Skutečné příběhy žen, které porodily v koncentračním táboře

„Chtěla jsem ukázat, co nejhoršího se může z hlediska lidskosti vůbec stát,“ řekla mi Holdenová. Proto ke knize použila motto, které kdysi vyslovil filozof Seneca: Někdy i jen žít je hrdinství.

„Od devatenácti let jsem byla novinářkou, a i když jsem sledovala špatné věci, věděla jsem, že se musím dotknout všeho, o čem píšu. O to víc jsem šťastná za setkání s těmito třemi.“

Jejich svědectví považuje za velmi důležité zvláště v době, kdy se objevují sice osamocené, přesto hlasy o tom, že holocaust je výmysl. „Těm lidem je třeba říci: Přečtěte si příběh, který se opravdu stal. Přečtěte si, co prožily jejich matky. Seznamte se s fakty, která s tím vším souvisejí. O promyšlené nelidské mašinérii vraždění miliónů lidí,“ dodala.

Hned na počátku to byl tragický příběh, protože nikdo ze tří otců a manželů nepřežil. Pamatujete si na rady, které vám matky daly do života? zeptal jsem se všech tří potomků.

Hana Bergerová Moranová, žijící v USA, mi odpověděla: „Říkala mi: Buď nejlepší ve všem. Snaž se, protože chci, abys byla jako tvůj otec. A hlavně užij si život, měj z něj radost. Podobně jako druhé maminky měla krásný úsměv, krásně zpívala. Bylo pro ni důležité, abych i já měla radost.“

Mark Olsky, rovněž z USA, dodal: „Matka nechtěla o minulosti moc mluvit. Ale nikdy si na nic nestěžovala. Jdi si svou cestou, říkala.“ Eva Clarkeová, žijící v Británii, se připojila k Haně. „Užij si život, je to to nejlepší, co máš. To byla hlavní maminčina rada.“

Všechny tři ženy, jak Priska (Piroska) Ronová-Löwenbeinová, rodačka ze Zlatých Moravců, tak i Rachel Abramczyková-Friedmannová z Lodže i Anka Kauderová Nathanová z Třebechovic pod Orebem se po výstupu z dobytčáků, které do Osvětimi vozily židovské vězně, ocitly tváří v tvář lékařskému vrahovi dr. Josefu Mengelemu. Stojící nahé na apelplatzu zapřely své těhotenství a sledovaly, jak poslal pohybem ruky na smrt ženu, které se po stisknutí jejího prsu objevila kapka mléka.

Při likvidaci osvětimského tábora před postupující Rudou armádou vyhnali esesáci pochodem smrti šedesát tisíc vězňů na čtyřicet kilometrů vzdálenou železniční stanici. Tam je naložili opět do dobytčích vagónů, směr Mauthausen. Z celkového počtu přibližně sedmi set tisíc přeživších vězňů koncentračních a likvidačních táborů jich v posledních šesti měsících války na tři sta tisíc zahynulo právě při pochodech smrti.

Otevřené vagóny se uprostřed mrazivého jara 1945 zastavily na nádraží v Horní Bříze, kousek od Plzně. Když přednosta stanice Antonín Pavlíček, mající i v době války nemalé pravomoci, s šokem zjistil, jaké živoucí trosky se přepravují, domluvil s velitelem transportu jejich přeložení do krytých vagónů předtím převážejících vojáky Vlasovovy armády.

Pod pohrůžkou, že se kromě něho a ještě jednoho člověka nesmí k transportu nikdo další přiblížit, domluvil s ředitelem kaolínky Josefem Zoubkem, majitelem hostince Antonínem Wirtem, učitelem Janem Rajšlem, mlynářem Janem Kovářem a dalšími dobrými lidmi, že se postarají o jídlo. Lidé připravili pět tisíc (!) bochníků chleba, malých housek, natvrdo uvařených vajec, za které byli všichni vděčni. V hostinci se vařilo ve dne v noci.

„Nikdy nezapomenu na chléb a bramborovou polévku, které jsme jedli se slzami v očích. Projeli jsme Ukrajinou, Polskem, Maďarskem, Rakouskem, Německem, Francií a nikdo nás neviděl! Jen v Československu mají lidé srdce. Na Horní Břízu nikdy nezapomeneme,“ zaznamenala svědectví Wendy Holdenová.

Když dozorci vyhodili na kolejiště třicet osm mrtvol mužů a žen, dozvěděl se přednosta Havlíček, že „tito lidé pro svět nic neznamenají.“ Přesto nechal policistu Josefa Štefla napsat o tom protokol a v noci mrtvé důstojně pohřbít.

Jakmile se rozkřiklo, že mezi polomrtvolami jsou nemluvňata, dodaly ženy pleny, oblečky a čepičky, které umožnily i našim hrdinům přežít. V Mauthausenu také všichni trpěli hlady, ale 5. května je objevil průzkumný oddíl 11. pancéřové divize 3. americké armády zvaný Thunderbolts – Hromoklíni, prověřující bezpečnost mostů. Velitelem čety byl seržant Albert J. Kosiek, syn polských přistěhovalců. Ten přivedl pomoc. Začala další bitva o život, ovšem už v mírovém světě.

V Mauthausenu mj. přežili i Jiří Pavel, starší bratr spisovatele Oty Pavla, Hana Hnátová, sestra Arnošta Lustiga, i jejich matka Terezie. Ta si nejvíc ze všeho cenila, že zemřela více než čtyřicet let po smrti Adolfa Hitlera. „Čeho si nejvíc vážily vaše matky?“ zeptal jsem se ještě.

„Maminka byla velmi šťastná, že měla dceru, protože jsem byla její čtvrté těhotenství. Tři předtím se nepodařila. Navíc mohla v životě dělat to, po čem toužila: učit jazyky. Já sama jsem šťastná, že žiju, a jsem ráda, že zeměkoule je ještě v jednom kusu. Ale bojím se, jaký život budou mít život moje vnoučata,“ odpověděla mi Hana.

Eva s ní souhlasila a dodala: „Byla šťastná, že se mohla smát. Že si užila vztah s mým náhradním otcem. A mohla dělat to, co měla nejraději: uklízet.“

„Radovala se ze života, z lidí. Vedla mě k tomu, jak je důležitý humor a vtip. Říkala, že se během války nemohla smát,“ řekl Mark a připomněl svou ženu, která říká: „Nechtěla bych, aby se stalo někomu jinému to, co se stalo naší rodině. Lidé vidí každý den totéž, co kdysi udělali nacisté. Svět je plný potenciálních nacistů. Potřebujeme hrdiny.“