Sir Alexander Fleming a jeho převratný objev, který zachraňuje životy

Alexander Fleming se narodil 6. srpna 1881 v Lochfield Farm u Darvelu ve Skotsku z druhého manželství svého otce Hugha, rolníka, které uzavřel v šedesáti letech s Grace Mortonovou. Z prvního manželství měl čtyři děti, z druhého také čtyři.

Alexander si na otce pamatoval jako na laskavého, věčně nemocného starce, sedícího na židli u krbu. Prodělal záchvat mrtvice a obával se, co bude s nejmladšími dětmi. V chudém Skotsku se velmi cenilo vzdělání a otec se utěšoval tím, že mladším dětem pomohou ti starší.

Alexander byl zvyklý pracovat už od mládí. Už jako dvanáctiletý pomáhal stříhat ovce a účastnil se práce v hospodářství. Musel – otec zemřel, když mu bylo sedm. Od pěti let chodil do místní malé školy s pečenými brambory v ruce – v zimě ho hřály a ještě posloužily jako oběd.

V osmi letech přešel na školu v Darvelu, ve dvanácti ji dokončil. Matka a starší bratři poté rozhodli, že Alec, jak mu říkali, půjde na akademii do Kilmarnocku, vzdáleného deset kilometrů. Fleming si každodenní cestu později pochvaloval: „To mě udržovalo v dobré kondici.“

Akademie ovšem nebyla konečné řešení jeho vzdělání. Rodinná rada rozhodla, že Alec odejde za svými nevlastními bratry do Londýna. John Fleming a Robert se tam učili optickému řemeslu. Alec začal navštěvovat Polytechnic School v Regent Street, kde ho hned přeřadili o čtyři třídy výš, protože byl velmi pokročilý. Po škole pracoval jako úředník. Svůj osud přijímal stoicky. Změna nastala, když mu bylo dvacet.

Ve dvaceti Alekovi zemřel strýc John, starý mládenec, a jmění odkázal bratrům a sestrám Flemingovým a jejich potomkům. Alec se rozhodl, že za získané peníze půjde studovat. Složil přijímací zkoušku na Lékařskou školu Panny Marie (Saint Mary) v londýnském Paddingtonu. Této nemocnici zůstal věrný celý život.

Fleming byl nadaný student. Kromě studia se věnoval sportu – plavání, vodnímu pólu, golfu, střelbě. Získal řadu ocenění a vyznamenání. Vedle učení studenti pracovali v nemocnici – zaváděli sondy, obvazovali rány a trhali zuby. Po studiu začal v roce 1906 Alec pracovat u sira Almrotha Wrighta, který na Saint Mary vedl očkovací laboratoř. Nezavedla ho tam láska k bakteriologii, ale fakt, že byl dobrým střelcem a nemocnice chtěla dát dohromady střelecké družstvo.

Přesto v roce 1908 složil doktorát.

Wright byl vynikající učitel – byl světově proslulý svým objevem opsoninu, což je látka v krevním séru, která přispívá ke zdolání infekce. Fleminga měl rád, i když se mu posmíval kvůli jeho mlčenlivosti. Zároveň si ho vážil pro mimořádné pozorovací schopnosti, kterým neušel žádný detail.

Fleming byl také dobrý společník. Studenti, kteří se vraceli z večírků, se rádi ještě stavovali u něj v pracovně, kde se skláněl s věčnou cigaretou v ústech nad mikroskopem. Měl pro ně vždycky džbánek piva a dobré slovo. A soustředěně se věnoval bakteriologii.

Jako bakteriolog se Flem, jak jej oslovovali, zajímal o mikroby a o možné léčení infekčních chorob, které trápily celý svět. První pozorování antibiotických reakcí uskutečnil v roce 1877 francouzský mikrobiolog Louis Pasteur. Objevil původce sněti slezinné a slepičího moru a proti oběma nemocem připravil očkovací látku (vakcínu) z oslabených zárodků. V roce 1885 také použil jako první očkovací látku proti vzteklině u mladého pacienta pokousaného vzteklým psem.

Fleming se tedy měl od koho učit. Před tím ale dostal jiný úkol. V té době testoval frankfurtský sérolog Paul Ehrlich nový preparát proti syfilitidě, pozdější lék Salvarsan. A právě při testování pomáhal v Londýně Fleming. Salvarsan z něj učinil vyhledávaného lékaře. Fleming si dokonce zhotovil přístroj, se kterým mohl dávat až čtyři injekce léku najednou.

Za první světové války odjel spolu s Wrightem do Francie do Boulognesur-Mer, aby tam zřídili laboratoř a výzkumné středisko. Kromě jiného tam zavedli povinné očkování proti tyfu. A změnil se i jeho soukromý život.

Při jedné dovolené se Fleming 23. prosince 1915 oženil. Vzal si Sarah Marion McElroyovou, vrchní sestru, která vedla v centru Londýna soukromou kliniku. Manželé si koupili v Barton Mills v Suffolku starý venkovský dům a tam jezdili na víkendy. V březnu roku 1924 se jim narodil syn Robert. Fleming jej zbožňoval.

Když syn povyrostl, organizoval pro něj a jeho kamarády hry. V roce 1921 byl Flem jmenován Wrightovým zástupcem. O rok později učinil první velký objev.

Jednou měl rýmu a nasadil do Petriho misky trochu svého nosního hlenu. A uviděl zvláštní věc: sekret rozpustil mikroorganismy v kultivační misce. Látka rozpouštěla bakterie. Fleming ji nazval lysozym. Spolu s asistentem doktorem V. D. Allisonem odhalil přítomnost lysozymu v krevním séru, slinách a v mateřském mléku.

Dr. Allison vzpomínal: „Flemingovy a moje slzy byly pak nejdůležitějším výzkumným materiálem. Nakupovali jsme obrovská množství citrónů a prolévali spoustu slz. Odkrojili jsme vždy kousek citrónové slupky, vymačkali si ji do očí a pak zírali do zrcátka mikroskopu. Od každého návštěvníka či návštěvnice naší laboratoře jsme vyžadovali oběť v podobě slz.“

Fleming svým objevem prokázal, že tělo má svůj způsob, jak se přirozeně mikrobům bránit. Lysozym je faktorem přirozené imunity. Zkoumá se dodnes – lékaři ho používají při léčení střevních a očních nemocí. Ale v době, kdy se tento objev zrodil, o něj lékařská veřejnost zájem neměla. Na svou slávu Flem teprve čekal.

V září roku 1928 se Fleming zabýval stafylokoky. Tyto choroboplodné bakterie pěstoval v kultivační misce ve své tmavé, uprášené laboratoři. K velkému objevu přispěl fakt, že jako shánčlivý Skot nic nevyhazoval.

V jedné staré misce našel plíseň. Šlo o kolonii plísní, která se patrně pomnožila z jediné spory, což je výtrus vytvářený mikroorganismem k zachování rodu, jenž ze vzduchu spadl na živnou půdu. Stafylokoky blízko plísně zprůsvitněly, jako by se rozpustily. Plíseň podle Fleminga „dělala něco užitečného“.

Po dalších pokusech zjistil, že plíseň navíc brání stafylokokům v růstu. Poté zkoumal nejrůznější druhy plísní – např. své přátele neustále žádal o plesnivé boty. Název penicilín poprvé použil 7. března 1929. Zdůvodnil to následovně: „Pro zjednodušení a z nechuti opakovat dlouhý výraz filtrát z plísňového výtažku zavádím název penicilín.“

Tímto názvem označil plísně Penicillium notatum a Penicillium chrysogenum (lat. Penicillium je ocásek, malý penis). Byl to vědecký zázrak.

Penicilín se proslavil svým antiseptickým účinkem – jednoduše řečeno ničil bakterie, které vyvolávaly hnisání. Některé mikroorganismy ale zůstaly vůči němu odolné. Flemingovi ani jeho spolupracovníkům se bohužel nepodařilo penicilín izolovat. Snad proto, že byli lékaři, a nikoli chemici či biochemici.

Proto se jako první účinný protibakteriální lék objevil v roce 1935 Prontosil wuppertalského chemika Gerharda Domagka. Přesto Fleming svým objevem otevřel další cestu k vývoji prvních a účinnějších antibiotik.

Převrat ve vztahu k penicilínu přinesla druhá světová válka. Měl se uplatnit při léčbě válečných zranění. Už v roce 1938 britští bakteriologové z tzv. oxfordské skupiny kolem Howarda W. Floreyho a Ernsta B. Chaina zahájili další výzkum penicilínu a podařilo se jim ho o dva roky později izolovat. Začali s úspěchem léčit první pacienty. A uvažovalo se o jeho velkovýrobě.

Ve Spojených státech, kam Florey a Chain odjeli, byla na základě jejich výzkumů zahájena v roce 1941 velkovýroba penicilínu. Američtí vědci chtěli, aby se látky vyrábělo co nejvíc, ale dosavadní kultury pocházely z jediné spory, kterou vítr zanesl na Flemingův stůl. A to bylo málo.

Laboratoř proto zaměstnala mladou ženu, která chodila na trh a hledala plísně. Říkalo se jí Mouldy Mary, tedy Plesnivá Mary. Tu pravou plíseň objevila na shnilém melounu. Penicilín byl zpočátku určen pouze pro vojáky, později se začal aplikovat i civilistům. Fleming se stal slavným.

Lidé Flema zaplavovali dopisy, neustále u něj zvonil telefon. V červenci roku 1944 dostal od královny titul sir. Jezdil po celém světě. V říjnu 1945 získal za objev penicilínu a jeho léčebného účinku na různé infekční choroby společně s Floreym a Chainem Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii.

Přes všechny pocty zůstal Fleming skromný a mlčenlivý. Zemřel 11. března 1955 na srdeční infarkt. Byl prohlášen národním hrdinou a jeho ostatky jsou uloženy v londýnské katedrále sv. Pavla.