Smutný příběh krásné krasobruslařky Hany Maškové

Na Velký pátek 31. března 1972 všechny příznivce krásné krasobruslařky zaskočila tragická zpráva. Talentovaná sportovkyně nepřežila ve francouzské obci Vouvray střet s kamiónem.

Hance Maškové bylo pouhých dvaadvacet let. Rakev s jejími ostatky přistála na ruzyňském letišti jen tři hodiny před tím, než sem dorazil Hančin kamarád, krasobruslař Ondrej Nepela. Právě přivezl zlatou olympijskou medaili z japonského Sappora.

Pamětníci šedesátých let si Hanku vybaví ze stupňů vítězů. Stala se pětinásobnou mistryní Československa, mistryní Evropy v soutěži žen v roce 1968, dvojnásobnou vicemistryní Evropy 1967 a 1969 a dvakrát v té době získala bronzovou medaili na světových šampionátech.

Tehdy už ovšem byla pevně rozhodnutá o tom, že s kariérou skončí a bude se věnovat profesionální lední revui. Stále hůř snášela stresy při posledních závodech. Čím ale okouzlila vždycky, byl její ohromný půvab a elegance.

Trenérka Míla Nováková jí říkala Sněženka. Snad nejvíc byla téhle květině podobná v bílých krajkových šatech, v nichž tančila na ledě na tóny Smetanovy Vltavy na světovém šampionátu v roce 1968.

Příběh úspěšné dívky s dlouhýma nohama, které šly tak dobře piruety i skoky na bruslích, začíná u její maminky Marie Maškové. Příjemná paní, která většinu života prožila jako kuchařka v mateřské škole, prožila před narozením Hanky rodinnou tragédii.

S prvním manželem, technikem Janem Kubatou, měla syna Jeníčka a dceru Marušku. Nikdo netušil, že mozkový nádor u pana Kubaty naruší jeho psychiku natolik, že v náhlém návalu zlosti ubije obě děti kladivem a sám se pak oběsí.

Paní Marie v tu chvíli zrovna manželovi běžela do lékárny pro léky, když se vrátila, čekal ji hrůzný nález. Není divu, že se pak musela sama podrobit léčení a bůhví, jak by to s ní dopadlo, kdyby nepotkala svou dávnou první lásku, Josefa Maška.

Vzali se v roce 1948 a za rok se jim narodila Hanička. Pan Mašek pracoval jako číšník v hotelu Paříž a do práce chodil většinou navečer. Přes den se tak mohl věnovat dceři, zatímco maminka zase z mateřské školy přicházela brzy odpoledne. Mohli se tedy střídat, když Hanka začala jezdit na tréninky.

Dívence bylo pět let, když se prvně postavila na brusle. Brzy se jí začal na ledě věnovat Karel Glogar, někdejší mistr republiky v párové jízdě, který kdysi trénoval i naši slavnou Áju Vrzáňovou.

Pod jeho vedením jela Hanka už v osmi letech svůj první závod, poprvé vyhrála v deseti. Vysoké skoky ji naučil trenér Jaroslav Sadílek, který ji také dovedl k prvním medailím. Po něm ji převzala Míla Nováková.

S ní Hanka poprvé závodila v cizině, kde skočila dvojitého lutze i nejobtížnější a zároveň nejkrásnější skok axel-paulsen. Trenérka Nováková ji dovedla na nejvyšší příčky, ale byla i u toho, když se Hanka rozhodla zahodit brusle do řeky a tím symbolicky ukončit sportovní kariéru.

Hančino dětství bylo docela jiné než jejích vrstevníků. Rodiče s ní vstávali ve čtyři hodiny ráno, aby stihli poslední noční tramvaj, která je dovezla na zimní stadión na Štvanici (legendární stadión už nenajdete, pražští radní ho nechali zbořit v roce 2011).

Po tréninku šla do školy, odpoledne měla hodiny klavíru, baletu a někdy také doučování. Jak mi potvrdila tlumočnice Dana Hábová, s Hankou se potkávala na hodinách němčiny v Klimentské ulici.

„Vzpomínám si, že si při výuce četla pod lavicí pohádky. Působila trochu dětinsky, ale zřejmě na ně jindy v jejím nabitém programu nezbýval čas.“ Sama Hanka v rozhovorech ještě ve čtrnácti přiznávala, že si hraje s panenkami.

Našla jsem i dalšího jejího pamětníka Jiřího Jukla. „Hanka chodila do základní školy v Ostrovní ulici, která tehdy byla jako jediná zaměřená na intenzívní výuku cizích jazyků. Byla o ročník níž než já. Oba jsme se také potkávali v jednom domě ve Zborovské, kde učitelka z Ukrajiny dávala soukromé lekce z ruštiny.“ Je vidět, že rodiče u Hanky dbali na její vzdělání; chtěli pro ni zkrátka to nejlepší.

I když měla Hana Mašková málo času, na koncert Karla Gotta si ho vždycky našla. Tam také potkala osudovou lásku – zpěvákova textaře Jiřího Štaidla. Prý byl velký bohém a milovník žen, ale Hanku zřejmě opravdu miloval. Potkal je nakonec bohužel i stejný osud – Štaidl se zabil v autě pouhý rok a půl po Hance.

V roce 1969 Štaidl svou partnerku podpořil v rozhodnutí nastoupit do Holiday on Ice. Paradoxně to ale jejich vztahu příliš neprospělo. Viděli se ještě míň než předtím.

V listopadu 1969 za ní jel do Bernu, aby pak pro náš tisk popsal přípravy na nový pořad lední revue, v němž Mašková zářila jako hlavní hvězda. Koncem roku přijela revue do Prahy a třiadvacet představení vidělo na dvě stě padesát tisíc lidí.

Hanka se těšila na svatbu s Jiřím, ale místo toho se rozešli. V revui chtěla pokračovat ještě dvě sezóny a pak se vrátit domů a působit třeba jako trenérka.

Smrtí Hanky přišla paní Mašková už o třetí dítě. Z nekonečného smutku se léčila prací v mateřské škole. Na její působení v MŠ v Revoluční ulici, jakož i na Hanku, si dodnes pamatuje jedna z tehdejších učitelek, paní Věra Nekolová.

„Do školky jsem nastoupila v roce 1954, Hanku jsem měla ve třídě. Domů odcházela po obědě, protože měla různé tréninky a kroužky. Její maminka Marie byla u dětí velmi oblíbená. Výborně vařila, nejvíc jsme se těšili na její svíčkovou,“ vzpomíná pamětnice.

„V kuchyni pracovala s kolegyní, která vařila pro jesle, myslím, že se jmenovala Zmeškalová. Její dcera Marcelka začala po vzoru Hanky také bruslit. Paní Mašková o té své tragédii nikdy nemluvila, nikdo to nevěděl.“

Později Marie vařila ve školce v Řásnovce a prý ze své výplaty kupovala různé suroviny, jimiž jídla vylepšovala.

Po smrti Hanky se věnovala „školkovým“ dětem i ve volném čase. Vodila je na procházky, některé, pro něž rodiče nestíhali přijít včas, brala i k sobě domů. Neměla to daleko – bydlela v Benediktské ulici.

Marie Mašková dodržovala neměnný rituál. Každý den šla se svým mužem na Vyšehradský hřbitov položit Hance na hrob čerstvou kytičku. Když v roce 1980 zemřel pan Mašek, chodila dál na Vyšehrad sama.

Vyměnila v domě svůj byt za menší, a dokud ji nechali pracovat ve školce, bylo to ještě dobré. V roce 1987 však musela odejít do důchodu a nedlouho poté zemřela.