Slávka Vernerová: Klavír by měl zpívat

Toto vítězství v roce 1996 pro ni bylo osudové, stejně jako pozdější setkání s profesorem Ivanem Moravcem, který se stal z uctívaného učitele i rodinným přítelem.

„Z jeho náhlé smrti se pořád nemůžu vzpamatovat,“ říká devětatřicetiletá Slávka Vernerová. To, co ji naučil, chce předávat dál. Je vdaná za houslistu a violistu Petra Vernera, mají spolu čtyřletou Johanku a ročního Matěje.

Do Cambridge nás pozval profesor Mark Agius, kolega psychiatra Cyrila Höschla. V rámci jejich mezinárodního kongresu si přáli koncert. Profesor Höschl sice původně chtěl, abych zahrála sólový recitál, ale raději jsem upřednostnila vystoupení našeho Dvořákova klavírního kvarteta, které pak následně debutovalo v Londýně pro Dvořákovu společnost ve Velké Británii.

Byl to krásný zážitek. Na koncert přišel také Sir Peter Lachmann, adept na Nobelovu cenu a emeritní profesor na několika univerzitách. Díky tomu, že se přátelí s Cyrilem Höschlem, nás provedl všemi hlavními univerzitami. A pak nás pozval na čaj k sobě domů. V tom domě původně žil Charles Darwin. Na zahradě je nádrž na vodu z roku 1310. Taková stará neuvěřitelně dobrá Anglie!

Připadalo mi, že je to důstojné povolání a klavír k tomu by byl jen jako koníček. Navíc maminka je zubařka. Byla mi vzorem. Já se však chtěla věnovat všeobecné medicíně a opravdu jsem po maturitě na gymnáziu nastoupila na 1. lékařskou fakultu v Praze.

Jenže si mě už na gymnáziu vytipoval profesor Martin Hršel, profesor pardubické konzervatoře. Viděl mě na soutěži ZUŠ a nabídl mi, že mě bude učit. A následně mě nezištně připravoval, s velkým nasazením, stálo ho to hodně sil a času, a tím mě vlastně získal pro hudbu. Na medicíně jsem nakonec vydržela necelý semestr.

Umím, ale to se na medicíně neučí. Injekce jsem dokonce píchala své kolegyni varhanici na AMU. Měla nějaké problémy s rukama, užívala lék, tak jsem jí ho píchla pod kůži. Jednoduchá záležitost. Nicméně viděl nás náhodou jeden pan profesor a nastalo vyšetřování. Myslel si, pochopitelně, že šlo o drogy.

Vyrůstala jsem tam do svých pěti let. Maminka se znovu provdala a přestěhovali jsme se do Chlumce nad Cidlinou. Ve Dvoře jsem ale trávila u příbuzných většinu prázdnin a můj starší brácha David tam se svojí rodinou žije dosud.

Původně nás bylo pět sourozenců. Ten předposlední se narodil s těžkou srdeční vadou a v jedenácti letech zemřel. Mám tři zdravé bratry. Já jsem druhá v pořadí.

Pan profesor se vždycky divil, jak to, že mám v rukou tolik síly. Říkala jsem mu žertem, že je to od toho, jak jsem musela mlátit své brášky. Měli jsme v Chlumci dobrou partu, hráli jsme vybíjenou, zaháněnou, jezdili na kole, skákali gumu, lezli jsme po stromech, pořád se něco dělo. Pohodové dětství. Dneska, když se dívám na svoje děti, neumím si představit, jak by mohly něco takového prožít. Svět se posunul do virtuální roviny.

Byl výpravčí a letos zemřel. Ptáte-li se však na hudební geny, ty jsem spíš zdědila po mamince, která celý život hrála velmi dobře na klavír a na housle.

V šesti letech na hudebce u paní učitelky Marty Šobové. Jezdila do Chlumce z Hradce Králové. Byla neuvěřitelně zapálená. Její temperament mě někdy až děsil, trochu mě odrazoval. Když jsem pak v osmnácti přešla na konzervatoř v Pardubicích, začínala jsem vlastně znovu.

Šla jsem za panem profesorem Hršelem, který byl žákem Ivana Moravce. Vzali mě rovnou do druháku, uznali mi předměty z gymnázia. Z Chlumce jsem denně dojížděla vlakem přes Hradec Králové. Vstávala jsem ve čtvrt na pět, abych si v sedm mohla sednout k pianu.

My jsme měli velice specifický vztah. Nejprve jsem k němu vzhlížela jako k veličině, kterou jsem bezmezně uznávala a ctila. Ale on své studenty často zval domů a spolu s jeho milou ženou Zuzankou dokázal navodit rodinnou atmosféru, vřelost. Já jsem ho nakonec brala vlastně jako tátu. Toho svého jsem moc nezažila.

Ivan Moravec pro mě byl a pořád je jedním z nejdůležitějších lidí. Byl laskavý, spravedlivý, hodný. Naučil mě naslouchat umění druhých, tohle zvládal dokonale, nejel si jen svoji kariéru, byl empatický. Nakonec po studiích, kdy jsme byli v častém kontaktu, si troufám říct, že jsme měli vztah přátelský. On byl mým nejlepším přítelem a zrovna tak se stal nejlepším přítelem mého manžela Petra.

Ano, mluvila jsem s ním pár hodin před smrtí. Zůstal ve mně hlavně smutek, ještě jsem se z jeho odchodu nevzpamatovala. Pořád tomu nevěřím a nějak se mi tomu ani věřit nechce. Rádi bychom s lidmi, kteří ho znali a měli rádi, uspořádali hudebně debatní večery, kde bychom na něj vzpomínali. Věřím, že se nám to podaří.

Jemu šlo hlavně o krásu tónu, kultivovanost úhozu, o to, aby klavír zpíval. O takové pojetí hudby, že se vám tají dech. Ostatně Ivan Moravec se jako jediný Čech dostal na Edici Philips Great Pianists of the 20th Century (Největší pianisté dvacátého století). Okouzloval posluchače na celém světě, opakovaně hrál v nejslavnějších sálech. Celý svět mu ležel u nohou. Ale tady na našem rybníčku čekal, zda ho po mnoha letech zase jednou pozvou do Rudolfina.

To je moc složité takhle bez piana vysvětlovat. Je to taková magie. A lidí, kteří to dokážou, není moc. Tohle mě ale naučil a já to musím a chci předávat dál. K tomu je třeba taková lučavka.

Lučavka je samozřejmě kyselina, která vykrystalizuje tvar, ale my jsme ten výraz nepoužívali ve smyslu chemickém. Tady jde o to, že máte-li lučavku, slyšíte tzv. trávu růst. Poznáte, kdo vlastně hrát umí a nelže, a kdo to jen tak hraje a dělá ksichtíčky a divadýlko na efekt.

Baví mě barevná muzika. Ivan Moravec nás vedl hodně k Chopinovi, k impresionistům Debussymu, Ravelovi, už méně k hudbě soudobé. Ale například jsme spolu studovali Prokofjevův 3. klavírní koncert, kterým jsem na AMU absolvovala.

Teď v prosinci mám angažmá s hradeckou filharmonií s Prokofjevovým prvním klavírním koncertem, který Moravec taky hrál, a úžasně!

…v Austrálii jsem ještě nebyla.

Pro mě bylo nejdůležitější a vlastně startovací vítězství na smetanovské soutěži. Přišla dvacetiletá holka z ulice a vyhrála. Stalo se to po dvou letech hraní u profesora Hršela. Hlavní cenou bylo piano. Tehdy jsem si říkala, že to bych na medicíně nevyhrála, a byla jsem nadšená. Ale jinak jsem mnoho cen nedostala a hlavně jsem po soutěžích neprahla.

To byla velice prestižní akce. Díky přátelství Ivana Moravce s dirigentem Jiřím Bělohlávkem jsme byli přizváni k tomuto koncertu s kolegou Vaškem Máchou. Hráli jsme tam koncert Bohuslava Martinů pro dva klavíry a orchestr. Byl to naprosto mimořádný večer. To je sotva sdělitelné. Sál pro pět tisíc lidí, přenos rádiem do celé Evropy, skandující Angličani.

Samozřejmě.

To ne, trpím nechutenstvím. Zase – nesu kůži na trh. Stačí se špatně vyspat. Můžete být jakkoliv vnitřně indisponována, a přesto právě v půl osmé večer se musíte vybičovat, zkoncentrovat a předvést s nejlepším svědomím to, na co jste se půl roku nebo i rok chystala. Neměla byste taky trému?

Pro Harmonia Mundi jsem měla možnost natočit tři sólové desky a mnoho komorních CD. Tou odrazovou byla jistě deska s hudbou Leoše Janáčka, dostala největší ohodnocení ve světě i tady. Ale mám je ráda všechny. Koncerty W. A. Mozarta s Pražákovým kvartetem i sólový Schumann se Chopinem, obě měly výborné kritiky. Vlastně jsem ještě chytla takovou tu „poslední vlnu“, kdy se desky točily a také prodávaly.

Ne, vůbec. Někdy na „lidušce“, ale nebylo to pro mě podstatné. Tehdy jsem klavír nenáviděla.

Kromě Dvořákova klavírního kvarteta máme ještě s manželem Spring Duo, kde Petr hraje na violu a také na housle.

Občas mě přizve ke spolupráci Václav Hudeček nebo vystupuji s klarinetistkou Lídou Peterkovou. A pak jsou to příležitostná angažmá s našimi předními kvartety, ať už je to Pražákovo, Panochovo, Zemlinského, Bennewitzovo.

Především tak, že jeden z nás hlídá děti a ten druhý buď cvičí, nebo pracuje. Ale ptáte-li se na umělecké souznění, pak mohu říct, že je to radost s ním hrát. Nemusíme totiž vůbec cvičit žádnou souhru. Oba se čteme naprosto jasně a jsme na sebe napojeni jako bluetooth.

Spíš dědeček. Můj tchán Pavel Verner, bývalý první hobojista z FOK, je nejen fantastický muzikant, ale i skvělý dědeček. Babička už je trochu nemocná. Moje maminka to má z ruky, bydlí v Chlumci, takže jeden den v týdnu pomáhá chůva.

S malým Matýskem je to horší, zvlášť teď, když začal chodit. Vždycky jsem ráda četla, ale na to teď čas není. Ráda sportuju, miluju kolečkové brusle, jízdu na koloběžce a na kole. V létě plavu. A ráda bych se jednou vrátila ke stepu, který jsme dělali na AMU.

Nikam. Nejdůležitější je zdraví. Když vidím, co se děje jinde, jsem spokojená s tím, co máme.