Sláva i utrpení sester srostlých v pánvi

Sestry se narodily 20. ledna 1878 ve Skrýchově u Opařan v Táborském kraji v rodině vlastníků malého hospodářství. Blažkovi už měli jednu dceru Annu, po dvojčatech se narodil ještě syn František. Pro matku nebyl porod dvojčat snadný a ještě víc se vyděsila, když novorozence spatřila.

Narozené holčičky byly srostlé v pánvi, což matku ohromilo. Starý lékař z Opařan, který je přivedl na svět, se s něčím takovým jaktěživo nesetkal a ani nemohl odpovědět, jak se budou děti vyvíjet.

Šokovanou matku ale utěšoval: „Srdce jim bijou jako zvony, a to je teď nejdůležitější.“ Jeho slova se potvrdila – dívky byly zdravé.

Proti jiným siamským dvojčatům měla každá obě nohy. Hrály si stejně jako ostatní děti, byly veselé a čilé. V pozdějších letech se ale ukázalo, že neustálé spojení bylo pro ně stresující, vyčerpávající a obě tato situace plnila zlostí.

Zdravotní stav obou dívek byl neřešitelný – lékaři v Praze prohlásili, že operace vůbec nepřipadá ze zdravotních důvodů v úvahu. Objevila se ale možnost, jak sestry vybavit pro život. Začal se o ně zajímat vzdělaný švihák, jistý hrabě Nádherný, který jejich matce vzkázal: „Buďte šťastná, matko. Jednou vám vydělají velké peníze.“ Nemýlil se. Však jim také sám dopomohl k úspěchu.

Platil jim z vlastních prostředků domácího učitele, protože do normální lavice by se nevešly. Učily se kromě jiného francouzštině a němčině, ale také hře na xylofon, na housle a zpěvu.

Už v devíti letech je fotografovali do novin a brzy se Růžena a Josefa staly středem zájmu agentů a obchodníků.

Měly vlastního impresária Ika Rosea, který jim půjčoval peníze a pomáhal zajišťovat jejich umělecký program. Sestry zpívaly, hrály, vystupovaly v jednotlivých městech v českých zemích i v pražském karlínském divadle. Zvědavé obecenstvo bylo nadšeno. Nakonec sestry odjely do USA.

V Americe zpívaly laciné kuplety vedle údajně nejvyššího muže světa Van Alberta of Holland a javanského trpaslíka Paniho, který předváděl komická čísla. K varieté také patřil bezruký Freddie, který používal obratně nohy místo paží, a nejtěžší žena na světě.

Dvojčata se snažila alespoň vizuálně od sebe odlišit – sestry se odlišně oblékaly, Josefa si dala vlasy obarvit na červeno, kdežto Růžena měla tmavé. Různý byl i jejich temperament. Růžena se stále smála, Josefa byla zlostná a svárlivá. Jejich exotičnost k nim přivábila i zvídavého novináře Egona Ervina Kische. Okouzlovaly ho, sledoval jejich život a psal o nich.

Vylíčil scénu z 20. dubna 1912, která se odehrála v Grandhotelu Evropa v Praze. Uprostřed apartmánu se přetahovala rudovlasá Josefa se svou tmavovlasou sestrou. Růžena se natahovala po láhvi whisky na stole, kdežto Josefa se ji snažila odtáhnout ke dveřím. Připomínaly svými červenozelenými šaty strašidelný lampión. Sestry se hádaly, protože Růžena milovala whisky, kdežto svárlivá Josefa pít nechtěla. Silnější Růžena nakonec zvítězila.

Přes všechny neshody byly ale obě sestry obchodně zdatné a podnikavé. Nechaly si postavit hospodu v Sepekově a pronajímaly ji. Do Sepekova se jejich rodiče odstěhovali k provdané dceři Anně, manželce mlynáře a majitele mlýna Kvěchov, Chocholy. Sestry rodiče pravidelně navštěvovaly.

V dubnu roku 1910 se po dvojčatech začal shánět Egon Ervin Kisch, protože se na čas jako by propadla do země. A byl překvapen. Pomocí pátrání a úplatků zjistil, že sestry jsou na klinice známého chirurga Otakara Kukuly v Praze. Tam se právě v dubnu 1910 stala Růžena matkou syna Františka.

Pro Kische to byla senzace. Vydával se za lékaře, pronikl na kliniku a viděl své. „A tak jsem je nakonec uviděl. Ležely na posteli, Růžena se smála a vypadala šťastně, Josefa jako obvykle zamračeně a zlostně. Později jsem viděl jejich fotografii i s chlapečkem a Josefa se opět kabonila a naznačovala, že se v této společnosti octla jen nemilou náhodou.“

Prý si často stěžovala, jak ona, panna, přijde k tomu, aby jí teklo mléko, aby i ona cítila porodní bolesti, když všechnu sladkou smetanu už slízla sestra.

Růženin milostný vztah zůstal tajemstvím, které do konce života sestry neprozradily. Františkova otce nikdo neznal.

Spekulovalo se o impresáriovi či několika členech varietního souboru. Jisté je, že se vlastně obě staly matkami, byť o sexuální život měla zájem jen Růžena. Josefa podle vlastních slov dopadla jako Panna Maria, kde nic tu nic a najednou je matkou.

Sestry byly slavné i po první světové válce. Malý František je doprovázel a vystupoval s nimi. Zájem o ně ale postupně klesal. Navíc Růžena onemocněla – dostala zápal plic. Lékaři jí tentokrát navrhli oddělení – dvojčata zákrok odmítla. Sestry zemřely 30. března 1922 v USA. Bylo jim 44 let.

Byly zpopelněny a jejich stříbrná urna putovala do rodinné hrobky v Sepekově.

Byly zpopelněny a jejich stříbrná urna putovala do rodinné hrobky v Sepekově. Ve dvacátých letech minulého století o nich vyšel v tisku celý seriál.

Syn František se v Bechyni vyučil elektrikářem a oženil se se švadlenou Marií Kovaříkovou. Měl po matce a tetě dost peněz, ale brzy se mu rozkutálely.

Sestry Blažkovy své nechtěné výjimečnosti dokonale využily. Zažily hodně slávy, ale i utrpení – jejich osud se podobal životnímu běhu siamských dvojčat, která dala této abnormalitě název.

Černoši Čang a Teng Bunkesovi se narodili v roce 1811 v Siamu (Thajsko) a byli srostlí v hrudní oblasti. Jako mladé je vystavovali coby přírodní raritu a podrobili je mnoha vědeckým pozorováním. V roce 1829 se dokonce uvažovalo o jejich rozdělení, ale lékaři nakonec usoudili, že operace by byla příliš riskantní. O deset let později se se slušným jměním přestěhovali do USA.

Osobně byli šťastnější než sestry Blažkovy. Neměli společnou pánev a oženili se se dvěma sestrami. Měli s nimi celkem čtyřiadvacet potomků. K naplnění milostného života si pořídili čtyřpostel. Život se sestrami, které se často hádaly, nebyl až tak jednoduchý. Dvojčata vše zařídila elegantně – tři dny bydlela s jednou sestrou, další tři dny s druhou. Bratři zemřeli v roce 1874. Bylo jim třiašedesát let.

Siamských dvojčat nebylo mnoho. Zřejmě jeden z nejstarších záznamů o siamských dvojčatech pocházel z roku 1654, kdy Holanďan Thomas Bartholini podrobně popsal případ muže z Janova Lazaruse Colloreda, „který byl zdvojenou zrůdou parazitárního typu“ a měl malého bratra, jenž mu vyrůstal z hrudníku, byl s ním spojen hrudní kostí a vlastnil jen jednu nebo dvě paže se třemi prsty. I když měl normální hlavu, potravu nepřijímal.

V minulosti ovšem nebyl přístup veřejnosti ani samotných lékařů k siamským dvojčatům nijak pozitivní – byla považována za šílence a podle toho se s nimi zacházelo.

Lékaři je v blázincích poutali k pryčnám, točili je na zvláštních židlích, aby je „uklidnili“. A dávali jim svěrací kazajky. Dvojčata tak stanula vedle takových „zrůd“, za jaké byly v minulosti považovány i znetvořené oběti dětské míšní obrny a „kreténi“ trpící slaboduchostí v důsledku poruchy štítné žlázy.

Dnes je naštěstí situace úplně odlišná. Na padesát tisíc normálních dětí připadají jedna siamská dvojčata. Polovina z nich umírá při porodu. První úspěšná operace siamských dvojčat proběhla v prosinci 1952 v Clevelandu. Byly to holčičky, srostlé v oblasti hrudní kosti. Dnes se úspěšně podaří operovat a oddělit asi deset procent siamských dvojčat.

U některých to ale nelze. V Kanadě např. nemohou operovat Kristu a Tatianu Simmonsovy – mají společný mozek a vzájemně si čtou myšlenky.