Simona Šaturová: Mysliveček vyžaduje ve zpěvu vražedné tempo

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkala s tvorbou Josefa Myslivečka?

První důkladné seznámení se událo před deseti lety, kdy se připravovala produkce opery L’Olimpiade (Josef Mysliveček ji poprvé uvedl v Neapoli roku 1778 – pozn. red.) v Národním divadle. Už tehdy ve mně vzplálo velké nadšení pro jeho hudbu.

V té době mi také dirigent Václav Luks říkal o plánech natočit film o Myslivečkovi s režisérem Petrem Václavem a o mé účasti na tomto projektu. Bylo jasné, že je to běh na dlouhou trať, a nesmírně mě potěšilo, když mi nabídku po letech Václav zopakoval a já jsem tak mohla propůjčit hlas jedné z největších hvězd tehdejší opery.

To se přihodilo jak?

Věděla jsem, že budu zpívat primadonu Caterinu Gabrielli a že filmové role se ujme profesionální herečka. Své árie jsem natáčela na jaře roku 2019, myslím, že ještě před první filmovou klapkou. Skoro se to nelišilo od natáčení jiných CD. Rozdíl byl jenom v tom, že se natáčení účastnil i Petr Václav a vždy mi přesně popsal situace, ve kterých moje árie zazní.

Co s vámi dělá, když slyšíte, jak váš hlas vychází z jiných úst?

Je to zvláštní pocit, ale musím říct, že Barbara Ronchi to zvládla výborně. Musela se naučit nejenom otvírat ústa přesně podle mého zpěvu, což vůbec není snadné, ale také pracovat s celým tělem. Operní zpěv vyžaduje určitý typ energie.

Sama bych s pouhým předstíráním při playbacku, tedy bez stoprocentního nasazení, měla problém. Od Petra Václava vím, že Barbara při natáčení zpívala, a to velmi nahlas, což jí určitě pomohlo.

Jak je možné, že se až dosud o Janu Myslivečkovi tak málo mluvilo?

Někdy je osud nespravedlivý a ten, který si to vůbec nezaslouží, zapadne v zapomnění. Ještě po čas mého studia jsme se na dějinách hudby o Myslivečkovi dozvěděli jenom velice chabé informace, ale za posledních deset let vnímám zvýšený zájem o jeho tvorbu.

Doufám, že i já jsem svým CD Decade, které se věnuje tvorbě Mozarta a Myslivečka, přispěla k jeho osvětě.

Očekávám, že zájem o skladatelovu hudbu po uvedení Il Boema výrazně vzroste hlavně ve světě. Už dnes si jeho operní árie zařazují světově uznávané pěvkyně na alba.

Něco podobného se stalo Mozartovi po uvedení Formanova Amadea v roce 1984.

Ano, poptávka po něm tehdy extrémně vzrostla. Je skvělé, že film může svět klasické hudby přiblížit bez nějakých předsudků, bez toho, aby měli lidé obavu, jestli hudbě porozumějí. Stačí jen otevřít srdce a mysl a nehledat v tom složitosti. Není nutné vše verbalizovat, jde především o emoce.

Mnoho hudebníků a vědců se snaží nacházet nový repertoár v knihovnách, v archivech a daří se jim objevovat skvosty. Myslím, že podobně hledal i Václav Luks a právě jeho zásluhou došlo k uvedení opery L’Olimpiade, o níž byla řeč.

Mozart a Mysliveček se několikrát potkali. Dá se vytušit, jaký měli vztah a zda se to nějak odráželo v jejich tvorbě?

Z toho, co víme, je zjevné, že mladý Mozart byl Myslivečkem okouzlen. Zažil ho na vrcholu jeho tvůrčích schopností a dovedu si představit, že byl pro něj velkou inspirací už jen proto, že uspěl s operou v Itálii.

Když jsme se Zdeňkem Klaudou připravovali zmíněné CD Decade, vybralo se právě to desetiletí, ve kterém byl Mysliveček na vrcholu a mladý Mozart byl teprve na cestě vzhůru. Mám pocit, jako by si právě v tomto desetiletí postupně předávali pomyslné žezlo.

Považujete Myslivečka za náročného autora?

Interpretovat některé jeho árie je doopravdy oříšek a přípravě je potřeba věnovat spoustu času. Jedna, která zazní ve filmu, dokonce patří mezi nejtěžší, co jsem kdy zpívala.

Uvědomila jsem si, že Caterina Gabrielli musela mít mimořádné pěvecké schopnosti, které se mohly ještě umocnit tím, že jí skladatelé psali role přímo na tělo.

Nakonec v samotném filmu Il Boemo říká Mysliveček Gabrielli, že zná její hlas lépe než ona sama. To jsou pak výzvy pro ostatní pěvkyně, jakkoliv slovo výzva nemám ráda.

V čem konkrétně to bylo těžké?

V koloraturách, které byly doopravdy krkolomné. Nejnáročnější bylo zautomatizovat si všechny noty ve vražedném tempu, abych je zazpívala správně, čistě a vše působilo jako samozřejmost.

Vás ale celou kariéru provázejí postavy z Mozartových oper. Nezačíná vás už občas nudit?

V žádném případě! Zpívala jsem opravdu téměř všechny jeho opery i většinu jeho koncertního repertoáru, mám pocit, že ho už dobře znám, přesto mě vždy něčím překvapí.

Je to geniální skladatel, který dokonale propojil text a hudbu, jeho tzv. da Ponteho cyklus (Figarova svatba, Cosi fan tutte a Don Giovanni) je překvapivě aktuální i po více než dvou stech letech. Když otevřu noty, srší na mě energie, radost ze života, také ironie.

Jeho dílo se i při několikátém opakování dokáže stát vždy novým dobrodružstvím, pořád mi přijde napínavé, rozhodně ne nudné, za to Mozarta zbožňuji.

Váš repertoár se také hodně zaměřuje na tzv. belcanto. Jak byste tuto techniku přiblížila laikovi?

Je založená na dokonalém ovládání hlasu. V překladu to znamená krásný zpěv a myslím, že by to měl být základ pro všechny pěvce. Pro belcanto je typické používání různých ozdob, koloratur, důležitá je schopnost měnit intenzitu hlasu na jednom tónu a vést hlas pod legatem (legato = vázaně, v notovém zápisu jde o oblouček, který spojuje několik not s nestejnou výškou tónu – pozn. red.).

V belcantových operách má prim melodie nad libretem a samozřejmě největší pozornost se věnuje bravurnosti pěvce, které se podřizuje všechno. Nakonec tento styl je typický i pro operní tvorbu Josefa Myslivečka, který psal role přímo pro primadony, a mohl tak dokonale využívat jejich jedinečné schopnosti.

V dnešní době se bohužel toto kouzlení s hlasem vytrácí a jediným měřítkem kvality se stává jen hlasitost. Právě absence tohoto stylu mě přivedla k myšlence založit BelcantoLab, pěveckou laboratoř, ve které bych chtěla pomáhat mladým pěvcům objevovat tuto techniku.

Přála bych si, aby pochopili především tajemství správného aktivního dechu, který by měl být alfou a omegou operního zpěvu.

Je laboratoř určená pouze začínajícím pěvcům?

Nejenom studentům a začátečníkům. Vítaní jsou všichni, které to zajímá nebo kteří hledají pomoc s nějakým problémem. Už 17 let spolupracuji s Margreet Honig, což je významná holandská pedagožka, která zásadně ovlivnila mou kariéru.

Už dvakrát jsme spolu vedly pěvecké kurzy na zámku Liteň a překvapilo nás, co všechno bylo pro většinu účastníků nové. Uvědomila jsem si, že je vlastně mou povinností předávat získané znalosti dál.

Dříve byly operní divy opravdovými celebritami. Kým jsou pěvkyně dnes?

V dnešní době je většina operních div mimo umělecké prostředí normálními ženami s rodinami a běžnými starostmi. Samozřejmě i dnes existují výjimky. Společnost je ale už vůči opeře bohužel nastavená jinak a obávám se, že její zlatá éra se nevrátí.

Pražané si už asi nikdy nebudou prozpěvovat melodie nově uvedené opery, jako se to stalo po premiéře Mozartovy Figarovy svatby v 18. století.

Přesto – máte za sebou řadu mezinárodních úspěchů, ale na rozdíl od zpěvaček pop music nejste vidět na titulních stránkách magazínů. Není vám to občas líto?

Titulní stránka vám v naší branži nepřinese pozvání k prestižním orchestrům a ani nezajistí roli v zahraničních divadlech. Pro mne byl výkon vždy důležitější.

Doba se však mění, pozoruji to u mladých kolegů. Být viděn začíná být stejně důležité jako podávat kvalitní výkon. Na propagaci si dávají záležet, když jsem v 90. letech začínala, řešila se minimálně. Je mi líto, že se kultuře všeobecně nedostává více pozornosti. Většinu populace více zajímá fotbalista, který dá po roce branku, než pěvec, který s úspěchem vystoupí v Met (proslulá Metropolitní opera v New Yorku – pozn. red.).

Je svět vážné hudby konkurenční prostředí?

Mimořádně konkurenční. Říká se, že na vaše místo čeká připravená stovka dalších sopranistek. Jenomže velká konkurence nemusí být zákonitě negativní. Kvalitní kolegové vás můžou naopak vyprovokovat k lepším výkonům a ke snaze se neustále zdokonalovat.

A právě ochota na sobě stále pracovat je jeden z předpokladů, které předurčují operní pěvce k úspěchu. Dalšími jsou talent, píle, flexibilita, profesionálnost a také pověstná kapka štěstí.

Liší se nějak v různých zemích preference publika? A kde se vám „zpívá“ nejlépe?

Myslím, že rozdíly v rámci Evropy a USA jsou minimální. Jednu z nejemotivnějších reakcí od publika jsem zažila v Buenos Aires ve slavném Teatro Colón. Při Mozartově Kouzelné flétně jsme měli atmosféru jako na fotbalovém stadionu.

Velmi speciální publikum je i v Japonsku. Je nesmírně pozorné, zdrženlivé a až na závěr při potlesku silně emotivní. Moc ráda tam zpívám a těším se, až se na jaře příštího roku do Tokia opět vrátím koncertovat.

Jde vystupování po celém světě skloubit s rodinou?

Mám štěstí, že mě manžel podporuje. A také, že mě na cestách doprovází. Bylo období, kdy se mnou cestoval často. Mohl své povolání IT analytika vykonávat odkudkoliv a byl flexibilní. Když odjedete na dva a půl měsíce pryč, zkoušíte osm hodin denně, je pak úlevné mít v cizím prostředí někoho blízkého, s kým můžete sdílet radosti i starosti. Uvědomuji si a vidím to u kolegyň, že to není zdaleka samozřejmé.

Pouštíte si klasickou hudbu i v soukromí?

Ráda si poslechnu instrumentální skladby, například J. S. Bacha, stejně tak někdy jazz, Ellu Fitzgerald, Cheta Bakera, Raye Charlese, Stinga, Dana Bártu, na cestách si pouštím audioknihy. Nejraději jsem však obklopená tichem, zvuky ptáků, větru v přírodě a v poslední době hlavně zvuky moře.

A umíte úplně vypnout?

To víte, že ano. Když mám volno, ráda lenoším, čtu, šiju, vařím, praktikuji nordic walking v lese, přiměřeně pracuji v zahradě. Mám ráda činnosti, kde můžu nechat mysl fantazírovat.

Prý jste chtěla být krasobruslařka…

Když bylo mistrovství v krasobruslení, oblékla jsem si své milované červené puntíkované šaty s nařasenou sukénkou, nazula brusle a doma na chodbě jsem rozrývala linoleum. Šaty jsou pro mne dodnes hodně důležité a jsem moc ráda, že si je můžu díky zpívání užít dosyta.

Nemohou být některé velké róby při vystoupení spíš na obtíž?

Když si dávám šít koncertní róby, musí se zohlednit mé požadavky, aby mě šaty při zpívání neomezovaly.

V divadlech je to horší. Máte pravdu, že někdy bývá kostým i nebezpečný. Jednou jsem zpívala v šatech, které byly asi ze šedesáti metrů hedvábí, na scéně hladké jako zrcadlo. I když jsem si dávala velký pozor, šlápla jsem si při generální zkoušce na sukni a už jsem se klouzala po šikmém jevišti. Zabrzdil mě až můj palec ve škvíře. Sice se naštěstí nezlomil, ale teklo hodně krve.

Co vlastně dívku vyrůstající v 80. letech v Bratislavě přivede k opernímu zpěvu?

Nepocházím z hudební rodiny, ale moje maminka nám velice spontánně dopřála hudební vzdělání. Moje starší sestra studovala housle a byla pro mne velkým vzorem. Tam byl zárodek a pak jsem shodou různých okolností začala zpívat.

Shodou okolností?

Paní učitelka z houslí mě zapsala na zpěv, abych hezky frázovala. A mě okamžitě chytl. Určitě k tomu přispěl i budoucí manžel mé sestry tenorista Miro Dvorský, který u nás doma hodně zpíval. Začala jsem na hodinách zpívat písně, vyhrávala soutěže a postupně jsem zjistila, že nechci dělat nic jiného.

Sestra také zůstala součástí hudebního světa?

Ano, je houslistkou v rozhlasovém orchestru v Bratislavě. Před časem jsme spolu i natáčely. I když to bylo smutné období, krátce po smrti naší maminky, moc mi pomohlo, že jsme se sešly i při práci a mohly si to zpracovat spolu. Už nemám ani jednoho rodiče, proto jsem šťastná, že mám s ní, neteří a synovcem a jejich rodinami krásné vztahy. To jsou ty nejdůležitější věci v životě.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Martinů: Ariane – Simona Šaturová, Filharmonie Essen, Tomáš Netopil