzné. Hrozně se divil, když jsem mu řekla, že jsem Slovenka. To mi vzhledem k jeho profesi docela zvedlo sebevědomí.“

Češtinu bude procvičovat i nadále: na sklonku roku začne točit pro Českou televizi s režisérem Jaroslavem Soukupem detektivku. Ochránkyni zákona bude představovat už poněkolikáté. V pilotním dílu zamýšleného seriálu Policie Modrava hrála šéfku místního policejního oddělení, ve Městě stínů – slovenské verzi naší Kriminálky Anděl – ztělesnila postavu policejní psycholožky.

„Prý působím na lidi seriózně a domnívám se, že i taková jsem,“ odpovídá na otázku, proč ji pokaždé staví na stranu zákona, a zároveň dodává, že by nerada přišla o komediální polohu herectví: „Lidé mě většinou vidí v dramatických rolích, ale já se vždy dobře cítila jako komička. Myslím, že být dobrým komediálním hercem je možná těžší než hrát dramatické role.“

Komickou polohu si dosyta užívá v Radošínském naivním divadle, jehož členkou je už od roku 1994. „Vždycky se mi jejich poetika moc líbila. Hned po konzervatoři jsem tam šla na casting a vzali mě.“

Kromě divadelních povinností ji v Bratislavě čekají koncerty se skupinou Fragile, což je vokální soubor, vystupující bez doprovodu hudebních nástrojů. V čele osmičlenného tělesa, kde jsou čtyři herci, je známý slovenský dirigent Branislav Kostka. „Dali jsme se před devíti lety dohromady jen pro radost, dnes na Slovensku vyprodáváme koncertní sály. Zpíváme všechno od klasiky přes jazz až po soul. Moc mě to baví, jsme výborná parta,“ říká sopranistka souboru.

Soňa Norisová prozrazuje, že v posledních letech dostává z Česka víc nabídek, než může přijmout: „Velmi si jich vážím a lichotí mi to, musela jsem však i nějaké odmítnout, protože mám syna prvňáčka a už si ho nemohu brát s sebou, jako když byl ve školce.“

Míša chodí do běžné školy blízko domova. „Umí dobře německy, rodina jeho otce je typická prešpurská rodina, kde se hovoří i německy a maďarsky. Michalko znal odmala všechny tři jazyky. S bratranci a sestřenicemi, s nimiž žije ve společném domě, mluví německy. Doufala jsem, že se taky přiživím, ale němčina mi nějak nejde do hlavy,“ směje se Soňa. „Dokonce se stalo, že mi syn překládal.“

To, zda mu pořídí sourozence, nechává otevřené: „Když se to stane, budeme mít radost. Bylo to tak i s prvním dítětem: věděla jsem, že přišel ten správný muž a chtěla jsem rodinu.“

Soňa tvrdí, že jí mateřství pomohlo i v tom, že si lépe zorganizovala život: „Měla jsem tendenci si toho brát moc, měla jsem mnoho představení, s příchodem dítěte jsem to zredukovala."

"Pak začaly přicházet nabídky na filmy a seriály, které bych si těžko při dřívějším vytížení v divadle mohla dovolit přijmout. Takže mi to pomohlo k vykročení do světa filmu. Teď se mi vše daří dobře skloubit, beru si toho rozumně, abych se mohla věnovat synovi.“

Její partner Adrian Rajter (44) je muzikolog. Věnuje se klasické hudbě, jeden čas byl dramaturgem Slovenské filharmonie a teď pracuje v rozhlase. Zároveň organizuje koncerty a různé hudební festivaly.

„Seznámili jsme se přes práci; dávno před tím, než jsme se dali dohromady. Pak přišla chvíle, kdy jsme oba byli volní, a z přátelství vznikl vztah, který trvá dodnes. Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že to je člověk a profesionál, na kterého se dá vždy spolehnout,“ vzpomíná Soňa. „Je škoda, že takových lidí není víc. Často se setkávám s tím, že lidé v téhle branži spíš myslí na to, aby na něčem rychle vydělali, než aby mysleli na samotný projekt.“

Dalším blízkým člověkem je pro ni o šest let mladší sestra Zuzana, která se prosadila nejen v českém filmu, ale i v divadle a muzikálech. „Jsme hodně propojené, svěřujeme se, radíme se spolu, fandíme si,“ charakterizuje jejich vztah.

V českém filmu zahájily společně před jedenácti lety kariéru v muzikálu Rebelové, hrály spolu na Letních shakespearovských slavnostech v komedii Jak se vám líbí a v seriálu Přešlapy ztělesnily dvě ze tří hlavních představitelek. „Se Zuzou se mi hrálo perfektně, jen mi přišlo zvláštní mluvit se sestrou česky,“ dodává Soňa.

Jejich cesta na divadelní prkna vedla přes lidovou školu umění v rodných Malackách, kde maminka učila hru na akordeon, a obě sestry tam pod jejím dohledem chodily do všech možných kroužků. K orientaci na dramatický obor jistě přispělo i to, že obě babičky byly ochotnice.

„Na konci základní školy mě učitelka pobídla, abych to zkusila na konzervatoři. Zuza pak šla v mých stopách a oběma nám to vyšlo hned napoprvé,“ líčí jednoduše herecké začátky sester Norisových, jejichž popularita daleko překročila řeku Moravu.

„Považuji se za československé dítě a je mi divné, že dnešní děti tady mají problém se slovenštinou. Myslím ale, že v poslední době pomáhají společné projekty v komerčních televizích,“ uvažuje Soňa. „Já mám třeba některé překlady raději v češtině, Michaelovi kupuji hodně českých pohádek a vůbec mu to nedělá potíže. Jsem přesvědčená, že česko-slovenská sounáležitost nevymizela, že ji pociťují lidé na obou stranách hranic.“