Socioložka Dana Hamplová: Češi se obecně zaměřují na negativní stránky života

Zmíněná kniha se jmenuje Proč potřebujeme rodinu, práci a přátele a má podtitul Štěstí ze sociologické perspektivy. Já se ovšem do povídání s dvaačtyřicetiletou socioložkou pustila z perspektivy čistě osobní. Přinesla jsem jí čokoládovou podkovu, abych si ono tolik hledané štěstí trochu „pojistila“.

Možná proto, že se tím tématem zabývám, odpovím: docela ano. Ale zase ne nějak extrémně, což je přesně reakce většiny Čechů. My nemáme rádi výrazné odpovědi: Ano, jsem hrozně šťastný, jako Američani nebo Dánové. Já jsem spíš spokojená…

Na jednom mítinku jsem na otázku dánského kolegy, jak se mám, odpověděla: Dobře! On se na mě skoro vyděšeně podíval a vyhrkl: Stalo se ti něco? Moji reakci si přeložil, že něco není v pořádku. Podle něj bych měla říct: Cítím se skvěle, je úžasné ráno! Což je pro mě nepřirozené.

Mnohem snadněji se říká, co nás namíchlo, protože si to zapamatujeme, zatímco pozitivní momenty vnímáme jako samozřejmost. Stejně tak si často neuvědomujeme, že jsme v určitém okamžiku šťastní nebo zdraví - a dojde nám to až ve chvíli, kdy přijde nějaký malér nebo onemocníme. Bereme jako běžné, když jsme s přáteli, s rodinou, prožíváme harmonické vztahy, máme dobrou práci a fajn koníček…

A štvou nás konflikty, když jsou lidi protivní a nepříjemní, někdo nám zabere místo na parkování…

Ne, nemám auto. Zato mě namíchl jeden kolega. Klasika, ale nic, z čeho bych se hroutila. Náladu mi spravila usměvavá prodavačka, to, že svítí sluníčko a jelo mi hned metro.

Radost a neradost je v podstatě hlavně o konfliktech - s blízkými, ale i s nedůležitými lidmi. To snižuje pozitivní emoce asi nejvíc. Naopak přátelskost je zvyšuje.

Dnes už vám přesně neřeknu, co mě tehdy dokázalo rozhodit, čím jsem se trápila a z čeho se radovala. Asi to byly naprosté prkotiny, když si je nepamatuju. Každopádně dospívání je období, kdy člověk řeší především vztahy. Musím říct, že já jsem nebyla zrovna žádná hvězda kolektivu, tělocvik mi nešel, na kytaru jsem nehrála a navíc jsem se docela dobře učila.

Prostě nic, za co bych sbírala body. Dodnes mě proto děsí představa třídních srazů. Když se naše třída z gymplu scházela naposledy, spolužák poslal e-mail, abychom vyplnili tabulku, kolik máme dětí, aut, bazénů a domů. Bylo to myšleno jako vtip, ale mě to tak vyděsilo, že jsem na sraz radši nešla. Příště snad seberu odvahu.

V úplně běžném, otec byl lékař, maminka učitelka chemie, oba byli celkem realisti a kolem běžela totalita. Přiznám se, že do listopadu 1989 jsem si říkala, že až budu velká, emigruju.

Měla jsem krásnou fotku z Anglie a četla anglické romantiky, tak to byla moje plánovaná destinace. Nenapadlo mě ani ve snu, že se režim může změnit. A ten zlom pro mě byl jedním ze supereuforických zážitků.

Chtěla jsem být na střídačku učitelkou nebo doktorkou. Zkoušela jsem architekturu, ale nevzali mě. Tak jsem šla - snad z rebelie - na filozofickou fakultu. Nejdřív na bohemistiku a později jsem přibrala sociologii.

Dostala se mi do ruky knížka Petera Bergera Pozvání do sociologie - a naprosto mě uchvátila. Považuju ho dodnes za svého guru. Je trochu kontroverzní, protože stál mimo mainstream politické korektnosti, ale byl schopný ukázat zcela jiný pohled na společnost. Takže vlastně díky téhle jedné knize, přeložené do padesáti jazyků, jsem se nasměrovala. Stojí za přečtení.

Začala jsem sociologií rodiny, která je podle Bergera součástí politického boje, protože se tam střetávají hlavní ideologie: levice versus pravice. Pak mě zaujaly otázky náboženství. Ani si neuvědomujeme, jak moc jsme jím ovlivnění, i když se většina Čechů považuje za nevěřící.

Bez křesťanství ale nelze pochopit evropskou kulturu, pojetí jedince a svobody. Posléze u mě následoval návrat k rodině a zdraví. Což má blízko k obecné kvalitě života, spokojenosti a štěstí.

Že je celkem výstižný. Jde o velké téma, ale je strašně těžké ho definovat, uchopit. Jak jsem už řekla, lidi si víc uvědomí, že jsou nešťastní, než že jsou šťastní. Když jste se ptala, zda jsem šťastná, nebyla moje reakce to, jak se cítím zrovna teď, ale jak celkově hodnotím svůj reálný život. Zda je v souladu s mými představami. Což je věc, kterou o sobě každý člověk v zásadě ví. A v našich průzkumech je schopný se na škále od jedné do deseti nějak zařadit.

Můžete namítnout, že není relevantní, ale když srovnáme lidi v různých zemích a situacích, najdeme značné rozdíly, nejde tedy o náhodu. Češi se obecně zaměřují spíš na negativní stránky života, a pokud je vše v pořádku, musí na tom být něco divného.

Protože cílem života už není jen žít, ale užít si vyměřený čas co nejlépe. Jsme první generace, která má zajištěné základní životní potřeby. Když budete řešit, co dáte najíst dětem, nebudete přemýšlet o tom, co prožíváte.

V minulosti ve štěstí hrála roli i morální stránka: šťastný člověk byl ten, který dosáhl společenského statusu, byl uznávaný, ctnostný, měl dobrou rodinu… Štěstí se definovalo hlavně podle objektivních kritérií.

Dnes se chceme šťastně cítit. Ale to za nás nevyřeší žádné studium. I když se naučíme myslet pozitivně, neznamená to, že z našeho života zmizí vše negativní. Navíc je někdy správné cítit se nešťastným.

Je to jako s tělesným zdravím: fyzická bolest je varovný signál, že v těle něco není v pořádku. Negativní prožitky zase upozorňují, že není v pořádku něco v životě a měli bychom to změnit. Striktně pozitivní myšlení - „be happy“ - končí často tím, že se zhroutíme, protože ignorujeme objektivní problémy.

Určitě. Štěstí je částečně dané už naší osobností, čili je do značné míry vrozené a ovlivněné výchovou. Podle psychologů se osobnost, tedy jak moc budete introvertní nebo extrovertní, optimista nebo pesimista, ustaluje kolem patnáctého roku věku. Když se výrazně introvertní pesimista zapíše do kurzu pozitivního myšlení, bude se možná cítit o chloupek líp, ale jsem skeptická k tomu, jak moc a jak dlouho. Zato extrovertní optimista má ke štěstí nakročeno i bez kurzu.

Dlouhodobé studie ukazují, že lidi, kteří se vnímají jako šťastnější, jsou v životě výrazně úspěšnější, mají víc přátel a žijí déle. Což má samozřejmě i své limity, protože častěji riskují a přehlížejí nebezpečí…

Je móda říkat, že materiální věci nejsou důležité. Jenže subjektivní pocity jsou taky spojené s materiálnem. Pokud jste hodně chudá a dostanete víc peněz, budete se cítit šťastnější. Dál už to neroste automaticky, budete-li mít dvacet miliónů nebo sto, je pro pocit štěstí jedno.

Zajímavé je i to, že nejde ani tak o majetek samotný, ale o srovnání s ostatními. Takže pokud bohatne společnost jako celek, na vašem pocitu se nic nemění, pořád řešíte, že chcete mít víc než soused.

Už Jakoubek ze Stříbra kdysi uváděl mezi našimi národními hříchy právě závist, čili jde asi o cosi stabilního. Češi jsou každopádně rovnostáři. Nejsou tu ve srovnání s jinými zeměmi ani velké majetkové rozdíly - a pokud ano, bohatí svůj majetek většinou moc neukazují.

Na prvním místě je Švýcarsko, na posledním Togo, ovšem USA s nejvyšším HDP je až patnácté. Což potvrzuje myšlenku, že samotný majetek vás šťastnou neudělá. Ale nemám k podobným studiím úplnou důvěru, bývají spojené s ambicemi politiků a slouží k tomu, aby se prosadily jejich vize ve jménu zlepšení kvality života. Výsledky neodpovídají ani úrovni kriminality - třeba jihoamerické země, kde je hodně násilí, vyznívají z hlediska štěstí velmi dobře.

Například že lidi žijící v manželství jsou šťastnější než svobodní, u nesezdaných párů je to zhruba napůl. Ale každopádně manželství je hodně plusové a přidává zhruba deset let života. Zato souvislost mezi štěstím a dětmi tak jednoznačná není. Většina lidí předpokládá, že s rodinou přijde to hlavní velké štěstí, naplnění života. Je to však složitější.

U mužů vychází, že děti v podstatě nehrají roli, u žen ano, ale jen pokud mají partnera. Samoživitelky jsou na tom úplně nejhůř, jde o vysoce stresující situaci. Studie navíc tvrdí, že ke štěstí přispívá jen první dítě, další už ne. Pro ženy obecně jsou důležitější vztahy a rodina, pro muže práce.

Vdaná nejsem, děti nemám, ale můj bratr má dvě dcery a syna. Jedna neteř u mě občas přespává, takže znám každodenní radosti a starosti. Třeba že máte hlad, přijdete domů a lednice je prázdná.

Je důležité se nesrovnávat - ani s ostatními, ani s ideálními představami o tom, jak by měl vypadat váš život a čeho všeho jste měla dosáhnout. Nebýt frustrovaný, že je to jinak. S věkem získáváme rovnováhu a začínáme život přijímat takový, jaký je.

Dřív mi připadalo to, že si lidé zvyknou na to, co mají, jako prohra. Teď to vidím spíš jako výhru. Člověk si musí zkrátka najít to dobré v každé situaci. Já jsem nikdy nepředpokládala, že nebudu mít děti, jenže je to realita, která mě může drtit, ale mohu ji využít i k jiným věcem.

To záleží na konkrétní situaci. Obecně je asi lepší být aktivnější. Což ale může být někdy kontraproduktivní. Takže se snažím o kompromis. Nesedím v koutku, ani netlačím na pilu, možná je to tím, že jsem trochu líná.

Občas plánuju, co všechno udělám, začnu sportovat, napíšu knihu, ale ne nic nudného odborného, spíš pořádnou sci-fi. Mám už vymyšlenou i zápletku, jenže při představě, že si budu muset sednout k počítači a strávit hodiny psaním, mě nadšení přejde.

Výzkumy ukazují, že s věkem je to složitější, než se zdá. Některé naznačují, že nejšťastnější jsou mladí a starší lidi, zatímco ve středním věku prožívají krize. Jiné naopak toto období vyzdvihují jako dobré - bez výkyvů mládí a nemocí stáří. Já vidím vrchol pomyslného oblouku štěstí mezi čtyřicítkou a padesátkou, jenže leckdo se v té době rozvádí…

Už jsem to naznačila. Z vnějších věcí je ideální mít práci, přátele a partnera, nebýt úplně chudý, být zdravý, mít kde bydlet… Otázka ale spíš je, co dělat, když nemáme dokonalé životy. Já jsem nikdy nechtěla pracovat ve vědě a pokukovala po postu asistentky. Přišla jsem vždycky na pohovor, a tam řekli, že nemít vysokou, vzali by mě.

Pak jsem se ocitla v Akademii věd a odhadovala, že vydržím tři měsíce, než si najdu normální práci. A jsem tu patnáct let! Nechtěla jsem být kariérní ženou, a nakonec jsem se jí stala. A jsem v té roli spokojená.

Češi nejsou úplní ateisté, ale víru nahrazují pověrčivostí, v tom vedou nad jinými národy. Věří v různé amulety, horoskopy, věštce, kartářky… Znám i kolegy z vědeckého prostředí, kteří chodí k astrologovi, což mě vždycky zarazí. Je to snaha hledat odpovědi, rychlá „pomoc“ ve chvíli, kdy člověk neví, co se životem.

Zatímco v klasickém křesťanství jde víc o vztah k bohu, tyhle alternativy jsou vlastně instantní návody, jak vyřešit nějaký problém. V tom se Češi ukazují jako velcí pragmatici.

Ne. Černá kočka ani kanály se mnou taky nic nedělají… I když kanálům se vyhýbám z jiného důvodu, můj otec totiž kdysi do jednoho spadl! Sloužil jako lékař na pohotovosti, a když vystupoval za tmy ze sanitky, přehlédl odkrytý poklop. Odnesla to zlomená ruka…

A že bych se chytala za knoflík při setkání s kominíkem? Už dlouho jsem žádného nepotkala. Jak vidíte, v kanceláři nemám žádné čtyřlístky, podkovy - kromě té, kterou jste přinesla vy. Ale je fakt, že čtyřlístky jsem kdysi sbírala - nejvíc jich bylo po výbuchu v Černobylu, to byl paradoxně šťastný rok.

Přesně tak. Přijde mi nezdravé, že člověka předurčují: něco si přečte a začne se podle toho chovat. I když přeletí text jen z legrace, zanechá v něm stopu. Jedna kamarádka šla k astrologovi, aby jí určil správné datum svatby - a on udal jiný den pro ni a jiný pro partnera.

Vzali se v jednom z termínů, jenže pak začali mít problémy a hledali příčinu ve špatném datu svatby. Taky znám člověka, kterému předpověděla kartářka smrt - mělo se to stát před dvaceti lety - a žije dodnes! Jen se tím zbytečně trápil. Stejně tak nemám ráda otázky, v jakém znamení jsem se narodila. Nechci, aby mě někdo posuzoval podle takových věcí.

Je to přirozené, žijeme v určitém časovém řádu. Já mám ovšem pocit, že můj život se ubírá tak nepředvídatelnými cestami, že lze možná bilancovat, ale ne plánovat. A ty nečekané věci se mnohdy ukážou stokrát lepší, než bych vymyslela. Třeba můj krátký výlet do Kanady se protáhl na několik úžasných let!

Minulý rok byl dobrý, měla jsem horší. Nemám si na co stěžovat, podívala jsem se pracovně do Číny a Austrálie… Takže když vidím kolem lidi ve špatné situaci, říkám si, že si toho nevážím.

Ne, protože bych je nedodržela. Spíš se pro něco rozhodnu průběžně, jenže ani to nedodržím. Vím, že bych měla žít zdravěji a sportovat. Baví mě lyžování, nedávno jsem přidala jízdu na kolečkových bruslích a - zatím v čistě teoretické rovině - uvažuju o posilovně. Taky bych ráda víc četla a sledovala filmy. Mám dost eklektický vkus, líbí se mi detektivky a televizní seriály, kterými leckdo vzdělaný opovrhuje.

Třeba čokoládou, ta mi bezpečně přivodí endorfiny. Vůbec ráda jím, miluju sýry, dobré víno a moje spotřeba kávy je nadstandardní. A nesmím zapomenout na cestování, ideálně bez cestovky, jsem dobrodruh.

Neopovrhnu ani pražskými kavárnami a diskusemi v podstatě o všem. A úplně na konec přidám humor, protože jak známo, přispívá k pocitu štěstí.

Jedna mě napadá. Jela jsem pracovně do Japonska. Jako správný cestovatel se řídím pravidlem, že člověk má poznávat místní kulturu a jíst místní stravu. V Asii jsem párkrát byla, takže jsem se těšila. Ale to, s čím jsem se setkala, bylo za hranicí poživatelnosti. Jenže to se těžko přiznává, japonské jídlo přece lidi s dobrým vkusem milují! A všichni Evropané, se kterými jsem se potkala, byli nadšeni.

Po pár dnech jsem zjistila, že na nádraží je italská restaurace, a rozhodla se, že tam půjdu, přece jen člověk občas musí jíst. V duchu jsem se styděla, že jdu v Japonsku na špagety. Hlavně aby mě nikdo neviděl. Za chvíli se před restaurací objevila skupinka norských kolegů, rozhlédla se a taky vešla dovnitř! A jak se ukázalo, Italové chodili na špagety každý večer! Nikdo to ovšem nechtěl před druhými přiznat.

Říkám si, zda to není problém i spousty lidí u nás. Možná bychom byli šťastnější, kdybychom se naučili nepředstírat.