Skifař Václav Chalupa: Nestraním se lidí, ale občas jsem opravdu rád sám

Ano, neviděl. Táta skončil s veslováním ještě před tím, než jsem se narodil. Viděl jsem jen nějaké fotky. Až když už táta nežil, se mi do rukou dostalo CD, kde byl záznam závodu z olympiády z Tokia, kde jel můj otec dvojku s kormidelníkem.

Táta mi ale o veslování hodně vyprávěl a také jsem veslování sledoval v televizi, i když v té době tam byly k vidění asi jen Primátorky nebo olympiáda v Moskvě.

V podstatě ano. Byl to první sport, který mě bavil a zároveň mi šel. Předtím jsem ještě zkoušel basket a cyklistiku, ale to nebylo ono. Pro veslování jsem měl zřejmě vlohy. Samozřejmě to bylo i tím, že jsem vyrůstal u vody. Každý víkend jsme jezdili s tátou na chatu a já zde trávil hodně času i ježděním na plachetnici, kajacích a v podstatě na všem, s čím se dalo plout.

Veslování jako takové jsem si ale poprvé vyzkoušel, až když jsem na to byl fyzicky připraven, tedy ve 12-13 letech, což je ideální věk, kdy se s veslováním začíná. V té době ale v Jindřichově Hradci veslování příliš nefungovalo, proto se táta s kamarádem a mým učitelem tělocviku a matematiky Pavlem Hazukou rozhodli obnovit veslařský klub a udělali dětské nábory, kterých jsem se i já zúčastnil.

Těžký. Ne samozřejmě vždy, byla spousta okamžiků, kdy to bylo moc fajn. Problém byl především v tom, že se veslování stalo ústředním tématem nejen na tréninku, ale i doma. Ten sport vás pak provází úplně všude, jenže někdy je zapotřebí si i od něj odpočinout.

Až do vojny, tedy do 18 let, jsem i doma neustále poslouchal, co můžu dělat, co ne, kde dělám chyby, co bych mohl zlepšit …. Někdy to děti sportovců a trenérů jednoduše mají těžké.

Ne, do tréninku jako takového mě nikdy nikdo nenutil. Já se tam vždy těšil. Jediné, čemu jsem se opravdu bránil, bylo přání, abych například ráno, než půjdu do školy, dělal dřepy a kliky. Tak to jsem opravdu nikdy nedělal.

Ale je asi pravda, že já jsem nikdy netrénoval tolik, jak je to dnes. Nyní je tenhle sport trošku někde dál a všichni chtějí už po dětech výkony, což za mé doby ještě v takové míře nebylo. Možná proto mě tolik bavil.

Ne, naopak jsem vždy hledal cesty, abych mohl víc a víc trénovat.

Každý skifař si techniku přizpůsobuje sobě. I trenéři často respektují na první pohled nedokonalou techniku, pokud se v ní skifař cítí dobře a je rychlý. V ten okamžik je nesmysl dotyčného přeučovat.

I já jsem měl svou specifickou „chalupovskou“ techniku, která mi vyhovovala, ale byla mi například překážkou v okamžiku, kdy jsem chtěl sednout do větší posádky. Trvalo mi pak dlouho, než jsem byl schopný se ostatním přizpůsobit.

Mou předností ale opravdu byl cit pro vodu, což se nejvíce ukazovalo v okamžicích, kdy byly při závodech extrémní podmínky - vlny, vítr apod. Měl jsem v nich téměř vždy navrch. Jakmile ale byly ideální podmínky, cit šel stranou a důležitější roli sehrávala technika a fyzička.

Tohle všechno ale platilo na starších dřevěných lodích, na kterých dnes už jezdí jen malé děti nebo veteráni. Dnešní lodě jsou z kevlaru či karbonu a tedy z mnohem tvrdších materiálů, chovají se tedy jinak, a cit pro vodu u nich dnes už není tolik důležitý.

Ne. Veslaři potřebují hodně energie a tedy hodně jíst. Samozřejmě byla jiná doba, ale v časech mých největších úspěchů jsem zcela běžně jedl smažené řízky, smažené sýry a knedlíky.

Když jsem jezdil na soustředění, tak jsem se normálně stravoval po restauracích a dával si z jídelního lístku vždy to, co mi chutnalo, a ani doma mi nikdo nikdy nevařil nic dietního. Dlouho mi to tak opravdu fungovalo.

Samozřejmě s věkem jsem zjistil, že už to není ono, a že i tělo si potřebuje odpočinout a jídelníček je lepší před závody odlehčit. Ale nikdy jsem nebyl jídelníčkem posedlý. Ani se mi nestalo, že bych byl před závody nervózní, protože jsem si nedal tu a tu tyčinku či koktejl ...

Dnes jsou možnosti samozřejmě nesrovnatelné, ale když jsem například pozoroval Ondřeje Synka, měl jsem pocit, že ani on na jídelníčku a doplňcích stravy tolik nelpí. Řekl bych, že je vše o tom, zda v to člověk věří. Pokud bude jedinec dodržovat sebezdravější jídelníček a nebude tomu věřit, tak to stejně nebude fungovat.

Samozřejmě vrcholový sport je dnes především o hlavě. Já jsem se psychologovi dlouho bránil, ale pak jsem si sám na sobě vyzkoušel, že i věci, které nemají se sportem nic společného, mohou sportovce v jeho výkonu brzdit.

Poprvé jsem psychologa vyhledal v roce 2000 před OH v Sydney, kdy mi onemocněl táta a já lítal hodně po světě a nemohl být s ním, s čímž jsem se velmi špatně vyrovnával. V té době mi opravdu pomohl a dodnes, když v sobě řeším nějaký problém, jeho služby vyhledám. Uvědomil jsem si, že je někdy dobré získat na věc názor nezávislé osoby.

Sportovní psycholog dnes ale také sportovce učí, jak se připravit na závody, na soupeře, jak vnímat jeho chování apod. Je to opravdu velmi zajímavé sledovat, jak tento obor funguje, a jak i díky těmto technikám ze sebe sportovci dokážou při závodech dostat úplně všechno.  

Velice přátelská. Je to zajímavý. Přestože jsme na vodě byli soupeři na život a na smrt, jakmile jsme vylezli z lodě, dokázali jsme se dohromady bavit a dodnes jsme s mnohými soupeři stále v přátelském kontaktu. A sleduji to i dnes mezi soupeři Ondry Synka či Mirky Knapkové. Samozřejmě existují výjimky, které nedrží partu, ale je jich opravdu velmi málo.

Asi na tu, kde jsem získal stříbrnou medaili, tedy v Barceloně. Ale ve skutečnosti na mne velmi zapůsobila moje úplně první olympiáda v Soulu, kdy mi bylo dvacet a já byl do té doby nejdál v Jugoslávii a najednou jsem se ocitnul v Jižní Koreji, kde byla navíc naprosto úžasná atmosféra.

Celé město žilo sportem, což se u dalších olympiád úplně říci nedalo. Možná to samozřejmě bylo tím, že to bylo právě poprvé, ale ta atmosféra byla opravdu cítit úplně všude i daleko za branami olympijského parku. Podobný pocit jsem měl poté už jen snad v Pekingu. Například v Atlantě v podstatě stačilo zajít jeden blok za olympijskou vesnici a olympiáda jako by vůbec nebyla.

Barcelonu jsem si ale užil úplně se vším všudy. Za prvé jsme měli na závody naprostý klid, jelikož jsme měli olympijskou vesnici přímo u jezera, kde se závodilo. A pak jsem také měl možnost jako medailista zůstat na olympiádě až dokonce.

Přejel jsem tedy do Barcelony, kde jsem navštívil veškerá sportoviště, co šla, a užíval si na maximum tamější atmosféru.

Olympiáda je samozřejmě stejná jako závody na Mistrovství světa či dnes i Mistrovství Evropy. Vždy se jedná o vyvrcholení nějakého období. Tím, že je olympiáda jednou za čtyři roky, a lze říci, že na úspěchu sportovec pracuje celé čtyři roky, je na pomyslném žebříčku závodů nejvýš.

Každý sportovec jednoduše plánuje čtyři roky dopředu a i vrchol v podobě Mistrovství světa u něj může znamenat v podstatě přípravu na olympiádu, kde si například zkouší nějakou techniku či strategii apod.

Upřímně, to mne moc nebaví. Přestože je to už vcelku dlouho, co jsem ukončil závodní kariéru, stále jsem se s rolí pouhého diváka nesrovnal. Neustále se ve mně perou pocity pouhého sledovatele, kterého se to v podstatě netýká, ale i toho sportovce, co má ten strach a trému … Tím pádem si to jako divák stále nedokážu úplně užít.

Myslím, že ani ne. Z pohledu zdraví jsem měl vždy velké štěstí. Ani během závodění jsem neměl žádné větší problémy, nebolela mne ani záda jako jiné veslaře.

Po skončení aktivní kariéry jsem měl samozřejmě obavy, jak to moje tělo unese. Ale kromě omezení v podobě bolavých kolen, která trpěla kvůli mému oblíbenému běhání a posilování s činkami, žádné další zdravotní problémy nemám. Běh jsem tedy vyměnil za koloběžku (smích).

Myslím si, že slušný. Vždy, když jsou v Račicích mládežnické závody, tak jsem velmi překvapen, kolik dětí vesluje. Jsem za to samozřejmě rád. Je moc hezké vidět, že klasický sport, který je o dřině a tzv. bolí, dokáže u dětí stále konkurovat nově vzniklým adrenalinovým sportům.

Mnoho mladých veslařů a skifařů k tomuto sportu dovedli rodiče, ale také úspěchy našich reprezentantů a aktivity Českého veslařského svazu, který pořádá nejrůznější akce pro děti, jako Přijď veslovat apod.

Myslím, že patří mezi nejdostupnější vůbec. Každý klub má dnes pro děti k zapůjčení své lodě, materiál, zařízení. Rodiče tak platí většinou jen členské příspěvky a pak přispívají na nejrůznější soustředění, dopravu a bydlení na závody, tak jako je tomu u většiny sportů.

Až v okamžiku, kdy se ukáže, že má dítě opravdu talent, a rodiče mu budou chtít dopřát něco lepšího, pak finanční zátěž může být velká.

Například lepší skif pro dorostence vychází na 60 - 100 tisíc korun, špičkový reprezentační skif pak na 250 tisíc korun. Ale standardně je v klubech o všechny děti dobře postaráno, i o ty bez dobrého finančního zázemí.

Dnes se začíná už od deseti let, ale ideální je opravdu 12 - 13 let, kdy už jsou děcka lépe fyzicky vybavena. Přeci jen se jedná o fyzicky náročný sport. Navíc pro ty úplně malé děti nejsou lodě.

Pokud laikovi dáte přesné instrukce, co má dělat, tak se zřejmě se skifem nepřevrátí, ale přes snahu o veslování nikam nedojede. Naučit se veslovat obvykle každému chvíli trvá. Proto se to obvykle nejprve učí na větších lodích, aby na lodi seděl i instruktor, který dává instrukce a pomáhá držet stabilitu.

Jak moc složité to je, si bude moci každý vyzkoušet i v Olympijském parku na Lipně. K dispozici tam budou jak dvojskify, tak čtyřky s kormidelníkem, které budou širší a tedy ne úplně závodní, dále pak gigové lodě a lodě na příbřežní veslování, které jsou stabilní a učí se na nich veslovat snáz.

Pro děti pak máme připraveny speciální cvičné lodě, které jsou plastové a jsou vyváženy plováčky, aby byly stabilnější. Děti se na nich naučí základy veslování.

Ano. Já tam budu od 6. do 13. srpna spolu s dalšími instruktory u veslování. Lidé si tedy se mnou osobně budou moci zajezdit. Výběr lodí bude záležet na počasí, protože na Lipně to dost často velmi fouká, aby to tak bylo po všech stránkách bezpečné. K dispozici budou i trenažery veslování, které jsou skvělé pro naučení se koordinaci pohybu.

Třináctého srpna pak plánujeme uspořádat takovou malou regatu v příbřežním veslování, což je u nás novinka, jelikož se praktikuje spíše na moři ve vlnách. Někdy se jezdí i na velkých jezerech, proto je na to Lipno ideální. Nejezdí se na klasických rovných tratích, ale okolo bójí, tedy podobně jako v jachtingu. Čím je horší počasí, větší vlny, tím lepší.

Další týden nás na tomto stanovišti budou střídat kanoisté, ale já tam budu se synem zůstávat, a pokud bude o veslování dál zájem, pak budeme lidem k dispozici.

Určitě. Pokud bude jen trochu času. Nejvíce mne samozřejmě lákají ostatní vodní sporty.

Nestraním se lidí, ale občas jsem opravdu rád sám. V práci je to ale spíš na škodu. Nejradši si totiž vše dělám sám, což samozřejmě není dobře. Snažím se to změnit, ale mám s tím opravdu problém.

Ona se vždy zlobí, když řeknu v hospodě, ale bylo to opravdu v restauraci v Jindřichově Hradci. Bydlel jsem tenkrát na náměstí a pod námi byla restaurace Zlatá husa, kde moje žena pracovala jako čerstvě vyučená servírka.

Vždy, když jsem přijel z Prahy domů, tak mě tam táta posílal pro pivo. Zatímco já se tam vždy styděl chodit, manželka s kolegyní se prý těšily, až zase přijdu. Tam jsme si tedy padli do oka.

Určitě to nebylo jednoduché. Protože člověk musí sportu podřídit úplně vše. Ale se mnou to možná bylo jednodušší než dnes. Sice jsem dnes více doma, ale mám zase víc pracovních povinností a žena také. Jsme spolu sice víc, ale to i proto, že spolu pracujeme, společný volný čas nám ale stále chybí.

Když jsem závodil, tak jsem plánoval vše tak, abych mohl mít rodinu u sebe. Proto jsem se přestěhoval i s rodinou z Prahy do Račic, abych zde mohl během roku trénovat a být v podstatě doma. Samozřejmě víkendy jsem taky často trávil na závodech, přesto mám pocit, že jsem měl víc volna než dnes.

Dnes tím, že pracuji v areálu Račic, kde jsou každý víkend nějaké závody, tak v podstatě jedu stále v kuse. Přiznám se, že jsem už z toho trochu unavený.

Ano. Starší dvaadvacetiletý syn vesloval, dnes tedy už ne, ale neustále spolu provozujeme jiné vodní sporty. Ten mladší má ještě čas, je mu teprve osm.

Nemám žádné takové sny, jako jachtu v Karibiku, spíš bych si přál mít ten volný čas. Mít možnost být víc se svým mladším synem. To je luxus, který si nyní nemůžu moc dovolit.

Dovolené trávíme moc rádi na chatě, kam jsem od mala jezdil s tátou, a kde máme vše, co máme rádi - les a vodu. Ale jinak ideální dovolená bude všude tam, kde nebudu muset mít mobil, a jedinou naší starostí zůstane, co si uděláme k snídani, obědu a k večeři, maximálně jaké bude počasí. Pak budu šťastný u moře, ale i jihočeského rybníka.