Slavná zlodějka Johana Peřková a její peripetie s muži

Tehdy se žebračka i „děvečka pro všechno“ Johana Peřková (1703–1745) se svým o osm let mladším druhem Josefem Kaňkou utábořila v ovčácké boudě v Meziříčí na Táborsku. Kaňka mudroval, jak se v okolí obohatit, a vzpomněl si, že zahlédl na dvoře u jednoho chalupníka slepice.

Poslal pro ně Johanu. Pro ni to bylo něco nového – „chmatařila“ sice už dlouhých patnáct let, ale vždy si sama určila, co sebere. Do Kaňky byla ale zamilovaná, a tak poslechla. U pozdějšího výslechu vypovídala: „Tak sem já tam šla, však ale když sem nemohla najít těch slepic, vešla sem do jedný komůrky, sundala sem řetěz a našla sem tam truhlu otevřenou.“ A sebrala část šatstva, které tam našla.

Při její obživě nic nepochopitelného. Navíc Johana objevila mezi kořistí zánovní kabát, který se Kaňkovi převelice hodil. Poté se s přítelem potloukali po dalších vesnicích, až nakonec dorazili znovu do Meziříčí. A tam překvapivě vlezli oba pocestní do domu téhož chalupníka, kterého obrali. Ani to by nevedlo k žádnému maléru, kdyby na sobě Josef Kaňka neměl uloupený kabát.

Následovalo nevyhnutelné: „Chalupník přišel a uhlídal svůj kabát a ptal se mne, kde sme ten kabát vzali. Já mu hned povídala, že sem mu ho vzala, a prosila sem ho, aby nám odpustil. On kabát vzal a sukni taky, kterou sem já měla na sobě, a pravil, že byl v lese, že ani stání neměl, že mu dycky něco říkalo, aby šel domů. Potom nás chytli sedláci a vedli do Meziříčí.“ Bylo to naivní a lehkomyslné.

Slovy historika Jaroslava Čechury, který Johanin život popsal (Neklidný život obyčejné ženy, Johana Peřková, Knižnice Dějin a současnosti, 2015): „Oblékli si kradené šatstvo a vrátili se do vsi, odkud pocházelo. A ten, kterému je ukradli, o tom v tu chvíli sám ještě nevěděl.“

Oba milenci skončili na půl roku ve vězení v Týně nad Vltavou. Podobné absurdity provázely Johanu celý život, který začal tak obyčejně. Život, který vykresluje „prosté lidi zdola“.

Johana se narodila v Suchdole nad Lužnicí 21. května 1703. Otec Václav sice pocházel ze „selského“, ale živil se, stejně jako matka Lidmila, podružením u příbuzných. Johana měla čtyři sourozence, ale o jejím dětství nevíme nic. Každopádně – zatím nekradla. Poctivě dřela jako děvečka. To se ovšem časem změnilo.

V roce 1726 opustila Johana domov a odešla do Veselí nad Lužnicí, kde sloužila u mladého perníkáře. Práce vydržela jen do září téhož roku, kdy perníkář neměl peníze na výplaty a služku propustil.

Mezitím Johana vyzkoušela „zlodějské řemeslníčko“. V červenci se totiž vypravila do Suchdola za matkou, která v roce 1719 ovdověla. A tam, když šla okolo Kalátova statku, kde „děvečkovala“, uviděla otevřené dveře do komory.

Neodolala a sebrala deset kousků šatstva – čepce, košile, fěrtochy. Ještě cestou do Veselí je prodala, koupila si střevíce a tílko, husu, chleba a pivo. Matku nenavštívila.

Po ukončení služby u perníkáře se znovu vypravila za lupem do rodné vsi. A znovu do jednoho ze statků, kde pracovala jako děvečka, tentokrát do Mládkova gruntu. Jako by ji známé prostředí přitahovalo. Tentokrát ji ale čekalo překvapení.

Do gruntu vlezla Johana oknem a pobrala šatstva, co mohla. Navíc jedny boty – pro šetřivé sedláky velká škoda. S rancem na zádech pak spěchala k Jindřichovu Hradci, přesvědčená, že tam něco prodá.

Ve vsi Příbraz potkala chalupníka s trakařem. Slušně pozdravila dobrej den, ale milý chalupník na zdvořilost nehleděl a „mně hrozil, že pokudž jemu ten uzel hned nedám, že do mě nůž vrazí“.

Johana dobrákovi vrazila uzel a utekla do vsi. To nečekala – okradli ji! A prokletý den nekončil – v Příbrazi narazila na tamního rychtáře doprovázeného čtyřicátnicí Barborou Mládkovou, manželkou okradeného sedláka ze Suchdola. Tehdejší trestní praxe byla jednoduchá: zvídaví vesničané Johanu – ještě s rancem – na cestě zpozorovali a vše hlásili oloupené. Selka se pak snažila získat věci zpět.

Bylo prostě jednodušší a rychlejší, když postižení vzali věci do vlastních rukou. Mládková ovšem nedostala nic, chalupníka zatím nechytili.

Ve své bohulibé činnosti pokračovala Johana i nadále – po jižních Čechách nachodila desítky kilometrů. Nakonec ale stejně upadla do trestající vrchnostenské sítě.

V prosinci 1726 ji chytili za krádeže a ocitla se na třeboňském zámku. Dopadla vcelku dobře, jak později poklidně vysvětlovala: „Byla sem v kanceláři po tři dny bita.“ Poté se vrátila domů a živila se příležitostným žebráním. Tehdy se také začala sbližovat s muži.

Při svém putování za obživou dorazila Johana do obce Jedlany, necelých 20 kilometrů na sever od Tábora. Občas tam přespávala u „slouhy Václava“ a jeho manželky. A tam: „On ten slouha číhával, že mně dá sýra, a potom přišel za mnou na půdu, zandal mě šátkem hubu, abych nekřičela, a měl se mnou skutek ponejprv a podruhý asi za tejden.“ Skutků přibývalo a Johana otěhotněla.

Václav sice slíbil, že jí pomůže, ale později ji odbyl. Dlužno podotknout, že Johana nezoufala. Brala svůj úděl se stoickým klidem, nikoho z něho nevinila. Odevzdaně žebrala dál a zřejmě v roce 1730 porodila ve vsi Rataje u Bechyně synka Matěje.

Přes svoji nelehkou životní situaci se o něj starala dobře, jak potvrdil její pozdější druh Matěj Čeněk: „Je to hodný chlapec, ona ho nosí pod pentlama. Hezkej a čipernej jest.“ Matěje nechávala Johana při svých cestách v Božeticích u Milevska. A potkala dalšího osudového muže.

Někdy v roce 1730 se Johana v Tučapech seznámila se zanedbaným vysloužilým vojákem Janem Kozlem. Byl zbědovaný – sociální podpora pro veterány tehdy takřka neexistovala. Johana uvedla: „Prosil, abych mu pomohla, že sobě mě vezme, a byl plný vší.“

Johana jej skutečně ošetřila a po jeho uzdravení: „Chodili sme spolu jako muž se ženou tři čtvrtě léta žebrotou a žádnému sme nic neukradli, jen já jednou, poněvadž on neměl kus košile.“ Bývalý voják ale se svou družkou dlouho nevydržel.

Nakonec si každý šel po svém a Kozel si ve Vlašimi vzal sestru pana faráře. Johana se začala živit nádenickými pracemi. V té době se rozhodla po svých neblahých zkušenostech s muži, že „si alespoň slovně vylepší svou pověst“. Při svých pochůzkách o sobě začala rozhlašovat, že dostane dědictví, ke kterému se zatím nemůže dostat. A na to se chytil vyučený řezník Matěj Čeněk.

Koncem roku 1735 se dvaadvacetiletý Matěj Čeněk z Božetic doslechl od jakéhosi sedláka o „osobě, která má chlapečka a velké peníze a ráda by se vdala, kdyby jí Pán Bůh soudil dobrého chlapa“.

Čeněk jednal rychle - už 5. listopadu 1735 se oba aktéři setkali v Božeticích a „plácli si“. A v noci podle vlastních slov spolu poprvé obcovali. Johana si tehdy vymyslela, že je dcerou mlynáře z Veselí nad Lužnicí a má od něj dostat 600 zlatých. Mezitím cestovali oba „snoubenci“ po kraji.

Po dvou měsících přestalo putování Matěje bavit a začal se poptávat v okolí po minulosti své nevěsty. Nic se nedozvěděl.

A tak spolu chodili dál, Peřková občas znovu ukradla šatstvo. Žili vcelku spokojeně až do okamžiku, kdy příležitostnou žebračku a zlodějku sebrali a v červnu 1736 dostala půlroční trest vězení a čtvrt roku obecních prací.

Poslední část trestu neabsolvovala, podařilo se jí totiž utéci. Nikdo ji nehledal, mohla pokračovat ve svém stylu: trochu práce, trochu žebrání. A seznámila se se svojí životní láskou.

V roce 1742 se Johana seznámila se zmíněným Josefem Kaňkou, svobodným žebrákem, prostým mužíkem s těžkou vadou řeči, s „cinkem na levým oku“. Oba se do sebe zamilovali, jak prohlásil Josef: „Nemoh sem bez ní ani hodinu bejti.“

Sám byl přesvědčen, že mu Johana učarovala, když mu dala vejce natvrdo, potom, jak uvedl: „Sem se jí nemohl zbavit.“ Společně žebrali, ale brzy se uchýlili i ke krádežím. Peřková potřebovala peníze, aby mohla o osm let mladšího muže uživit a udržet si jeho přízeň.

Právě tehdy skončili ve vězení v Týně nad Vltavou kvůli kabátu ukradenému pro Kaňku.

Po propuštění se milenci odebrali do středních Čech a poté znovu na Táborsko. Tam v roce 1743 opět loupili – tentokrát v kostele, což byl nápad Peřkové. Vybrali si sv. Jakuba v Táboře, kde sebrali pláště, ubrusy, pleny a tři malá roucha. Kořist prodali jistému chalupníku Jiřímu Martínkovi v Žimuticích, pouze z pestrého ubrusu si Johana chtěla ušít zástěru.

Stejný kostel vykradli ještě jednou. Dalším cílem se stal sv. Marek na soběslavském předměstí. Ani tam neukradli nic cenného, toho se Johana bála, ale raději opět šatstvo. Z části uzmutého roucha si nechala marnivá zlodějka ušít šněrovačku. Na žebračku velmi nápadné oblečení. Zbytek prodala. A jelo se dál. Až do února 1744.

Vybaveni trakařem na skromný majetek se zlodějský pár volně pohyboval po jižních Čechách. Zimní měsíce roku 1743 se rozhodl strávit ve chlévě sedláka Lexy ve vsi Zlukov u Kardašovy Řečice. Odtud oba poutníci podnikali výpravy do okolí. Při jedné se dostali až do třináct kilometrů vzdáleného Podnědrážka na třeboňském panství. Zjistili, že tam kovář právě pařil prase, a dostali na něj chuť.

Neváhali. Po setmění prase sebrali a stáhli se do Zlukova. Tam mezitím vypukl zmatek, protože Lexovi se ztratily dvě husy a také prase. Podezření padlo na Johanu a Kaňku.

Rozzuření vesničané prohledali chlév, kde dvojice spala, a našli kořist z předchozích krádeží. Následovalo nevyhnutelné: sedláci odtáhli provinilce do Kardašovy Řečice. Zloději byli nakonec v únoru 1744 souzeni v Soběslavi i s Jiřím Martínkem, který od nich občas něco koupil. Martínka propustili, s Peřkovou a Kaňkou to bylo horší.

Situace Johany a Josefa byla vážná – dopustili se přece svatokrádeže. Trestní kodex Josefa I. z roku 1707 stanovil, že pokud pachatelé „neposvátnou věc z posvátného místa, aneb posvátnou věc z neposvátného místa ustranili, provazem na hrdle trestáni, pak i s šibenicí spáleni býti mají“.

Oba hříšníci ale měli štěstí. Soudní jednání se protahovala a nakonec apelační soud trest značně zmírnil a Marie Terezie jim udělila milost. Johana dostala dva roky nucených prací v pražském nápravném zařízení Zucht und Spinnhaus. Nastoupila tam posledního května 1745.

Kaňku chtěli za trest naverbovat, ale lékař jej uznal neschopným vojenské služby, a tak jej odvezli do Soběslavi. O dalších osudech našich hrdinů nevíme nic. Pro historii je ale popis jejich života cenným pramenem. Slovy Jaroslava Čechury: „I prostí lidé raného novověku měli své dějiny, neměli jen klady, ani jen zápory.“