Simona Stašová: Život je sbírka zážitků

Smích je jeden z nejdůležitějších momentů v našem životě. Myslím, že hned po zdraví je to nejcennější, co my lidé máme, a vlastně se zdravím strašně moc souvisí.

Každý večer, když hraju na jevišti, vnímám smích diváků a cítím, že je to nejkratší vzdálenost mezi námi. Je v něm porozumění a osvobozuje nás všechny. Takže to, co cítím v divadle, se snažím přitáhnout si i do života. Dalo by se říct, že mě diváci neustále inspirují.

Upřímný. V naší rodině ho nikdy nebyl nedostatek. Když tak o tom přemýšlím, je to možná recept na dlouhověkost. Ten první smavý člověk, kterého si živě pamatuju, byla babička Mařenka Bohdalová, zapálená divadelní ochotnice, která vlastně přivedla k divadlu moji mámu a máma potom mě.

Babička se strašně ráda smála, a to neměla lehký život. Taky proto měla kolem sebe spoustu přátel, kteří s ní rádi trávili čas, dělala je totiž šťastnými. U nás doma byla pořád fůra lidí.

Víte, když někdo do rodiny přinese humor, je na věky nezapomenutelný a vděčíte mu i za svůj vlastní přístup k životu. Na otázku, proč se pořád tak srdečně směje, babička odpovídala, že na neduhy a trable je smích ta nejlepší medicína, a že se tedy raději směje, jinak by z pláče nevyšla. Měla svatou pravdu.

Takových byla spousta. Mohlo mi být tak pět šest roků. Babička si chodila jednou za dva měsíce naondulovat vlasy, říkalo se tomu „vodová“, a mě brala s sebou. Protože jsem ji milovala, chtěla jsem, aby byla pořád krásná, ne jenom jednou za dva měsíce.

Tak jsem vymyslela, že jí budu večer u televize ondulovat vlasy po způsobu paní kadeřnice. Nastříhala jsem bílou čtvrtku na proužky a ty smotala do ruličky. Babičce jsem vytvořila pramínky vlasů, každý pořádně naslinila, aby to drželo, a zamotala na čtvrtku. Říkala jsem tomu „plivaná“ a babička vypadala jako nějaký mimozemšťan.

Moc se bavila a vážně si to na hlavě nechala až do rána. Vždycky říkala: Simonko, když se člověk dovede zasmát sám sobě, to pak ze smíchu nevyjde po celý život. V naší rodině si toto krédo pěstujeme jako kytičky na zahradě.

To ano, ale děda byl taky veselá kopa, a taky by našel mnoho důvodů, proč se nesmát. Víte, ono mít v sobě humor je síla osobnosti.

Děda zase hlásal: Proti blbé náladě jedině s úsměvem. To byl největší vklad, který tihle dva staříci vnesli do naší rodiny. Oba byli nemanželští, což v té době znamenalo velikou potupu, ale právě proto, že byli „děti lásky“, měli velkou vnitřní sílu. Za tento genetický poklad jsem jim vděčná.

To se ví, že ano. A čím jsem starší, tím to prožívám, jako snad každý, intenzivněji. Nejvíc si cením toho, že mám ve svých, za pár chvil, 65 letech ještě oba rodiče. To je veliký dar. Táta mi v den svých 91. narozenin řekl: Simono, gratuluju ti, že v 64 letech můžeš popřát k 91. narozeninám svému otci, jsi šťastný člověk.

Není to krásný? A víte, co je nejkrásnější? Že jsme si stačili a stále si stačíme říct všechno, co jsme chtěli. Ptám se ho neustále a dozvídám se ještě spoustu maličkostí, drobností, o kterých jsem neměla ani tušení.

Třeba, že s mámou chodili jako milenci osm roků, než se vzali a já se narodila. Že se seznámili ve Slezském kulturním ústavu v Praze na Smíchově na tancovačce, kam táta přišel s úplně jinou holkou.

Jak se pořád scházeli a rozcházeli, ale moje máma byla nejvytrvalejší ze všech tátových nápadnic. Jak se měl táta rád s babičkou Bohdalovou a vedli nekonečné rozhovory o bohu.

Babička byla silně věřící a táta ateista. A jak mu babička říkala: Břéťo, nevadí, že nevěříš v boha, stačí, když bůh věří tobě. A ty žiješ poctivě, čestně, takže vlastně v boha věříš, i když o tom nevíš. Toho času stráveného s tátou si moc vážím. A úplně nejvíc za celý život si ho užíváme právě teď.

S mámou jsme ještě nepřestřihly pupeční šňůru – a doufám, že dlouho nepřestřihneme. Máma je mou velikou inspirací, jak v soukromí, tak v profesi.

Je mnohem silnější člověk než já, taky měla daleko tvrdší život, proto jí stále naslouchám. Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale vnímáme se a respektujeme. Dnes už ve všem.

Samozřejmě moje monodrama Shirley Valentine. Je veliké požehnání, že jsem se s tou rolí mohla potkat. Dneska už nerozlišuju postavu Shirley od sebe samé, od Simony. Je to už můj život.

Jistěže nepřináší jen samé radosti. A štěstí je prý momentální indispozice člověka, to je krásná myšlenka, ne? Shirley Valentine to takhle má. Učím se od ní, splývám s ní a miluju ji.

Je to velmi náročné představení, ale jedině z náročných úkolů, které dobydete, získáte ten krásný pocit. Když člověk překoná sám sebe, když myslí, že to nezvládne – a zvládne, to je veliké štěstí. Tohle já prožívám na jevišti se Shirley Valentine.

Musím poděkovat vynikajícímu režisérovi Zdeňku Kaločovi, který se mnou strávil spoustu času při zkoušení. Díky jeho vidění světa, díky jeho laskavosti a trpělivosti jsme společně vytvořili představení, které mi přesně sedí a v němž bych nezměnila ani čárku.

Dovolte mi ještě poděkovat autorovi Willymu Russellovi, který vloni přijel se svojí paní do divadla ABC na 650. reprízu. A stali se z nás přátelé. Vysekl mi poklonu, na kterou nikdy nezapomenu. Řekl, že by rád napsal hru o tom, jak jedna česká herečka hraje jeho Shirley Valentine.

Ano, mám sny, ale ty zabíjím tím, že je realizuji. Svůj repertoár si dnes tvořím sama, protože jedině když se já směju a pláču už při čtení scénáře, vím, že je to ono.

Už vím, co chci divákovi dát, a je mezi námi veliká důvěra, to cítím. Samozřejmě není lehké najít text, který by odpovídal mým nárokům, jsou to hodiny a hodiny a měsíce a měsíce – i roky čtení, než se nějaký ten skvost vyloupne.

Taky už jsem ledacos hrála a nechci se opakovat. Není to jednoduché, ale to je právě to dobrodružství. Čas strávený hledáním textu mě naplňuje, není to pro mě ztráta času.

V novém roce začínám zkoušet v divadle ABC krásnou komedii Ernesta Thompsona Na Zlatém jezeře. Je to kouzelná hra o stáří a mládí, jak se navzájem potřebujeme. Jak stáří má v mládí svoje pokračování, svoji nesmrtelnost.

Tuto komedii si schraňuju už léta, a teprve teď jsem do ní zestárla. Mého manžela ztělesní Ladislav Frej, režii bude mít můj dnes dvorní režisér Vladimír Strnisko.

Moc se na tu práci těším, je to pro mě vykročení do nového vnímání světa. Vezmu si na jeviště myšlenky a přístup k životu babičky, dědy, maminky i tatínka. To je na divadle nejkrásnější, že si člověk může všechny ty lidi vzít s sebou a podělit se o pocity s divákem.

Já vím, že na mě chodí především ženy, vidím je v hledišti. Někdy mi dá práci najít muže, když se chci na ně obrátit a mluvit s nimi. Ale moje divačky mají naštěstí obvykle manžely.

Nejdřív přijdou s kamarádkami, s dcerami, jenže ty hry jsou tak vtipné a týkají se taky mužů, že i oni nakonec podlehnou a přijdou. Je to veliká zodpovědnost – obstát před mužskými.

Zvlášť dvě hry, které jsou až neuvěřitelně spjaté. Tragikomedii Skleněný zvěřinec napsal světový autor Tennessee Williams o vlastní rodině, především o matce Amandě, která láskou, dominancí, ale i hloupostí a sobeckostí zavalila ostatní vlastním viděním světa.

Je to velmi vtipná a poučná hra a naprosto ji miluju, díky ní si znovu uvědomuju, co je dobré a co ne.

Smíchem nad Amandou se osvobozujeme, ale taky nás mrazí v zádech, protože je to varování, jak nejednat, jak se nechovat. Sám Williams tu vystupuje jako mladík. V této roli se střídají dva vynikající herci: Filip Cíl a Jaromír Nosek.

A ve druhé hře Římské noci vystupuje Williams opět – už jako starý pán, který se schází se svou kamarádkou, italskou herečkou Annou Magnani v Římě. A mimo jiné jí vypráví o své rodině, tentokrát z pohledu starého unaveného muže. Hraje ho úžasně Oldřich Vízner. Obě hry tvoří působivý oblouk a je pro mě veliký dar, že je můžu předávat dál.

Bylo by smutné, kdyby se můj pohled neměnil. Změnil se zásadně. V mládí člověk letí životem a spousta těch nejdůležitějších maličkostí mu uteče. V mládí člověk netuší, že právě ty maličkosti se časem stanou nejdůležitějšími body v životě.

Že ne veliké věci, ale ta malá štěstíčka jsou důležitá, a čím je jich víc a čím jsou drobnější, tím je celkové štěstí větší. Život je vlastně takovou sbírkou zážitků. Mládí je přitom nejkrásnějším obdobím života. Škoda že musíme nejdřív zestárnout, abychom to poznali.

Odpovím obrazně, slovy svého táty, z nichž některá převzal od klasiků: Vždy se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder.

A ještě: Gentleman je muž, který se chová slušně i k lidem, které nepotřebuje. A do třetice: Do studánky neplivej, možná z ní budeš pít.

Vším, taky byl poučný. Jo, teď mě napadá, že táta říká taky hezkou myšlenku o humoru a o životě: že humor je nejdůstojnější způsob smutku – vlastního. A že stárnout není umění, ale umění je to snášet. A žít znamená snít. A moudrost je schopnost vidět svět a lidi takové, jací jsou – a nezbláznit se z toho.

A že maléry a neštěstí k životu patří, že člověk nemůže být pořád šťastný, to by roupama nevěděl, co dělat. A kdo nezná peklo, nenajde zalíbení ani v ráji. A že v nejlepším je dobré přestat – problém ovšem je, jak poznat to nejlepší.

Jo, těším se už na čerstvý rok 2020, na všechno, co si sami vlastní vůlí vytvoříme.

Na řádku lidí, kteří mě dělali šťastnou. Byli to hlavně velcí a opravdoví kamarádi, kolegové z divadla E. F. Buriana Jirka Ornest, Míša Pavlata a Láďa Křiváček.

Nádherná trojice, už tam nahoře pořádají mejdan. Moc po nich smutním. Oni mě naučili, že přítel je ten, který o vás ví všechno, a přesto vás má pořád stejně rád. Patří sem i – dovolím si říct kamarádka – Milena Dvorská, krásná smutná bytost.

Nebo můj ředitel v divadle E. F. Buriana Josef Větrovec, který nás uchránil od tolika malérů, že jsme ho za to milovali a ještě s ním rádi hráli na jevišti, protože byl vynikající herec.

Ten taky říkal krásný bonmot: Život je choroba, která se přenáší pohlavním stykem a na kterou se vždycky umírá. Děkuju jim všem za krásná léta, za čas, který se mnou strávili a věnovali mi ho.

Jinak bych to nedělala. Jsem zavázaná divadlu ABC v Praze a Divadlu Bolka Polívky v Brně, že mi tato představení umožňují. Úplně celý výtěžek z prodeje lístků jde vždy na ty, kteří to potřebují nejvíc.

Dovolte tedy, abych vás pozvala na představení Poslední ze žhavých milenců, které budeme hrát s kolegou Petrem Nárožným pro Akci CIHLA 3. června v Praze. A 12. června v Brně zahraju Shirley Valentine pro charitativní program Adopce na dálku.

Na chalupě. Já se syny jsme rádi celé dny na lyžích, máma vaří, peče, smaží a my vymrzlí přijdeme k hotovému. Ale takhle to mámě vyhovuje, tak co bychom jí to nedopřáli, že?

Jinak jsou pro mě Vánoce spojené především s dobrou knihou a s pohádkou. Co na světě může nabídnout větší přepych než pohovka, kniha a šálek kávy? Žádná zábava není tak dostupná a žádné potěšení tak trvalé jako čtení.

Podělím se s vámi o svůj objev – českou autorku, která napsala čtyři romány, jeden lepší než druhý, třetí, čtvrtý. Alena Mornštajnová. A její knížky Hana, Tiché roky, Slepá mapa a Hotýlek. Pusťte se do nich, nebudete mi nadávat.

A tak všem přeji krásný nový rok a přidám moudro na závěr: Sbírejme okamžiky, ne věci. Máš-li zdárného syna, potomka, k čemu je ti bohatství? Máš-li nezdárného syna, k čemu ti bohatství je?

Může se vám hodit na Seznamu: