Článek
Řekněme, že bych vešla do školní třídy krátce po zavedení povinné školní docházky v roce 1774. Co by mě tam z dnešního pohledu překvapilo?
Třeba velký počet žáků v jedné třídě, bývalo jich až osmdesát. Pohromadě se učily všechny děti od šesti do dvanácti let. Učivo se nerozkládalo do jednotlivých ročníků, nenavazovalo na sebe.
Probíralo se dokola to samé tak, aby po šesti letech povinné docházky uměly děti číst, psát a počítat. Kromě učitele býval ve třídě jeho pomocník, něco jako dnešní asistent pedagoga.
Překvapily by vás i prostory, ve kterých se učilo. Zpočátku to nebyly speciálně postavené školní budovy, ale třeba místnost na faře nebo jiný prostor. Učební pomůcky ani učebnice takřka neexistovaly. Menší děti psaly na břidlicové tabulky místo dnešního sešitu. Příliš radostné prostředí to nebylo.
Hodně by ovšem záleželo na tom, do jaké školy byste se zrovna dostala. Po zavedení povinné školní docházky trvalo několik desítek let, než se nastavil standard obvyklý pro všechny školy.
Spisovatelka a profesorka dějin Veronika Válková vtahuje děti do historie
Kdy začala škola vypadat tak, jak ji známe dnes – jako samostatná budova s třídami a lavicemi?
Taková škola byla na venkově běžná až od poloviny devatenáctého století. Zavádění školní docházky se řešilo tak trochu na koleně. Nějaký čas trvalo, než si na školu zvykli jak rodiče, tak i obce.
Místo do sešitů psali žáci na tabulky.
Platilo zpočátku, že se rodiče zdráhali posílat děti do školy, protože je potřebovali doma jako pomocníky?
To byl problém nejen po zavedení povinné školní docházky, ale i později. Po celé devatenácté století se objevovala snaha děti udržet doma jako pomocnou sílu.
Přece jen, ve dvanácti letech už zastaly poměrně dost práce, nápomocné byly i menší děti. Zákonná ustanovení tomu sice měla bránit, ale ne vždy se to dařilo.
Po zavedení školní docházky ještě dalších asi třicet let nechodila do školy zhruba třetina dětí. Během zhruba dalších třiceti let se podařilo, že školu navštěvovalo sedmdesát až osmdesát procent dětí.
Na konci devatenáctého století byla ovšem česká i německá populace v Čechách plně alfabetizovaná – všichni uměli číst a psát, negramotnost se podařilo vymýtit.
Kolik lidí mělo v té době maturitu?
V roce 1900 to bylo asi jedno procento z chlapců.
Co se děti kromě čtení a psaní učily?
Do takzvaného trivia patřily kromě čtení a psaní také počty. Dále se vyučovalo náboženství, ruční práce a různé dovednosti, které byly potřeba v hospodářství. Starším dětem přibyly předměty, jako je dějepis, zeměpis nebo přírodopis.
Děti ze šlechtických a dalších movitějších rodin se však i po zavedení školní docházky učily doma. Je to tak?
Jistě, s nadsázkou se dá říct, že škola byla chápána jako hygienické a sociální nebezpečí. Nebylo to tak, že by všechny děti musely chodit do školy, musely však být vzdělávány.
Děti z lepších rodin, především dívky, do školy nechodily a učily se doma s domácím učitelem. Pak skládaly zkoušky, aby prokázaly, že učivo doma zvládly.
Zhruba takto mohla vypadat školní třída našich předků. Její repliku vytvořili v Muzeu oravské dědiny na Slovensku.
Kdo všechno si mohl dovolit vzdělávat děti doma? Bývali to třeba i bohatší statkáři?
Pokud by měl bohatší statkář ambici vzdělávat své děti kvalitněji, mohl je posílat do městské školy. To je, myslím, pravděpodobnější varianta než domácí učitel.
Městské a církevní školy při klášterech existovaly dávno před tím, než byla povinná školní docházka zavedena.
Jací byli první učitelé?
Zpočátku nebyly nároky na učitele kdovíjak vysoké. Učitel měl být mravně bezúhonný, tělesně zdatný a přiměřeně inteligentní. Základní podmínkou bylo projít tříměsíčním kurzem.
V průběhu devatenáctého století se školství profesionalizovalo. Začaly vznikat dvouleté a později čtyřleté učitelské ústavy, nároky na vzdělání učitelů se zvyšovaly.
Dámy před tabulí aneb Jak se změnily dnešní děti a jejich výuka
Kdy vznikla myšlenka, že by měl mít učitel základní školy vysokoškolské vzdělání?
Ta idea se objevila už v meziválečném období. Později se ji snažil převést do praxe Zdeněk Nejedlý (ministr školství a osvěty v letech 1945–1946 a 1948–1953). S naplněním tohoto požadavku jsou problémy dodnes.
Prvními učiteli byli muži. Jak došlo k tomu, že je ženy ze školství téměř vytlačily?
Ženy se vzdělávání dětí věnovaly už v době zavedení povinné školní docházky, ovšem jako soukromé učitelky. Podílely se třeba na vzdělávání dívek ve šlechtických rodinách.
V průběhu devatenáctého století se ukázalo, že učitelské povolání může být pro neprovdanou ženu důstojným zdrojem obživy. V polovině devatenáctého století vznikly kurzy pro ženy, které se chtěly stát učitelkami. Od sedmdesátých let devatenáctého století vznikly i ženské učitelské ústavy.
Vstup žen do školství byl pozvolný, jejich počet ovšem po celé devatenácté století narůstal. První republika přišla s ambicí vyvážených učitelských sborů, poměr žen a mužů měl být vyrovnaný. V období socialismu byly vytvořeny pedagogické vysoké školy, na ty se pak hlásilo podstatně více dívek než chlapců, což trend feminizace posílilo.
Zpočátku ženy působily jako domácí učitelky, postupem času muže ze školství vytlačily.
Dnes máme v učitelských sborech přes sedmdesát procent žen, na prvním stupni je to dokonce přes devadesát procent. Feminizace školství není žádné české specifikum, týká se celého vyspělého světa.
Jaké měli učitelé sociální postavení?
Nelze říct, že by v devatenáctém století patřili mezi ekonomickou elitu, jistě však ve svých obcích patřili mezi elitu společenskou. Škola byla ohniskem společenského a kulturního života, učitel byl autoritou, věděl spoustu věcí a dokázal zorganizovat ostatní.
Jeho finanční ohodnocení sice nebylo nijak velkorysé, ale nebylo nezajímavé. Měl plat srovnatelný s platem úřednickým a byl pod penzí. Stát na jednotlivé obce delegoval povinnost učitele zabezpečit. Část výdělku mohli dostávat v naturáliích, mívali také zajištěné bydlení.
Když tohle všechno sečteme, vychází nám, že profese učitele byla poměrně atraktivní.
Mohl si učitel přivydělávat?
Zpočátku se s tím dokonce počítalo. Učitelé ovládali hru na hudební nástroj, proto si často přivydělávali hudebními produkcemi. Jak se v průběhu devatenáctého století kladl větší důraz na profesionalizaci, začaly být tyto přivýdělky považovány za negativní jev. Hudební produkce se většinou odehrávaly v hospodách, a to autoritu učitele oslabovalo.
Jak to bylo s možností založit rodinu?
U učitelů mužů se považovalo za žádoucí, aby rodinu měli. Naopak ženy učitelky až do roku 1919 rodinu zakládat nemohly. Pokud se přesto vdaly, musely se učitelského povolání vzdát.
Povinná školní docházka slaví 150 let. Má za sebou mnoho proměn
Vraťme se ještě zpět do tříd. Používaly se v nich běžně tělesné tresty?
Tereziánská ustanovení z tělesných trestů povolovala pouze používání metly. Hasnerova reforma (podle rakouského ministra školství Leopolda Hasnera), která platila od sedmdesátých let devatenáctého století, tělesné tresty zcela zakázala. V praxi to ale zřejmě fungovalo jinak.
Zpočátku byla školní docházka šestiletá. Kdy se prodloužila?
Prodloužil ji právě Hasnerův zákon od školního roku 1870/1871. Od té doby chodily děti do školy povinně osm let.
Takzvaná oslovská lavice z roku 1882. Za trest v ní seděli ti nejzlobivější žáci.
Osmiletá docházka fungovala až do konce druhé světové války, po únoru 1948 se prodloužila na devět let. Od roku 1978 byla zavedena dokonce desetiletá školní docházka – osm let trvala základní škola a po ní každý nastoupil aspoň na dvouletý učební obor.
V roce 1996 se znovu zavedla devítiletá docházka, přičemž se první stupeň prodloužil na pět let. Zároveň se obnovila víceletá gymnázia zrušená komunisty.
Máme krátce po skončení letních prázdnin. Trvaly vždy dva měsíce?
Klasické dvouměsíční prázdniny mají dlouhou tradici. Letní volno patřilo do školství už za Rakouska-Uherska, souviselo s pracemi v zemědělství, při nichž děti pomáhaly. Mnohdy se začínalo později než prvního září, až po skončení polních prací.
Nějaké to volno měly děti i v průběhu školního roku, a to v návaznosti na svátky v církevním kalendáři. Slavily se nejen Vánoce a Velikonoce, ale také letnice a řada světců.
Jaká byla úroveň našeho školství ve srovnání s dalšími evropskými státy?
Dá se říct, že jsme na tom byli velmi dobře, rozhodně lépe než většina jiných zemí. Školám se v českém prostředí zvláště v devatenáctém století věnovala mimořádná pozornost, což souviselo s procesem národního uvědomování.
Politici za rozvoj českojazyčného školství v té době velmi lobbovali, zdůrazňovali důležitost výstavby nových školních budov a později také vznik českého středního a vysokého školství.
Tento postoj přetrval i v období první republiky. Podívejte se dnes na krásné školní budovy postavené v novorenesančním nebo funkcionalistickém stylu, i na tom je vidět, jaké vážnosti a péči se škola jako instituce těšila. Když se ohlédneme do minulosti našeho školství, nemáme se ve srovnání s ostatními za co stydět.
