Článek
„Emma P. je minulostí, bohužel,“ vysvětluje mi Emma, za svobodna Pecháčková. Její nevlastní sestra je známá kuchařka Dita P., která povýšila v Čechách vaření na uměleckou podívanou. Druhá nevlastní sestra Marika právě dokončila film o bezdomovcích Spi sladce.
Emmina nevlastní máma Marcela Pecháčková – tedy máma Dity a Mariky – se desítky let úspěšně živí jako novinářka. A její vlastní máma Ivana Pecháčková založila vynikající nakladatelství ověnčené řadou literárních cen. „Jsme prostě silný ženský klan. Já jsem jediná, co si po svatbě změnila jméno. Ostatní Pecháčkové se mi diví,“ směje se Emma.
Jak jste se vy sama dostala ke knihám?
Vyrůstala jsem mezi nimi. Když mi byly asi čtyři roky, máma založila nakladatelství Meander. Napsala a vytvořila adventní kalendář s leporely, jenže nikdo jí ho nechtěl vydat. Tak do toho šla sama. A uspěla. Od té doby ji leckdy netradiční knihy pro děti živí. Já jsem u ní začala drobnými brigádami, prodávala jsem naše zboží na veletrzích, nosila do kláštera…
Po klášterech?
Chodila jsem do karmelitánského kláštera Panny Marie Vítězné na Malé Straně, kde se prodávala mámina Legenda o Pražském Jezulátku. Vždy když svazky došly, vyrazila jsem se zásobou nových.
Sama jste ale z oboru při studiích zběhla, ne?
Vystudovala jsem sinologii. Vždycky se mi líbily exotické – tedy rovněž čínské – znaky. Jejich luštění. Chtěla jsem je umět také psát. To jsem si splnila. Kdo by nechtěl studovat třeba egyptologii, že?
I já mezi tyto lidi kdysi patřila. Dalo se vůbec od knižního rodinného byznysu utéct?
Asi ne. Máma má redakci doma. Takže jsem jako dítě viděla, jak knížky vznikají. Byla jsem u jednání s výtvarníky, spisovateli, vznášela jsem své připomínky nezaujatého čtenáře. Zajímala mě hodně typografie, jenže na UMPRUM mě na ni nevzali. Tak jsem skončila na již zmíněné sinologii. Nicméně na UMPRUM jsem ještě vystudovala teorii umění, asijské umění jsem pak dokončila letos v Londýně. Teď čekám, až u nás nastane vhodná doba, abych tu kombinaci využila.
Mám Čínu ráda takovou, jaká je. Miluji její tisíciletou historii. Budu ji vždycky hájit.
Čínské investice už ovšem podle prezidenta přicházejí.
Leckteří politici to tvrdí, jenže já víc práce najednou jako sinoložka nemám. Já na Čínu a její obyvatele rozhodně nenadávám. Číňani jsou super, hlavně staří dědové, co chodí na procházky s loskutáky a taxikáři, ty mám nejradši. Nejsem ani komunistka, ani žádná agentka cizích tajných služeb, jen jsem tam dlouhodobě pobývala v několika městech. Mám tu zemi ráda takovou, jaká je. Miluji její tisíciletou historii. Budu ji vždycky hájit.
Chápu. A jak to máte s čínštinou po návratu domů. Nezapomínáte ji?
Snažím se ji udržovat, ale je to těžké. Zkouším to na zaměstnance čínských restaurací, jenže ti se mnou moc mluvit nechtějí.
Prosím?
Bydlím v centru. Tipuji si bloudící Číňany koukající do mapy. Posléze na ně začnu mluvit čínsky. Koukají na mě většinou udiveně. Začnou pátrat, jak je to možné, že mluvím jejich mateřštinou. A já je vždycky přesvědčuju, že Češi mluví čínsky běžně, že se jich jen musejí zeptat. (smích)
Nicméně zpět k nakladatelství. Proč jste se do něj vrátila?
Je to práce, která mě baví. Miluji pouhé listování knihami. Šustění a vůni papíru. Moji silnou stránkou je díky rodinnému zázemí znalost děl pro děti. Mám ráda, když se v nich vedle písmenek podaří ilustrace. Když se někdo snaží udělat dokonalý kus, zaměstná ty nejlepší z různých oborů. Nejsem sebestředná, neprosazuju jen naše zboží. Vážím si i konkurence, když se jim zadaří něco takového skloubit. Pak musíte vše ještě prodat, to je druhá věc. Sama mám tuto část na starosti, spravuji mimo jiné sociální sítě Meanderu.
Kolik vás tam vůbec pracuje?
Tři. Já, máma a paní, která je u nás už dlouho. Máma na mé slovo většinou dá. Ostatně já jsem jí také slíbila, že firmu po ní jednou převezmu. Táta s bráchou nám vypomáhají vždy nárazově, třeba rozvážejí knížky při největším návalu zákazníků. Jeden z nich přichází tradičně před Vánocemi.
Nevlastní sestra Emmy populární kuchařka Dita P.
Jak vypadá váš „klasický“ zákazník?
Průměrný zákazník asi neexistuje. Nicméně ti naši jsou často grafici, které baví krásné knihy, mámy s dětmi či mladí lidé, kteří kupují dárky pro neteře a synovce. Chtějí originální věci. Nejsou většinou ani nijak zvlášť bohatí. Ovšem peníze na dobré knihy obětují rádi, za jeden nákup utratí i tisíc korun. To je přeci dobrá zpráva!
Krásná kniha u vás začíná na částce kolem dvou set. Máte i ty za šest set. Je o ně zájem?
Jako malé nakladatelství neprodáváme desítky tisíc kusů každého našeho díla. Pohybujeme se někde řádově ve stovkách od každého. Díky menšímu objemu produkce si můžeme dovolit vše tisknout v Česku, což nám umožňuje hrát si s grafikou knih, vkládat do nich různé průřezy nebo skládanky. Také nemusíme mít velký sklad, i když ten je momentálně plný.
Vaše máma vede nakladatelství z domova. Předpokládám, že má sklad ve sklepě.
(smích) Ne, pronajímáme si prostory. Uvidíme, jak se nám teď po Vánocích uvolní. Máme čas. Další svazky budeme vydávat až na jaře, snad máme času dost. Vedle ČR prodáváme také do zahraničí. Úspěšné jsou ty z edice Pražské legendy, které si cizinci často odvážejí z návštěvy Prahy domů.
Na jaře se vám narodí děcko. Už víte, jakou knihu mu první přečtete?
Nad tím jsem nepřemýšlela. Asi knížky z Meandru, když jsou všude kolem mě. Ale pamatuji si, jak mi máma čítávala před spaním. Byla jsem odkojená Erbenovou Kyticí. Milovala jsem Svatební košili. Vypadá to drsně, co? Nicméně já jsem odmala hlavně chodívala do knihovny a věci si půjčovala domů hodně na základě vizuálních obálek.
Dávají si Pecháčkovi, případně Pecháčkové pod stromeček knížky?
Obecně bych řekla, že si něco z literatury kupujeme skoro každý týden. Ale pamatuji si doby, kdy jsem podobné dárky úplně nesnášela. Máma mi totiž kupovávala věci od konkurence, které si chtěla prohlédnout. Někdy se ani nestrefila věkově. Byla jsem v pubertě a Ježíšek mi přinesl třeba dětskou knihu. Pak jsem říkávala: „Mami, prosím tě, knížku ne!“ Jak jiné děti protestují nad měkkými balíčky – čepicemi či ponožkami – já věděla při dotyku, další kniha. NEEEEE! Bývaly prostě doby, kdy pro mě byly dětské knížky od Ježíška za trest. To se samozřejmě změnilo.
