Soňa Kodetová: Jiří nesmírně lpěl na své rodině

V podstatě jsem splnila zadaný úkol od manžela. Přemlouvala jsem ho, už když byl nemocný, abychom na té knize začali pracovat společně. Ale jemu se do toho moc nechtělo a odbyl mě, ať jí udělám potom, že to nechá na mně. Řekl, že na mě spoléhá, že to udělám dobře. Je pravda, že jsem se do knihy pustila téměř hned - manžel zemřel 25. června a já jsem na té knize začala pracovat už na podzim. Byl to i určitý druh terapie.

Bylo to jednodušší a nebylo. Byly dny, kdy to bylo těžší. Na knize se mnou pracovala Alena Šloufová, která byla velmi citlivá. První vydání knihy bylo vyprodané, a protože se blížily manželovy nedožité 75. narozeniny, řekla jsem si, že by bylo fajn knihu doplnit a udělat dotisk. V prvním vydání se knih prodalo hodně - přes 8000 kousků. Částečně jsem ji dopracovala, jak říkám, o životě po životě. Doplnila jsem své aktivity, které jsem nastartovala po smrti manžela.

Ne to ne. Nebyli jsme ani ti, kteří by chodili moc do společnosti. Manžel byl velice rád doma, protože té společnosti měl díky své práci hodně. Doma byl šťastný. Naštěstí tenkrát ještě nebyl takový bulvár, který se v tom dnes tak vehementně a strašně angažuje. Ale stejně si myslím, že když nechcete, tak nemusíte. Nemusíte zavdat - za prvé - příčinu k tomu, aby se o vás v bulváru psalo, a nemusíte se někde veřejně producírovat.

Ale ta poklička není tak úplně otevřená. Jen tak napůl, spoustu věcí si musíte domýšlet. V podstatě jsem nahlédla pod pokličku rodině. Ta kniha je takovou analogií rodiny. Moje dcera je už její šestou hereckou generací. Když si to vezmete: Budil, Budilová, Steimarová, tak to genealogicky prochází a závěr je ten, že tam jsou mé vnučky, Pavel Šporcl atd. Ale ta kniha neotvírá žádnou třináctou komnatu. Jsou tam reflexe, rodinné zázemí a postoje k životu.

Dostala jsem se do jiného světa. Samozřejmě. Bylo to o tom, že jsem musela počítat s tím, z jaké rodiny manžel pochází a vyrovnat se s tím. Ale zase moje rodina - jsem Slovenka - byla také velice umělecky zaměřená. Jeden můj strýc zůstal v Americe, kde je velmi uznávaným malířem, sestra dědečka byla operní zpěvačka. Já jsem také docela hodně kreslila a malovala, když jsem byla mladá, pak jsem trochu dělala grafiku. Výtvarný svět mi byl blízký. A ten představovala ta druhá větev Kodetů. Měla jsem možnost velice dobře poznat tatínka manžela - Jana Kodeta, který byl úžasně šarmantní, citlivý, báječný kumštýř. Oba kluci jak Kristián, tak manžel po něm zdědili nonšalantnost a charisma.

Ačkoli působil jako ohromný frajer, byl to velmi citlivý člověk.

To je zajímavé, že ani moc ne. Prostě jsem v tom manželství měla pocit, že ani žárlit nemusím. Manžel to dával najevo zvláštním způsobem, ale že by každý den vyznával lásku, to nepřipadalo v úvahu. Ale byla tam strašná síla jistoty. Byl už jednou rozvedený, měl malou holčičku z předchozího vztahu a byl z toho velmi nešťastný. Strašně lpěl na své rodině a v podstatě tu rodinu vytvářel a držel. Na rozdíl od toho, jaký byl bonviván, tak když byl doma, byl hrozně rád, že všechno funguje. Já jsem tedy ani tak nežárlila, ale žárlil můj muž. Hlavně na moji nepřítomnost. Vyžadoval a byl v tom hodně náročný, aby když přišel domů, někdo tam byl.

Budete se divit, ale ani moc ne. První roky jsme žili v Těptíně - na samotě u lesa. To bylo náročné. Bydleli jsme na chatě mých rodičů, kteří emigrovali. Nastěhovali jsme se, protože manželovi se tam moc líbilo. A hlavně chtěl mít, jako jeho dědeček, slepice, králíky atd. Takže tenhleten frajer přivezl jednoho dne taxíkem do Těptína asi 15 jednodenních kuřat, která jsme zahřívali a starali se o ně. Přežilo jich myslím dvanáct, ale mimo jedné se z toho vyklubali samí kohouti. Takže jsme měli skvělé obědy několik týdnů.

Můj muž jednou prohlásil, že si musel vzít ženu do nepohody a že prostě holt musím umět všechno zvládnout. On třeba odjel na dva týdny pryč. A já jsem tam byla úplně sama a musela jsem se o všechno postarat.

Ne, já se nebojím. Teď se možná víc bojím ve městě než mimo něj. Měli jsme navíc vždycky psy. Tohle mi nepřišlo, přestože jsme žili hned u lesa. To tedy problém nebyl. Ale naučit se pokácet strom, soušku, odnést ji na zádech, na rameni, neuvěřitelné. Pak naštípat dříví. Ale my jsme tenkrát nic moc neřešili.

To je pravda. Protože když se pak oblékl, byl někdo úplně jiný. Kdybyste ho viděla na zahradě, tak vypadal jak hastroš. Měli jsme i koně, museli jsme pro ně shánět seno. Takže vyhlásil, že všem v okolí poseká zahrady. Muž tedy sekal zahradu všem, ale sušit a otáčet jsem to musela já. Celé léto jsme trávili tím, že jsme dělali seno pro koně.

Ne. Ani doma jsem nemalovala, už jsem to nestíhala. Permanentní dobudovávání domu, děti, celou domácnost jsem měla na krku. Manžel nechtěl řešit nic. Obvolávala a zařizovala jsem mu i věci kolem filmu. Bez mobilů. Jediný telefon byl u sousedů.

Vlastně ano. Číst scénáře ho nebavilo, takže jsem ho vždycky přečetla já a jeho scény jsem mu zatrhla. A víceméně jsme se společně radili, co by měl a neměl dělat. Hodně na mě dal.

To mi nikdy nepřišlo. Musím říct, že jsem domácnost i trochu držela finančně. Protože moji rodiče emigrovali do Švýcarska a otec, který byl lékař, vydělával velké peníze. Díky rodičům jsem měla pravidelný příjem a tím pádem jsem byla finančně nezávislá. Maminka posílala i věci na děti. Ale to ostatní jsem si všechno řídila podle sebe a manželovy práce. A byla jsem v obraze. V té době nesvobody jsem poslouchala Svobodnou Evropu a hodně jsem četla. Od dvanácti let jsem četla téměř nepřetržitě.

Asi ano. Ale už pět let před odchodem manžela jsem začala dělat oblastní manažerku ODS. A i tohle své zaměstnání jsem řídila podle toho, jak manžel hrál. Nebo nehrál. Jednou se nehrálo a on přišel na jednání a začal řvát: „Co tady takovou dobu děláte? Ženo domů!“ Všichni na to zírali. „Co tady žvaníte takové blbosti, už jste mohli být dávno hotoví, my už bychom odehráli deset představení“. Tenhle post jsem opustila, když manžel onemocněl a já se o něj dva roky starala.

Já jsem o tom vůbec nepřemýšlela. To je věc, která se postupně nachylovala. První byla operace - výměna kyčelního kloubu, o které všichni říkali, že to je procházka růžovým sadem. Ale každý na to reaguje jinak, každému to funguje jinak. Manžel nebyl z těch trpělivých. Udělal báječné gesto a přehodil si nohu přes nohu a ono to vypadlo. Musel na reoperaci atd. atd. Postupně zjišťoval, že bude mít nějaká omezení. Víceméně ten svět pomaloučku opouštěl. Nakonec nechtěl ani chodit. A pro něj, když už nebyl ten frajer a nemohl ani na zahradu - strašně rád zahradničil...

Vždycky, když se mě někdo zeptal, tak jsem při vší úctě k těm, co to dělají, řekla, že si ji udělám, až mi bude osmdesát. Studovala jsem dálkově, ale s o dvě, o tři generace mladšími lidmi.

Úžasné. Ti lidé vás hrozně nabíjí. Cítíte se jako studentka. Bylo mi šedesát, když jsem začala studovat. Ale v podstatě se cítíte, jako kdyby vám bylo dvacet. Učila jsem se na zkoušky, pod oknem jsem měla v kočárku vnučku Violetku a telefonovala jsem si se spolužačkou, která měla stejně starou dceru a já jsem si připadala, jako studentka na mateřské.

Začala jsem s nimi chodit do hospody, na bowling. Žijete úplně jiný, studentský život. Studovala jsem CEVRO institut. Byli jsme první studenti. S managementem školy jsme se podporovali, tu školu jsme tvořili.

Úplně ty samé. Není to nijak obroušené. Navíc si uvědomte, že po čtyřiceti letech se začít zase znovu učit je strašně těžké. Je to hodně o samostudiu. Musela jsem se naučit dobře pracovat s počítačem, protože všechno jde přes počítač. Od přihlášení na zkoušky po skripta. Používala jsem diktafon a všechno jsme si nahrávala a pouštěla permanentně do uší a přitom si to četla. Usínala jsem se sluchátky na uších.

Ano. Ale dá to hodně práce. Stojí však za to. Adrenalin je tak úžasný. Když můžete po zkoušce říct: mám to! Teď už mám školu hotovou. S právní specializací na veřejnou správu mám titul magistra. V podstatě, když se to tak vezme, mám nejlepší vzdělání na poslance, senátora atd. V uvozovkách.

V současné chvíli nehodlám.

Platí se školné, 25 000 korun za semestr, 50 000 korun ročně. První tři roky mi platily děti, i zeť Pavel Šporcl mi pomáhal. A vlastně i dál, ale můj syn už se odmítl podílet na magisterském studiu a řekl, že by mi to už mohlo stačit. A vždycky, když mě chce vytočit, říká: A nějakou chytřejší otázku nemáš, když už máš to vysokoškolské vzdělání?

Škola mi dala hrozně moc. Ráda se tam vracím, dokonce jsem tam zapůjčila obraz a do knihovny chci dát nějaké knihy. Chci si zachovat i do budoucna tu příjemnou oázu.