Článek
Pro letošek mají naplánováno zpestřit ještě 17 míst, třeba Hrádek u Nechanic, Perštejn, Buchlovice, Vranov nad Dyjí, Rožmberk, Jaroměřice nad Rokytnou, Rájec nad Svitavou nebo Kunín. Skončí na konci sezony, v září či říjnu, kdy se objekty pro veřejnost zavírají.
Za nadšeným floristou, který pořádá i semináře o aranžování květin po celé republice, jsme se vypravili na zámek Třeboň. Ve zdejších přízemních komnatách právě s devítičlenným týmem dokončoval výstavu Amarylis a Arcimboldovy portrétní fantazie. Hned u vstupu do hodovního sálu mě zaujal portrét muže, jehož tváře tvořily dvě obrovské cibule. Jen je oloupat.
„Giuseppe Arcimboldo (1527–93) byl svérázný manýristický italský malíř, u nás známý především neobvyklým vypodobením císaře Rudolfa II., který vytvářel podobizny z rozličných předmětů, zvířat, plodů i květin,“ vysvětluje Slávek Rabušic, jaké dílo si právě prohlížíme.
Jednotlivé síně rozkvetly tisícovkou květů, mezi nimiž kralují především nádherné mohutné amarylisy, česky hvězdníky. „Což není renesanční květina, ale pro nás je vzhledem ke své kráse a působivosti velice vhodná, navíc s třeboňským zámkem je již neodmyslitelně spojena. K typickým patří karafiáty, ty můžete vidět třeba na zámeckých tapiseriích v Kratochvíli, růže, lilie, tulipány, kopretiny, ostrožky či sasanky (anemonky).
Po temném středověku se lidé nadechli a vnímali krásu přírody, čerpali dost i z antiky, ale méně okázale. Proto mi je renesance nejbližší. Barok působí moc pompézně, navíc si umělci vymýšleli cokoliv, jen aby se jejich obrazy líbily, klasicismus umírněně, rokoko přezdobeně.“
K renesančnímu obrazu se hodí rudé růže, které těší svojí krásou tisíce let, i působivé květy amarylisů.
Proto za jeden z nejkrásnějších zámků u nás považuje Bučovice u Brna. „Má pozoruhodné renesanční arkády a spoustu původních prvků, podlahy, fresky.“
V minulých letech mohli návštěvníci památek obdivovat třeba výstavy Válka růží, Květiny z konce napoleonských časů, Květina z vody zrozená či Květiny v komnatách. S kolegou Pavlem Hofmanem, který miluje vše italské, dali vzniknout projektu Tulipán v renesanci.
S Petrem Fedorem vymysleli projekt Fleur de Lys, upřednostňující lilie. Začínal v roce 2013 v klášteře Zlatá koruna u příležitosti 750 let od jeho založení Přemyslem Otakarem II. (1263) a končil na hradě Veveří, kdy před 800 lety (1213) o něm padla první zmínka. Prostě se snaží hledat při vymýšlení akcí souvislosti.
Růže se táhne dějinami
Ale zpátky do přítomnosti na zámku Třeboň, kde florista dohlíží na dokončování výzdoby renesančního stolu. Ukazuje nám, že přidal ubrus, girlandy kolem vyrobily kolegyně z nejoblíbenější okrasné dřeviny buxusu neboli zimostrázu. Na založení bohaté hostiny z ovoce a zeleniny si daly záležet.
Patrné jsou italské vlivy – granátová jablka, hroznové víno, exotické plody, na prostřené tabuli však objevím i „obyčejné“ ředkvičky, které tehdejší mistři na plátna skutečně malovali. Židle jsou rozmístěné pouze z jedné strany, aby hodující viděli na přípravný stůl s pokrmy, měli o všem dobrý přehled, krytá záda a sloužící je mohli co nejsnáze obsloužit.
Portrét složený z knih a výzdoba laděná do modré a bílé. Ostrožky kombinované s běloskvoucími kalichy amarylisů a listy aspidistry.
V půvabných květinových aranžích obdivuji nádherné růže. „Musíme být důslední v tom, že buď připravíme kytku dobovou, přesně odpovídající zadání, nebo zvolíme nadčasové pojetí,“ vysvětluje Slávek Rabušic.
„Můžeme jít cestou čisté renesance nebo do expozice dostat nějaký fór navíc, pokud má smysl a oživí ji. Chceme, aby výstava měla řád. Růže je základní květinou našich dějin, táhne se všemi věky, byla tu už tisíce let před naším letopočtem.“
Člověk musí upozadit sám sebe a ctít interiér, citlivě ho vnímat a vhodně doplnit.
Odkud čerpá informace, jak má vlastně výzdoba patřičného období vypadat? „Něco jsem převzal od dvou mých brněnských předchůdců, hodně jsem toho nashromáždil během patnáctileté praxe, ale za základ považuji dobové obrazy. V tom byli renesanční malíři jako Rafael Santi, Sandro Botticelli či Michelangelo Caravaggio velmi přesní, podávali věrné a přírodní obrazy tehdejší doby.“
A právě ty mu umožnily zjistit, že květiny zahradníci upravovali do rozměrných, vysokých kytic a v různých nádobách rozestavovali na zem, na okenní římsy a nástěnné police. Naopak slohy barok a rokoko byly dynamicky rozevláté.
Kateřina Kolenová chystá květinovou kompozici v hodovním sále třeboňského zámku. Zahradnice zdobí starobylé objekty už 13 roků.
I když vkládá do námětů na výstavy vlastní invenci a podporuje tvůrčí fantazii svých kolegů, přihlíží s pokorou k tomu, aby se celkové pojetí i dílčí nápady hodily do patřičných prostor nebo odpovídaly určitým dějinným událostem.
Takže zastává poměrně nekompromisní přístup: „Člověk musí upozadit sám sebe a ctít interiér, citlivě ho vnímat a vhodně doplnit.“
V interiéru opatrně
Ačkoliv jsem teple oblečená, po dvou hodinách v třeboňských zámeckých komnatách mi začíná být zima. Ta sice svědčí rostlinám, ale zahradnicím? Už jsou zvyklé i na nižší teplotu, než je právě těch zdejších necelých deset stupňů, shodují se. Obdivuji, jak zručně zařezávají duté stonky amarylisů.
„Právě kvůli tomu jsou náročnější na aranžování, musíte pro ně udělat patřičné místo v aranžovací hmotě, někdy pro zpevnění dovnitř stopky vložit prut. Je ale křehká, takže opatrně,“ podotýká florista Rabušic.
„Jde o úplně jinou práci než třeba s liliemi, které velice lehce do aranžovací hmoty vypícháte.“ Proto zařadil do jednoho ze svých floristických seminářů pojednávajících o technice práce s dárkovými květinami amarylisy, málo kdo s nimi totiž umí po technické stránce správně pracovat.
Italský malíř Arcimboldo měl bohatou fantazii, ve své tvorbě využíval i různé druhy zeleniny.
Na otázku, které květiny má nejraději, bez přemýšlení odpoví: „Samozřejmě ty renesanční. Ale dříve jsem hodně pěstoval chryzantémy a ve skleníku eucharisy (líbenka). Teď je to však bída, nezbývá mi čas ani na podzim vypěstovat tykve. Na zahradě mám pár tulipánů, nějaké hortenzie…“
Během našeho povídání u některých aranží zpodobňujících to, co návštěvník uvidí na obrazech malíře Arcimbolda, už mizí pracovní nepořádek i ochranné potažení parket a mobiliáře. Co na působení zahradníků v historických interiérech říkají památkáři?
„Reagují skvěle, výstavy zvyšují návštěvnost. Chováme se ohleduplně a naprosto šetrně k historickému interiéru. Všude rozprostíráme fólie, které dáváme i pod ubrusy, stojany na vázy a mísy jsou podlepené, nic se nesmí táhnout po zemi. Kdybych pustil nezkušeného zahradníka na výzdobu trasy, tak je průšvih. Základní přednáška při semináři se týká právě techniky pohybu v objektech a zabezpečení mobiliáře.“
Touží vysázet alej
Dřív Slávek Rabušic, který pochází ze Slavkova u Brna, kytky pouze pěstoval, poté je začal aranžovat a posléze se mu záliba v dějinách umění s prací propojila.
Na svém kontě má i květinovou výzdobu zámeckých interiérů do sedmi filmů, např. Čertovy nevěsty (Buchlovice a Ploskovice), Nejkrásnější hádanky (Žleby), Z pekla štěstí 2 (Telč) nebo Andělské tváře (Vranov nad Dyjí a Hrádek u Nechanic).
Při vymýšlení kompozic pro filmové kulisy musí naplnit požadavky architekta a produkčního, kteří si řeknou, co chtějí, a on posoudí, zda je to technicky a dobově možné.
„Třikrát jsem měl štěstí na spolupráci s Karlem Vackem, úžasným, vzdělaným filmovým architektem. Floristika je o estetice a technice, jsou to spojené nádoby, které se nedají oddělit. U jednotlivého zadání musíme přijít na to, jak kompozice postavit, zda dobově, nadčasově či volit variace,“ vysvětluje.
Jeho nadšení pro obor působí až neskutečně, neopomene však podotknout, že se cítí být částečně i památkářem. Má nějaký nesplněný floristický sen?
Páv, který žil v parku zámku Třeboň, kam se dostal z jižní Moravy.
„Chybí mi, že nic nevyrábím. V poslední době získávám kytky od kolegů zahradníků, akce manažersky vymýšlím, aranžuji, je skvělé, že lidi chodí a líbí se jim to. Jenže se už nehrabu v hlíně. Potřeboval bych si na nějakou dobu dát pauzu. A najít v dobových mapách tam u nás u Slavkova nějakou zapomenutou cestu a vysázet alej třeba ze starých odrůd hrušní.
Léta se zabývám pouze kytkami a okrasnými dřevinami. Úplně jsem opomněl ovocnářství, ale čím přibývají zkušenosti, tak mě víc zajímají staré odrůdy ovoce, historické aleje.
To, co začínalo za Marie Terezie, zhruba v době kolem roku 1750. Jedna alej vedla k obživě, třeba k vodě nebo ke statku, druhá k obydlí a třetí směřovala ke kostelu za duchovnem. Před několika lety začaly u nás hynout a padat stromy vysázené před staletími, protože jsou přestárlé. Takže mám chuť pomoci a zanechat po sobě nějakou trvalejší stopu.“
